Druhá šance (Troyler) 8

Ugh. Pane bože, proč jsem si ještě nezměnil melodii budíku. Nadával jsem si v duchu a snažil se nahmatat telefon. Ten zvuk mi rval uši tak dlouho, až mě donutil otevřít oči. Natáhl jsem se pro brýle a konečně našel telefon, ležící na podlaze. Vzhledem k tomu, jak to kolem mě vypadalo, jsem včera musel usnout dřív, než jsem měl v plánu. Podíval jsem se ven z okna a ušklíbl se, když jsem spatřil to odporný počasí. Vítr silně lomcoval s korunami stromů a mlha se kolem nich jen nenápadně protahovala, jakoby se snažila, aby jí nikdo neviděl. Ještě by mohlo začít pršet…
Zvedl jsem svoje unavený tělo z postele a vypravil se do koupelny. Chtěl jsem vyndat ze sušičky Troyeovi věci, který jsem dal včera prát, aby nemusel pořád courat v těch krátkejch, který jsem mu půjčil. Jenže někdo byl rychlejší. Vešel jsem do obýváku, gauč už byl složenej a bytem vládlo ticho. To ne. On snad fakt zmizel. Podíval jsem se na místo, kam jsem obvykle dával peněženku. No jasně. Já jsem fakt idiot. Zakroutil jsem naštvaně hlavou a sedl si na gauč. Když o tom včera žertoval, nevypadal na to, že by to měl v plánu fakt udělat. A já měl pocit, že se v lidech nepletu. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak hloupě seděl. Pak jsem se konečně přemluvil se zvednout, zamířil jsem do kuchyně a snažil jsem se najít v ledničce něco jídlu. Marně. Vracel jsem se zpátky do obýváku, když se bytem rozezněl zvonek. Pomalu jsem se doploužil ke dveřím a otevřel je. Stál tam soused a vedle něj papírovými taškami ověšený Troye.
„Tenhle kluk tvrdí, že prej u tebe teď bydlí?“ Koukal na mě s jedním obočím nahoře soused, s kterým jsme vedli válku snad od tý doby, co se přistěhoval. Usmál jsem se a kývl na souhlas. Troye se kolem mě jen rychle proplížil.
„Proč si sakra nedáš na zvonek svoje vlastní jméno?“ Začal hned, jak jsem zavřel dveře. Musel jsem se usmát. Působil tak zoufale. V rukou furt držel ty tašky a tváře se mu pomalu zbarvily do ruda.
„Myslel jsem, žes fakt odešel,“ prohodil jsem sklesle.
„A kvůli tomu jsi měnil jméno na zvonku?“ Koukl na mě nechápavě, zhoupl se na špičky a zmizel do kuchyně. Hned jsem ho následoval.
„To jsi šel nakupovat jen v tomhle?“ Podíval jsem se na něj. Krom jeho trika s dlouhým rukávem a prošoupaných dřín na sobě neměl nic. „Musela ti být zima.“
„To je v pohodě,“ usmál se, „navíc, chtěl jsi tu snídani. A tu bych z toho, co máš v ledničce, jen těžko udělal,“ uklízel nervózně věci tam, kam si myslel, že patří.
„Měli bychom ti jít koupit nějaký oblečení,“ pozoroval jsem ho a snažil se vypadat nenápadně.
„Nemám peníze,“ špitl a vytáhl z tašky dva obvazy.
„K čemu to potřebuješ?“ Vyhrkl jsem.
„No… ono….totiž…zlobí mě koleno… vyrostl jsem asi moc rychle,“ zadíval se do země, „hned jak budu moct, tak ti je zaplatím. I když nevím kdy to bude. Ale zaplatím. Slibuju,“ koukal na mě, ale pak rychle sklopil pohled zpátky z zemi.
„To je v pohodě T. Zajdeme na ten nákup?“ Díval se na mě trochu vyděšeně.
„Jen v tom případě, že mě teď necháš udělat ti tu snídani a pak mě necháš prolítnout sprchou,“ usmál se.
„Domluveno,“ mrkl jsem na něj.
„Budeš tu na mě takhle zírat? Protože. Trochu mě to znérvózňuje,“ jeho tváře zase začaly chytat červenou barvu.
„Um, jasně. Promiň,“ prohodil jsem a vrátil se do ložnice. Snažil jsem se dodělat video z včerejšího colabu s Connorem, ale furt jsem měl před očima Troye, jak stojí s rozčepířenýma vlasama uprostřed mých dveří a snaží se nerudnout. Nakonec jsem se přemohl a dodělal všechno, co bylo třeba. Včerejšek byl fakt povedenej. Connor kvůli těm pavoukům vyváděl víc, než já. A to jsem si myslel, že nikdo nemůže šílet z pavouků víc než já. Popravdě, taky už bych do toho znovu nešel. Zrovna když jsem se chtěl vrátit do obývaku se otevřely dveře.
„Doufám, že jíš vafle. A ve skřínce jsi měl zbytek kafe, tak jsem koupil to samý,“ podával mi s úsměvem tác, na kterém bylo naskládaného spoustu jídla a hrnek s kafem.
„Děkuju, věnoval jsem mu milý úsměv a vzal si od něj tác. Páni, takovej luxus jsem nečekal. Jen se na mě zvláštně podíval a zmizel v koupelně. S proudem tekoucí vody se ozval i jeho zpěv. Wow. Zpíval fakt dobře. Zatraceně dobře. Chvilku jsem přemýšlel nad tou písničkou a pak mi to došlo. Adele – one and only. Jenže v jeho podání to znělo tak nějak… smutnějš.

Why it’s taking me so long to let my doubts go
You’re the only one that I want.

I don’t know why I’m scared,
I’ve been here before

Celou dobu v obchoďáku se tvářil, jakoby mu děsně ubližovala každá věc, kterou si musel zkoušet. Nakonec jsme ale docela úspěšně koupili několik dřínů a celkem dost triček – samozřejmě s dlouhým rukávem. Hafo spodního prádla a pár mikin, jelikož to počasí to počasí venku se netvářilo, že by se v příštích dnech chtělo srovnat. Cestou domů jsem koupil jídlo, což Troye urazilo – dokonce víc, než jsem čekal. Nemluvil se mnou. Vůbec. Doma si rozložil gauč a tvrdě usnul. Bylo sotva půl třetí. Něco muselo být špatně... nemohl být takhle moc unavenej jen tak...