Druhá šance (Troyler) 9

„Né! Prosím, nechte ho! Není to jeho chyba!“ Ječel jsem na Dannyho, zatímco se snažil spolu s dalšími jeho lidmi spoutat Tylera do stejných řemínků jako předtím mě. Kopal jsem kolem sebe jako malý děcko a pokoušel se vytrhnout dvěma nařachancům, co mě nutili se na tohle celý dívat. Tyler na mě jen vyděšeně koukal. Nevěděl co se děje. Netušil, co bude dál. Na rozdíl ode mě. Danny se pak jen se spokojeným úsměvem otočil a udělal pár kroků ke mně.
„Naivko,“ zašeptal a hrubě mě políbil, „nevím, co jsi nepochopil na tom, že tě chci jen pro sebe – že na něj máš zapomenout,“ zakroutil směšně hlavou.
„Danny prosím, je to moje chyba,“ pokusil jsem se jim ještě jednou vyškubnout. Marně.
„Já vím lásko. Právě proto to dělám. Očividně ti nestačilo to, co jsem udělal minule. Stejně si se k němu vrátil, že ano? Vtěrko!“ Plivl mi do obličeje, otočil se a cestou k Tylerovi začal hledat krabičku cigaret. Proč jsem si nikdy nevšiml, jak ubohej je. Proč mi nikdy nedošlo, co je zač!
„Prosím!“ Řval jsem z plných plic, slzy mi tekly proudem, až jsem viděl rozmazaně.
„Je mi to líto blonďáčku,“ šeptal – ale dost nahlas, abych to slyšel, „jenže ta kurvička za náma je jenom moje. A ty jsi mi ho chtěl vzít. A to se mi nelíbí, víš?“ Slyšel jsem jeho smích a pak jen, jak zapaluje cigaretu. Zavřel jsem oči a dál křičel, snažil jsem se překřičet Tylera. Prosím, ať už je konec! Myslel jsem si, že už mi Danny ublížil dostatečně, ale tomuhle se nemohlo nic vyrovnat. Byla mi zima. Děsná zima. Moment. U Dannyho nikdy nebyla zima. Rychle jsem otevřel oči.
Světlo! Snažil jsem se rychle rozkoukat. Byl jsem u Tylera v koupelně. Ve vaně, mám-li to rozvádět do detailu. On stál nade mnou a pouštěl na mě ledovou vodu.
„Pane bože T., jsi v pohodě?“ Koukal na mě vyděšeně. Nevěděl jsem co říct a pak se mi zvedl žaludek. Rychle jsem se zvedl z vany, až se mi zatočila hlava. Hned, co jsem chytl rovnováhu, jsem se rozběhl na záchod. Nebudeš zvracet, rozdýcháš to. Bude to dobrý, dýchej. Dobře nebude…
Vrátil jsem se zpátky do koupelny, kde už na mě čekalo suchý oblečení. Tyler už byl pryč. Rychle jsem za sebou zavřel dveře a nechal téct slzy, jak se jim zrovna zachtělo. Sundal jsem se sebe mokrý oblečení a začal odmotávat obvaz, kterým jsem překryl popáleniny, aby se mi pořád nelepily tričku. Pustil jsem sprchu a nechal na sebe téct teplou vodu. Bylo mi jedno, že to bolí. Potřeboval jsem se zahřát. Nedokázal jsem přestat brečet. Celý to bylo tak….živý.
Vylezl jsem ze sprchy a díval se na svůj odraz v zrcadle. Nevypadalo to vůbec dobře. A už vůbec né tak, jakoby se to chtělo hojit. Setřel jsem si slzy a snažil se už nebrečet. Sáhl jsem do skříňky pro druhej obvaz, opatrně si ho omotal kolem hrudníku, hodil na sebe tričko a kalhoty a s hlubokým nadechnutím se vydal do obýváku. Tyler seděl na gauči, pořád mě stejně vyděšený výraz. Sedl jsem si vedle něj a on mi podal hrnek s čajem. Trošku jsem ho vylil, jak se mi klepaly ruce. Přehodil přese mě deku. Proč na mě byl tak milej….co ho k tomu vedlo?
„Nechceš mi něco říct T?“ podíval se mi dlouze do očí.
„Vyhodíš mě, když ti řeknu, co jsem zač,“ uhnul se pohledem a snažil se zahnat nový příval slz.
„Slibuju, že nevyhodím,“ obejmul mě kolem ramen a palcem přejížděl nahoru a dolů.
„D- dobře,“ zakoktal jsem a zhluboka jsem se nadechl, „prostě… moje mamka si asi až moc užívala života a nechtěně otěhotněla, což znamená, že jsem jí zničil celej život – což mi nikdy nepřestala vyčítat a chvilku před tím, než mi bylo 17 už jsem to nevydržel, a utekl. Jenže, protože jsem prostě k ničemu a nic nevydržím sem se s ulicí nedokázal zřít. A tenkrát mě našel Danny – ten zrzek, cos ho nazval mým přítelem,“ sklopil jsem pohled k zemi a nechtěl pokračovat, on mě pořád jemně hladil palcem a mlčel. „A on… on …ze začátku se tvářil mile. Nechal mě u sebe, dal mi čas, abych se vzpamatoval. Pak…pak ale,“ setřel jsem nově přicházející slzy, „pak si mě prostě začal brát kdykoli se mu zachtělo. Ubližoval mi – on a jeho banda. Některý dny byly lepší, někdy jsem byl jen děvka, za kterou dostával od jeho kamarádů zaplaceno,“ propukl jsem v další panický pláč. Tyler mě jen silně obejmul. Což nepomohlo – pochopitelně. Tyhle věci to vždycky jenom zhoršej.
„Už je pryč T. Jasný? Už bude jen dobře,“ hladil mě po vlasech.
„J… jenže… jenže co když ublížej i tobě. Nemůžu tu zůstat. Musím pryč. Hned. Pusť mě,“ propadl jsem totální panice. Chvilku mě ještě držel a pak se mírně odtáhl.
„Sundej si to triko, T.“ jen jsem rychle zakroutil hlavou.
„Notak,“ podíval se mi soucitně do očí a chytl spodní lem trika. Nechal jsem ho, aby ho sundal.
„Tak koleno jo?“ usmál se lehce, když se snažil odmotat obvaz.
„Promiň. Já.. já… já prostě nechtěl, abys věděl, jaká troska jsem,“ fňukal jsem dál a sykl trochu bolestí, když se dostal nakonec.
„Pane bože T.,“ koukal na mě se slzama v očích. A já koukal na něj. A brečel. A nevěděl, co mám dělat.
„Musíš se nechat ošetřit. Vůbec to nevypadá dobře,“ zamotával obvaz zpátky a já se snažil necukat.
„To…to je dobrý. Vážně. Už jednou se to zahojilo,“ věnoval jsem mu mírný úsměv – teda, aspoň jsem se o něj pokusil.
„Už jednou se to zahojilo? Kolikrát ti to udělal?“ Koukal na mě nevěřícně.
„Jen dvakrát,“ přetáhl jsem si přes hlavu triko a znovu se zabalil do deky.
„Ach Troye,“ šáhl mi lehce na čelo, „máš horečku. Tohle se mi nelíbí. Zavolám doktora, ano?“ Jednal se mnou jak s malým. Ale mě to asi nevadilo. Pokrčil jsem rameny a napil se čaje.
„Když to musí být,“ špitl jsem.
„Tak se mi líbíš,“ políbil mě do vlasů, zvedl se z gauče a začal telefonovat…