McLennon IX. - SPECIÁL - Ruce génia

 

Paul se na posteli protáhl a zaposlouchal se. Uslyšel tóny klavíru a ani na jeden okamžik nemusel přemýšlet nad tím, komu patřily ruce, které na něj hrály. Usmál se a vstal.

„Kde jsi tak dlouho, Paulie? Čekám tu na Tebe.“ světlovlasý muž s šibalskýma očima se pousmál a začal tiše zpívat.

„Já vím, promiň. Usnul jsem.“ odpověděl ten druhý, s tmavšími vlasy. Opřel se o klavír a díval se na umělce stejně zamilovaně, jako pokaždé. Mohl by písně svého přítele poslouchat donekonečna.

„Chyběl jsi mi, víš to?“ pronesl mezi dvěma slokami.

„Taky jsi mi chyběl.  Myslel jsem, že se už neukážeš.“

„Co Tě nemá. Budu tu pro Tebe pořád. Pojď ke mně a hraj se mnou.“ Paul poslechl a sedl si vedle Johna. Hráli a zpívali, jako dřív.

„Poslouchej mě, McCartney. Nezapomeň, že jsi láska mého života, jasné? I kdyby se dělo cokoliv, měj to na paměti.“ pohladil svého přítele po tváři a políbil ho.

„Ale já…“

„Nic neříkej. Jdi a žij, zase přijdu, slibuju.

---

 

Paul se na posteli protáhl a zaposlouchal se. Uslyšel tóny klavíru a ani jeden okamžik nemusel přemýšlet nad tím, komu patřily ruce, které na něj hrály. Usmál se, ale nevstal. Nemusel. Věděl, že tam je, vždycky je u něj. Otočil se na bok a podíval se na společnou fotku.

„Je to už tak dlouho, Johny. Pořád mi chybíš.“ zašeptal do ticha a po vrásčité tváři mu stekla slza. Zavřel oči a najednou měl pocit, že cítí dotek na tváři. Dotek důvěrně známých rukou hudebního génia s příliš křehkou duší.