Pátek třináctého

Sedím na úplném vrcholku hory a dívám se na kouzelný západ slunce. Po mé pravici sedí on, můj milovaný, a drží mě za ruku. Romantika jak má být… Najednou se ozval pronikavý zvuk budíku. Zase to byl jenom sen.

„Né,“ vzdychám a máchnutím ruky shazuji budík na zem. Další ráno. Pomalu se soukám z postele. Nikdy se mi z pelechu moc nechce, ale dneska je to horší než obvykle. Je totiž pátek třináctého. Nejsem pověrčivá, ale na tyhle věci mám prostě smůlu.

            Jako bych to neříkala, hned ráno mi málem ujel autobus. To ten den hezky začíná. Naštěstí na mě řidič počkal. Sedám si až úplně dozadu k okénku. Sluchátka v uších, sešit na klíně. Já tu fyziku prostě nechápu! Na další zastávce nastoupil docela pohledný mladík. Po očku ho nenápadně sleduji. Rozhlédl se po autobusu a jde přímo ke mně.

„Promiň, máš tady volno?“ usmál se na mě.

„Jasně,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě. Je mi jasné, že dneska se toho už moc nenaučím.

            „Sakra! Kde je ta zatracená peněženka?!“ přehrabuji se v batohu.

„Co se tváříš tak kysele? Jsi tady sotva deset minut,“ usmívá se na mě kamarádka Katka.

„Ale, je pátek třináctého. To hovoří za vše.“ Káťa si s lehkým pokýváním hlavy a úsměvem na tváři sedá do lavice. Nemá to se mnou lehké.

            „Tak se mějte. A zase v pondělí, ahoj!“ loučím se před školou se spolužáky a spěchám na autobus. U rybníka mi přes cestu přebíhá černá kočka.

„Jako by té smůly dneska nebylo dost,“ utrousila jsem a uklidňovala se myšlenkou, že to nebohé zvíře smůlu třeba ani nenosí. Vždyť jen někam jde. Autobus jsem tentokrát stihla. Opět jsem si sedla na své obvyklé místo, vrazila sluchátka do uší a snažila se nemyslet na to vyřizování nových dokladů na, věčně přeplněných, úřadech.

„Ahoj, promiň, ale není tohle náhodou tvoje?“ usmívá se na mě mladík sedící o sedadlo dál a podává mi černou peněženku. Je to ten sympatický kluk, který ráno seděl vedle mě!  

„Hledala jsem jí snad všude. Děkuji! Kde byla?“ zářím radostí.

„Našel jsem jí na sedačce jen co jsi vystoupila,“ usmívá se mladík. Kontroluji peněženku, nic v ní nechybí. Vyndávám z ní stokorunu a prodávám jí svému spasiteli.

„Tady máš nálezné. Ani nevíš, jak moc mi to pomohlo.“

„Jen si to nech. Je to samozřejmost, udělal by to každý,“ culí se.

„Každý asi ne. Já jsem Lucie,“ podávám mladíkovi ruku.

„Lukáš, těší mě,“ usmívá se a přisedá si na sedadlo vedle mě.

„Nevím, jak ti poděkovat. Můžu tě alespoň pozvat na skleničku? Jako poděkování,“ navrhuji.

„Tak tahle nabídka se neodmítá,“ zubí se Lukáš.

 

            Je pátek třináctého. Na stole v kuchyni stojí váza a v ní třináct rudých růží. Každou chvilku by měl přijít můj milovaný manžel z práce. Slyším rachocení klíčů v zámku. Už je tady.

„Ahoj, jak bylo v práci?“ usmívám se na svou drahou polovičku.

„Jako vždycky. Nemohl jsem se dočkat, až odtamtud vypadnu,“ směje se Lukáš a na uvítanou mě objímá. Ano, ten Lukáš z autobusu. Má láska ze střední, kterou mi seslal osud v ten údajně smolný den.