Papírovej svět

Dívala jsem se na hromadu papírových kapesníků, které se váleli všude kolem mě. Můj malej papírovej svět, který se zcvrknul, z jednoho dne na druhý na velikost zmuchlaného papírového kapesníku. On mě podvedl, chápete to? Střídavě se mi v hlavě melou záběry. Jak mě líbá, jak mě hladí. Jak se spolu smějeme v parku. Jak se vášnivě milujeme v penzionu uprostřed skal. Jak mi říká sladká slůvka a v neposlední řadě jak tančíme na dovolené, kam jsme jeli úplně sami. Vyloudil se ze mě ten pocit jako tenkrát. Jak si sami dva hrozně moc stačíme. Jenže dneska mě z toho pocitu bodlo u srdce jakoby mnou projel nůž z toho nejtvrdšího kovu. Na hromádku vedle sebe jsem přidala další zmuchlanej kapesník. Dokonce jsem si vzpomněla na jednu básničku, co jsem kdysi napsala. Byl tam verš… tolik bylo otázek a odpovědi co ztratili provázek. S kým? Proč? Jak? Kdy? Kdy se to stalo, že jsem dopustila, aby ho mohla mít jiná. Papírovej svět byl semnou v práci i v novém bytě. V práci i v bytě. Slzy se mi koulely po tváři jedna za druhou. Muka. Utrpení. V jeden den máte všechno a druhej den nic. A v poledne se se rozezněla siréna. Všichni drží smutek za padlé vojáky. Slunce propichovalo paprsky moji kancelář a mě došli kapesníčky.