McLennon XII.

Paul seděl na terase svého sídla a popíjel víno. Byl letní podvečer, slunce už se chystalo k západu a on si jen užíval klid a oddával se vlastním myšlenkám.  Z hlubokého přemýšlení ho vyrušil zvuk jedoucího auta. Postavil se a čekal, až se objeví na příjezdové cestě. Zajímalo ho, kdo se rozhodl poctít ho návštěvou takhle pozdě a bez ohlášení. Za okamžik se na cestě k jeho domu objevilo krásné a luxusní bílé auto. Lehce se pousmál. Mohlo patřit jedinému člověku.

 

John vystoupil z auta, nadechnul se čerstvého vzduchu a rozhlédl se kolem. Neznal krásnější místo, než bylo tohle. Usmál se a vykročil blíž k nádhernému domu. Před dveřmi už čekal majitel, jeho největší přítel a láska.

 

„Rád Tě vidím, Johne.“

 

„Já Tebe taky. Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“

 

„Asi rok.“

 

„Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, ale byli jsme s Julianem poblíž a moc Tě chtěl poznat, tak mě napadlo, že Tě překvapíme a …“

 

„ S Julianem?“

 

„Jo, ještě jsi ho neviděl a to už je mu skoro 5 let. Julesi! Vylez z toho auta a pojď pozdravit strejdu Paula.“ zavolal John a z auta se vyklubal malý střapatý chlapec, který byl na první pohled velmi podobný svému otci.  Přišel až k nim a chytl se Johna za ruku.

 

„Juliane, poslouchej mě. To je strejda Paul, ten, o kterém jsem Ti tolik vyprávěl. Je hodný a mám ho moc rád, chovej se k němu hezky. Paule, to je můj syn Julian.“

 

Paul si malého chlapce prohlížel a v duchu žasnul. Měl pocit, že před ním stojí zmenšená kopie jeho přítele. Zároveň si však uvědomoval, že se dívá na důkaz lásky Johna a Cynthie. Dal si ruce do kapes a odkašlal si.

 

„Tak pojďte dál, vítejte v mém domě.“

 

Zavedl je do obýváku. Do stejného pokoje, v jakém s Johnem strávili spoustu času a zažili mnoho zážitků, které se najednou, po těch časech, jevily velmi bolestně. Nalil jim všem čaj a posadil se ke stolu. Nevěděl co říct a tak jen klepal prsty do šálku. John si povzdechl a zkusil konverzovat.

 

„Jak se Ti daří, Paule?“

 

„Dobře, děkuji, Johne. A Tobě?“

 

„Taky dobře, děkuji. Co dělají ovce?“

 

„Převážně se pasou. Co Tvá žena?“

 

„Ta se nepase, ale vede se jí dobře.“ odpověděl John a tím byly témata ke zdvořilostní konverzaci vyčerpána. Podíval se na hodinky a vstal od stolu.

 

„Pokud by Ti to nevadilo, měl bych pro Tebe menší překvapení. Domluvil jsem se kluky, že by také přijeli. Mám pro ně přijet na nádraží, takže…“

 

„V pořádku, uvidím je moc rád.“

 

„Jo, a ještě jedna věc. Mé auto je sice krásné, ale není moc prostorné. Jak znám George, určitě s sebou potáhne akvárium a Ringo několik kufrů, asi by se tam všichni nevešli. Pohlídáš Juliana, než se vrátím?“

 

„Echm… Samozřejmě, je-li to nezbytné.“ povzdechl si Paul a pokrčil rameny.

 

John poučil syna o slušném chování a odjel do města pro zbytek kapely. Paul se podíval na Juliana a přemýšlel, čím takové malé dítě zabavit. Navíc Johnovo dítě. Pokud po něm zdědil i povahu, bude těžké ho udržet v klidu.

 

„Chceš vidět ovečky?“ napadlo Paula a vítězoslavně se usmál. Julian jen zavýskal radostí a tak zamířili k louce. Prohlídka ovcí však zabrala kratší dobu, než Paul předpokládal, a tak se rozhodl, že další zábavu vymyslí doma. Vymyslel ji však Julian, jen co vešli do Paulovy pracovny.

 

„Páni! Piáno! Zahraješ mi něco, strejdo?“ Žadonil malý chlapec a v očích mu jiskřilo stejně jako Johnovi. Paul však zavrtěl hlavou.

 

„Ne, nezlob se. Neznám žádné dětské písničky. To, co hraji, by Tě nezajímalo.“

 

„Ale já nechci dětskou písničku.“

 

„A jakou tedy?“

 

„Tu cos mi složil. Jenom pro mě. Táta mi o ní říkal.“

 

„Cože? Hey Jude? To ne. Tuhle ne. Složil jsem ji už dávno. Když ses narodil, jako dárek, nic víc. Navíc, když jsem ji skládal… Nebylo mi moc dobře, víš?“

 

„Prosím, jen jednou. Chci si ji zapamatovat a pak si ji budu zpívat sám. Moc prosím.“ udělal psí oči a tak Paul neodolal. Sedl na stoličku za piáno a Julian se mu posadil na klín.

 

I přes všechny bolestivé vzpomínky na ten večer onu píseň zahrál. Musel dokonce několikrát. Při třetím opakování se otevřely dveře a v nich stáli zbývající tři brouci v čele s Johnem, který měl teď pusu téměř dokořán. Údivem mu došel dech a v očích se zaleskly slzy dojetí. Než ale stačil něco říct, George s Ringem se rozběhli k Paulovi, aby ho jaksepatří přivítali. Společně se domluvili, že zůstanou na návštěvě celý víkend a všichni se těšili, že budou zase pohromadě a užijí si legraci.

 

Paul připravil každému z nich ložnice a Johnovi přenechal tu svou, kde byla manželská postel. Aby měl se synem pohodlí. Dlouho pak seděli na terase, popíjeli víno a povídali, jako za starých časů. Když už malý Julian začal zívat, rozhodl se John, že už je čas jít spát. Všichni se odebrali na lože, až na Paula. Zůstal na terase a opřel se o zábradlí. Čekal na Johna, přestože nevěděl, jestli přijde. Po chvíli uslyšel kroky, ale neotočil se. Zavřel oči a doufal. Otevřel je, až když se mu kolem pasu ovinuly dvě mužské paže a na krku ucítil letmý polibek. Otočil se a hleděl do těch nejkrásnějších oříškových očí. Jejich vlastník nečekal ani vteřinu a políbil svého přítele. Tak vášnivě a naléhavě, jako nikdy předtím. Paul se od něj odtrhl a oddechoval.

 

„Tohle nemůžeš, Johne.“

 

„Proč?“ zeptal se nechápavě.

 

„Protože už je všechno jiné. Máš manželku a syna a nemůžeš si jen tak po roce přijít a zase mě tahle líbat.“

 

„Proč?“ zeptal se ještě jednou a Paul naštvaně praštil do zábradlí.

 

„Pojď se projít, nechci vzbudit ostatní.“ rozhodl a mnul si naražené zápěstí.

 

John jen kývl a následoval Paula. Byla teplá letní noc a měsíc, kterému už nezbývalo moc do úplňku, krásně osvětloval okolní krajinu. Došli až k louce, na které před lety s Johnem poprvé leželi. Paul tam původně chtěl umístit ovce, ale nakonec se rozhodl ji nechat tak. Možná z nostalgie.

Paul dal ruce do kapes a opřel se o strom. Naštvaně kopal do kamene před sebou a pak se rozhodl pokračovat v konverzaci.

 

„Vážně si myslíš, že se takhle můžeš chovat?“

 

„Cože? Udělal jsem snad něco špatně? Myslím, že líbám pořád stejně, pokud chceš, připomenu Ti to ještě jednou.“ zasmál se John.

 

„Přestaň to zlehčovat. Vybral sis život se svou ženou, vybral sis rodinu a já se s tím smířil. Pak si přijedeš a děláš jakoby nic!“ zvyšoval už hlas Paul.

 

„Copak si nepamatuješ, co jsem Ti říkal? Vždycky Tě budu milovat, po celý život, na tom se nic nezmění!“

 

„A k čemu mi to sakra je?!“ zakřičel na něj Paul a do očí mu hrkly slzy zlosti.

 

„Paulie se zlobí, hmm… Pojď sem a dej mi pusu, vztekloune.“ zasmál se John, který ho nebral vážně a vykročil k němu.

 

„Jestli se mě ještě jednou dotkneš, tak Tě praštím, Lennone.“ varoval ho Paul, ale John se ho stejně pokusil políbit. Paul se napřáhl, ale jeho přítel mu ruku chytil a svalil ho do trávy. Chytl mu obě ruce za hlavou a uvěznil ho pod sebou celým svým tělem.

 

„A co uděláš teď?“ zapředl mu do ucha. Špičkou jazyka mu přejel po jemné kůži na krku a otřel se o něj rozkrokem. Paul pod ním polohlasně vydechl a pokusil se pohnout.

 

„Neuděláš nic. Nevěřím Ti ani slovo z toho, co se mi tu snažíš říct. Oba víme, že mě chceš tak moc, jako já Tebe. Tak se tomu nebraň a ukaž mi, jak jsem Ti chyběl.“ zašeptal mu znovu do ucha a pustil mu ruce. Paul je ovinul Johnovi kolem krku a zahrnul ho hlubokými polibky. Chtěl si co nejvíce užít tu blízkost, která mu byla tak dlouho odpírána.

 

Během chvilky byli oba nazí a jejich těla se proplétala ve zmateném objetí. Ani jeden z nich se nesnažil tišit svoje vzdechy a steny, zvedl se vítr a

měsíc se schoval za mraky. Jakoby se styděl vidět to, co se odehrávalo pod ním. Něco tak vášnivého a zakázaného.

 

Když oba vyčerpaní milenci ulehli do posekané trávy vedle sebe, skoro už svítalo.

 

„Slib mi, že zase brzy přijedeš.“ naléhal Paul a pohladil Johna po hrudi.

 

„Slibuju. Tak dlouho už to bez Tebe nikdy nevydržím. Teď bychom se ale měli obléct. Už bude ráno a mám pocit, že mě někdo bude postrádat.“

 

Oba tedy na sebe v rychlosti naházeli oblečení a vydali se k domu. Ve dveřích už stál Julian v pyžamu a za ním rozcuchaný a rozespalý George.

 

„Tati! Nebyl si v posteli, tak jsem spal se strejdou Georgem!“ chlubil se svému otci.

 

„Jo, to vidím.“ mrkl okem po Georgovi, který se všemožně protahoval a kroutil, přičemž mu praskaly snad všechny klouby. „Jsi v pořádku, Georgi?“

 

„Snad jo. Chce to tak hodinu jógy. Ale tohle mi dlužíte, jasné?“ změřil oba muzikanty pohledem.

 

„A kde jsi vlastně byl, tati?“

 

„Se strejdou Paulem, museli jsme něco důležitého vyřešit.“

 

„A proč máš ve vlasech slámu? A strejda ji má na kalhotách?“

 

„Echm, víš..“

 

„Hej, Juliane, co bys tomu řekl, kdybychom na strejdu Ringa vylili kbelík vody? Je to jeho nejoblíbenější způsob buzení.“ vmísil se do konverzace George.

 

„Jo, to bude legrace!“ nadchl se Jules a chytil se George za ruku. Lumpárna byla rozhodně zajímavější, než sláma. John si oddechl.

 

„Koupím Ti nové akvárium pro rybičku!“ zavolal na něj ještě a byl mu neskonale vděčný.

 

Sedli si s Paulem na schody a poslouchali to krásné ticho, co všude kolem panovalo. Jen občas zazpíval probouzející se ptáček, nebo zabečela ovce.  Oba vzpomínali na noční zážitky a užívali si klidu. Až do chvíle, kdy ho prořízl zděšený řev Ringa následovaný dětským smíchem.

 

Who am I?
Nobody else can see
Just you and me
Who are we
Oh My Love