Tajemství

Nezáleží na tom kudy jdete, vždycky jdete za pokladem.

Tou dobou už nějaký měsíc pracovala na ulici. V malém zaprášeném stánku, který voněl jako mokrá hlína, se snažila prodávat upomínkové předměty.

Město, kde žila bylo hodně staré, stávalo tu už za dob Římské říše. Rouen, na severu Francie byl kromě krásných katedrál znám tím, že tu byla upálena Johanka z Arku. Městem se vždy po ránu táhla nálada ponurého chladu a mlhy táhnoucí se od Seiny.

Lisa, ale byla štastná, i přes to že po ránu musela oslovovat smutné a ztrhané kolemjdoucí. Totiž vždy, když dělala něco co pomáhalo ostatním, cítila jak s ní souhlasí celý vesmír, když dělá přesně to co chce dělat a je při tom štastná. Ale pořád jí něco chybělo. Jako by vše bylo dokonalé, až na to že někde něco nehrálo, někde bylo schovaného cosi, co na ni čekalo až to objeví.

Jednou k její kamarádce přišel muž s deštníkem. Byl to muž kolem 50 let ve starém obleku hnědé barvy. Ve skrytu duše Veronice záviděla, že zrovna u ní se zastavil takový pán.

Po chvíli přišel ten pán i s kamarádkou k ní. Mile se usmál a pozdravil ji. Na tom pozdravu bylo cosi divného. A pak jsi uvědomila, že ji nezdravil jako cizí člověk. Nepředstavil se a řekl jí dobrý den, jako by se už znali dlouho a ona jakoby jen na něj zapoměla. Něco jí na něm nesedělo a tak se na něj začala dívat podezřele.

Pozval je obě na kafe. Směna byla douhá a kafe jim přišlo fajn, ale zrovna s tímhle divným pánem ? Veronika bez váhání souhlasila. Asi doufala, že si muž od ní později něco koupí. Nakonec Lisa také souhlasila. Venku byla po ránu docela zima a lákala jí představa být v teple s hrnkem výborné kávy. Doufala, že nedělá chybu.

Poté co usedli se ten pán konečně představil, jmenoval se José Maria Vita. Zeptala se odkud je a on odpověděl, že z Argentini, že odtamtud odešel, aby si našel práci v Evropě. Asi je chtěl zaujmout a tak se jich zeptal na jejich znamení.

Nevěřila horoskopům z novin, ale nad lidmi co tyhle věci znali se vždy táhl závoj zajímavého a přitahujícího tajemství. Říkala, že je to jen pro hloupé lidi, ale vždy tajně doufala, aby to byla pravda, aby existovali tajné rituály a kouzla.

José jim o nich, ale řekl jen obecný výklad, který by mohl pasovat na jakoukoliv osobu, která v té kavárně seděla.

Pak se ale na ní zadíval a řekl jí, že ona je taková princezna. Před nedávnem by jí to přišlo usměvné a milé, ale to eště nevěděla co jí nedávno jednoho večera řekl její otec. Řekl jí, že je už dost velká a předal jí seznam se jmény jejich předků. Byli mezi nimi větev, která dříve vládla ve Francii, princové a princezny.

Její realita byla, ale jiná. Každý den si musela chodit vydělávat, aby měla alespoň co koupit na sebe. A princové a princezny zněli jako stará pohádka.

Jeho tvrzení jí, ale překvapilo.

Ale to nebylo všechno. Řekl jí, že najde to po čem touží, ale že to nedostane zadarmo.

Pořád mu nevěřila. To jsi mohl vymyslet, protože každý člověk po něcěm touží.

Ale já nic nehledám a jsem spokojená, zalhala mu. Podíval se na ni jakoby mu takhle lhal někdo každý den. I ona poznala, že jí nevěří.

Jen se na ní usmál a dál se o tom nezmiňoval. Jí to, ale dál vrtalo hlavou. Přemýšlela o tom. Každý den častěji a teď potkala člověka, který o tom ví taky, který by jí mohl pomoci. Utěšovala se tím, že pravý poklad je přeci žít spokojený život. Mít manžela, děti, práci, který jí nebude nudit. Ale něco jí v tom příběhu chybělo, a bála se, že její život bude normální, že jí něco krásného uteče a ona pak už bude moc stará na to, aby se vydala hledat svůj sen.

José se mezitím bavil s Veronikou. Sliboval jí, že uspořádá výstavu jejích obrazů. Mě pomalu, ale zcela jistě docházelo, že to je podvodník. Nikdo by nedělal něco takového jen, aby někomu pomohl. Říkal jí, že chce, aby na jejích obrazech byla vidět jen atmosféra.

To jsem eště neslyšela, aby někdo maloval atmosféru.

Rozhlédla jsem se po kavárně a pokusila se představit, jak by asi vypadala atmosféra. Představila si jemné světlo okolo každého člověka, které by bylo světlejší, čím víc by byl ten člověk štastný.

José a Veronika přestali mluvit a José ji chvíli pozoroval a usmíval se. Jí to, ale přišlo nepříjemné. Děsil jí fakt, že tenhle člověk o ní zřejmě ví víc než ona sama o sobě a ke všemu se na ní tak samolibě usmívá.

Rozhodla jsem se mu to říct.

Ano, měl jste pravdu, hledám něco, ale nevím co, tak na to raději nemyslím. A vůbec nevím co je vám do toho.

Ale to neví nikdo, dokud to nenajde. Nikdo neví jak jeho poklad vypadá dokud ho neobjeví. Ale hodně lidí se spokojí s tím co mají a dál za svým snem už nejdou. Fakt je ten, že člověk ví odpověď na to co je jeho sen v ten moment, kdy mu někdo tu otázku položí. Většina lidí si tu otázku ani nepoloží a zbytek lidí svoji odpověď potlačí strachem.

Lisa ani nedýchala. Ten člověk to věděl všechno. Všechno co ona chtěla vědět a po čem pátrá několik posledních dní na internetu, ji tady povídá jakoby nic. Jakoby to byla samozřejmost.

Podívej se okolo. Lidi pracují a dělají to co nechtějí dělat, i přes to, že je nikdo do toho nenutí. Všichni mají volbu žít život tak, jak chtějí.

Ano a to bylo něco co jí děsilo. Často cestou domu v autobuse potkávala lidi upracované a ztrhané prací.

Ale to přeci není pravda, někteří lidé nemají na výběr, musí pracovat, protože živí rodinu. A někdy život vybere za ně čím se mají stát.

Ne, vždy mají na výběr. Oni si vybrali takový život.

Proč by si někdo vybíral život plný utrpení?

Stejně jako si člověk vybere na co se jít dívat do kina. Někdo má rád smutné romantické filmy a jiný zas horory. Proč někdo celý život poslouchá jen smutné písničky a jiný je zas jako sluníčko? Je to každého volba, žijeme život takový jaký chceme prožít. Protože lidé se buď chtějí něco naučit ze života jaký žijí a nebo ho žijí protože je to baví.

Ale co když si přeji být šťastná, ale potkávám jen smutné věci?

Vše záleží na tom v co věříš. Když budeš věřit tomu, že musíš mít těžký život, tak ho mít budeš. Když ty budeš věřit, že tvůj život bude smutný, tak smutný nakonec bude, protože jsi v to věřila. Když budou lidé věřit, že vše na co sáhnou se jim daří, tak se jim to dařit bude.

Realita, ve které jsme je jen podobná realitě, kterou prožíváme ve snech. Ve snu, když něco chceš, tak se ti to stane běhěm vteřiny. V životě se to může taky stát během chvilky, záleží na tom jak velká je tvoje víra v dannou věc. Šamani z celého světa veří, že život je jako sen a sen jako život.

Když ty budeš opravdu z celého srdce věřit tomu, že si splníš svůj sen, tak si ho nakonec splníš. Když budeš věřit, že ho dosáhneš snadno, tak ho dosáhneš snadno. Naopak když si budeš myslet, že na cestě musí být i nějaké utrpení tak zažiješ i utrpení. Nakonec to, ale bude vše co sis přála, špatné i dobré.

Takže jestli to správně chápu tak i to, že spolu mluvíme je moje přání.

Ulevně se pousmál. Pochopila to.