Valérie

Seděla u stolu zády k parketu, nohu přes nohu. S klidným obličejem a vztyčenou hlavou dávala na odiv svou krásu. Půvab. Svěžest. Pohledů si byla vědomá. Obdiv mnohých střídala zášť jiných. Všimla si mě? Je tu sama? Nebo je tamto snad její přítel?
Polka, valčík a polka. Ona stále sedí, rozdává úsměvy a pozoruje. Vidí mě? Sklonila hlavu a usmála se. Ne, nevidí. Žena vedle ní jí říká cosi, co mi není dopřáno slyšet. Přikývla. Odložila bolerko, odhalila záda. Zvedá se. Míří ke mě? Prosím.. Spaluji ji pohledem. Dívá se před sebe, něco se jí honí hlavou. Co?
Její chůze vyvolá pozdvižení. Lehkonohá jako kočka na lovu. I přes vysoké podpatky má jistý krok. Je vůbec z naší planety? Musí, ale začínám pochybovat. Jde dál, minula mě.
Ztrácím soudnost. Potřebuji zjistit, kdo je. Ptám se, ale nikdo neví. Snažím se zjistit, s kým tu je. Bez úspěchu. To tajemství kolem ní mě přitahuje silou magnetu.
Vyrazila na parket se skupinkou od jejího stolu, všichni jsou starší než ona. Může jí být tak sedmnáct nebo osmnáct. Víc ne. Hrají něco od Brutuse. Vyráží mi dech. Umí se hýbat! Vlní se v bocích do rytmu, sem tam pohodí hlavou, aby její ležérní vlny upoutaly pozornost. Ruce nezůstávají pozadu. Občas zachytím její pohled. Pak se podívá jinam a usměje se. Hudba zpomalila, opouští parket.
Odchází ze sálu. Pociťuji potřebu jít za ní. Vyjdu ze sálu, zůstanu stát u dveří, abych měl přehled. Nikde nikdo. Čekám. Jsem odhodlaný. K čemu?
Otevřely se dveře. Ona vchází dovnitř. Oči se jí rozšířily překvapením. Pohlédla na mě a pomalu se vydává směrem ke mě. Vlastně směrem do sálu. Dívám se na ní, sjíždím ji pohledem a usmívám se. Dívá se mi do očí. Má zelené oči. Její pohled je hluboký, začínám se ztrácet. Je mi blízko. Náhle sklopí hlavu a usměje se. Vyvede mě z míry a já za ní hledím a nechávám si jí proklouznout. Zase nic nevím.
Je toho moc. Musím se napít. Přemýšlím. Je tu sama? Byl ten úsměv na začátku na mě? .. To je tak těžký ji oslovit?! Zlobím se sám na sebe.
Čas kvapí. Tombola je rozdaná a já se snažím držet v její blízkosti. Přesedla si, teď sedí naproti mě jen o čtyři stoly dál. Dívá se na mě. Přímo na mě. Je krásná. Vyslala mi úsměv. Musím jednat. Kývnu směrem k parketu. Přikývne.
Vstávám a vydávám se k ní. Proč se nezvedá a nejde mi naproti? Byl to jenom vtípek? Stahuje se mi žaludek, jako bych byl puberťák. Ale to já nejsem, je mi 23. Koho se mám vlastně zeptat, jestli smím prosit? Jí nebo někoho od stolu? S kým tu vlastně je?
Jsem u ní. "Smím prosit?" Místo odpovědi se zvedá. Cítím na sobě pohledy a překvapení všech ostatních. Vedu ji na parket. Písnička ale končí. Co teď? Začali hrát novou. Rychlou. Hodně rychlou. Chytá rytmus písničky Na Kolena od Ivana Hlase. Nespouštím z ní oči a za chvíli jsme slazeni. Na jedné vlně. Nic neříká. Čeká a užívá si to. Musím vědět, kdo to je.
"Jak se jmenuješ?" Něco řekla. Hudba je moc hlasitá, nerozuměl jsem jí. Opakuji se. "Valča.. Valérie." Ptala se na moje jméno. Nerozuměla mi. "Standa," skoro jsem zakřičel. Pousmála se. "Ty jsi místní?" ptal jsem se dál. Přikývla a smála se. Slušelo jí to. Skončila písnička. Muzikanti chtěli přestávku. "Můžu tě pozvat na něco k pití?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. "Ne," odmítla rázně. "Alespoň na colu, fantu nebo tak?" Čekalo mě další odmítnutí. "A šla by sis se mnou ještě zatancovat? Potom.." Podívala se mi do očí. Pak se usmála a řekla: "Když tu ještě budu, tak jo." "No to doufám, že tu budeš." Zasmál jsem se. Otočila se a zamířila ke stolu.
Potřeboval jsem jistotu. Možnost si s ní víc popovídat. Vyhledal jsem zpěvačku a přemluvil jí, aby mi zahráli víc ploužáků. Vrátil jsem se do sálu. Málem se mi zastavilo srdce. Valérie nikde. Hledal jsem jí. Zase jsem stál ve dveřích a číhal na ni.
Vyšla ze dveří. Ulevilo se mi. Zvláštní. Když mě uviděla usmála se a zvědavě se na mě dívala a kráčela směrem ke mě. Rukou jsem se opřel o protější futra. Zatarasil jsem jí cestu. Vesele se usmála. "Smím projít?" "Mám pár otázek. Odkud doopravdy jsi a kolik ti je?" Dal jsem ruku pryč. Chyba! Prošla. Otočila se. V očích jiskřičky a smála se: " Hádej. Schválně, jestli se trefíš." Došla ke stolu a posadila se.
Usadil jsem se. Přemýšlel jsem. Má přítele? Kolik jí je? S věkem jsem si tipoval 16,17,18.. Ale mohla být mladší. Na věku nezáleží.. Konečně se muzikanti shromažďují.
S prvním tónem si pro ni přicházím. Usmívám se. Jsme jediní na parketu. Hraje se ploužák. Držím jí v náručí. Je tak drobná! "Doufám, že ti nevadí, že jsme jediný na parketu?", prohodím. "Ne.. někdo musí začít. Ostatní se pak přidají." Měla pravdu. Po chvíli se přidávají další.
"Tak kolik ti je?" Podívala se mi do očí. "Tak kolik myslíš?" "Holkám se má hádat míň.. šestnáct?" Zavrtěla hlavou. "Ne," hlesla," je mi patnáct." Odmlčela se. "To víš, teprve mi čerstvě zaschlo razítko na občance." Musel jsem se smát. "A tobě je tak třiadvacet..že jo?" zeptala se a dívala se mi zpříma do očí. Div, že nezůstanu stát s otevřenou pusou. "To to mám napsaný někde ne čele?" směju se. Rozesmála se a zavrtěla hlavou. Lehounce jsem si jí přitáhl blíž. Cítil jsem její vůni.
"Chtěl bych něco vyzkoušet.." Nečekám na odpověď. Jednou rukou jí pouštím a druhou ji od sebe lehce popostrčím. Chci tím docílit otočky. Nerozhodně se na mě podívá a pak pochopí. Otočí se a zase se ke mě přivine. Blíže než předtím.
"To si ze mě děláš srandu..?", ptám se nevěřícně."Proč?" zeptala se a v očích se jí zračilo cosi, čemu jsem nerozuměl. "Jiná holka by mi přitom utrhla ruku a ty se takhle elegantně odvineš, otočíš a přivineš, aniž bys potřebovala nějakou oporu. Ty tancuješ?" Lehce se začervenala. Nebo jsem si to jen namlouvám? "Ne.. sice jsem vždycky chtěla chodit někam do tanečního kroužku, ale nikdy jsem se k tomu nedostala." Všímám si, že má na obličeji pihy. Vlastně mateřská znaménka. Má jich víc. Tři znaménka tvoří takový trojúhelníček na tváři. Zvláštní. Má ještě někde takový trojúhelníček?
Její šaty odhalují záda. Dotýkám se té hebké kůže. Nemůžu se nabažit,lehce ji hladím. Nenápadně. Sledují nás. Její i moje společnost a ten zbytek. Sjíždím níž. Zachvěje se. Chci ji pevně obejmout a nepustit.
"Tu otočku musím ještě jednou vidět." zaprosím. Znovu probíhá ta elegantní otočka, při které jí lehce držím za ruku, abych si je následně mohl přivinout blíž. Pohybuje se s noblesou a s lehkostí, která bývá připisována vílám v pohádce.
Písnička končí. Zpěvačka se chopí mikrofonu a řekne: "Tak teď vám zahrajeme taky pomalou písničku na přání tady Standy." Zraky sálu jsou upřeny na mě. Už zase?! Valérie se na mě překvapeně dívá a směje se. Čeká mě vysvětlování. Rétorika je moje. "No..to víš," zubím se na ní," potřeboval jsem mít jistotu, že si trošku popovídáme. Navíc při rychlých bych se akorát tak potil." Upřeně se na ní dívám. Už zase zjišťuji, jak je krásná. Přikyvuje a směje se. Bavíme se dál, ani jednomu z nás to nedělá problém. Jsem upřímný, skládám jí komplimenty. Nemůžu jinak. Její medové vlasy mě legračně šimrají. Směje se, očividně se baví.
Celým tělem mi prostupuje zvláštní napětí, vychází z žaludku. Nebo snad odjinud? Nevím, je to zvláštní. Čas nehraje roli. Jsme tu jen my dva, hudba hraje pomalu. Dívám se na ni, cítím její vůni, dotýkám se její holé kůže. Zastavte prosím ten okamžik! volám, ale nikdo mě neslyší. Rozum jsem asi nechal doma. Najdu ho někdy?
Má plné rty. Chci ji líbat. Pohladil bych ji po tváři a lehce jí pozvedl bradu. Druhou rukou bych jí objal v pase a jemně přitáhl blíž. Hleděl bych do těch zvláštně zelených očí a přibližoval se. Pootevřela by rty. Konečně by se setkaly a já jí jemně políbil. Zavřel bych oči a zajel bych jí rukou do vlasů. Hladil bych ty neposlušné vlnky, tu korunu její hlavy. Její rty by to oplácely mým. Postupně by ten polibek nabýval na vášni a hloubce. Chtěl bych zažít ten tanec, tu zvláštní souhru. Vážně moc bych jí chtěl líbat. Nejde to.
Hudba hraje pomalu, jak jsem si přál. Ještě párkrát opakujeme tu otočku. Lidé se dívají. Každý jinak. Některé ženy ji propichují pohledem, mám potřebu ji chránit. Jiní jen tiše závidí. Mě nebo jí? Od jejího stolu se dívají skoro s otevřenou pusou. Jeden muž je celý napjatý. Přítel?
Ptám se. Ne, je to otec. Skákal bych radostí, ale nemůžu. Hudba přestala, aby následně zrychlila. Jsme sehraný pár. Snažím se, bavím jí a ona mě. Kdekdo si asi myslí, že jí tluču klíny do hlavy. Dělám to?
Krásně se třpytí. To ty šaty. Je jako diamant. Jen není tak chladná, tvrdá a nehybná. Naopak je mrštná, křehká a její oči hřejí. Jsem napnutý jako struna, to zvláštní napětí se stupňuje.
Je vtipná a milá. Krásně se směje. Začínám se potit. Má čerta v těle. Stačím jí? Ano, ale asi mě to pár kapek potu bude stát. Přemýšlím, co je těžší. Desetikilometrový maraton nebo tanec s ní? Oboje má svoje. Ona je ale přitažlivější. Je chytrá. Má své cíle, ví, co chce. Kolik že jí je? Patnáct.. Zvláštní! Rozumíme si.
Hudba utichá. "A jako poslední vám zahrajeme písničku První polibek od skupiny Brutus," prohlásí kapelník. Poslední? Vzápětí už ale držím Valérii v náručí a na všechno zapomínám. Je jenom ona a já. My dva a hudba. Jemně ji k sobě tisknu. Dotýkám se její kůže. Jiskřičky přeskakují. Zvláštní a krásné.
Písnička končí. Hlasitě se dožaduji přídavku, bohužel mi není vyhověno. "Musím tě ještě někdy vidět!" vyhrknu a myslím to naprosto upřímně a vážně. Usměje se, pokrčí rameny a řekne: "Třeba se zase někde potkáme." Zní jinak.. Smutně?
Rozloučíme se a s přáním zbytku hezkého večere odchází ke stolu. Společnost se zvedá a odchází na chodbu. Jdu za nimi. Zastavím se ve dveřích do sálu a dívám se na ní, jak si obléká kabát. Dívám se na ni a hlavou se mi honí tisíce scénářů, co by, kdyby.. Otáčí se na mě a zkoumavě si mě prohlíží. Usměje se. Doufám, že v mém pohledu se odráží to, jak moc na mě zapůsobila. Je jedinečná. Myslím? Ne, vím to..
Žena s černými vlasy se otočí a vede ji pryč. Zmizely ve tmě a za nimi kráčí postarší pár a ten muž, kterému jsem na začátku záviděl- její otec.