Druhá šance (Troyler) 10

Vyhlížel jsem z okna známé auto a pochvaloval si svůj nápad bez dovolení uspat Troye. Možná by s tím nakonec i souhlasil. Neudělal jsem to proto, že bych si myslel, že ztropí hysterii, ale spíš proto, že Joe měl trochu zvláštní smysl pro humor a hlavně nespočet otázek. Otázek, které málokdo bral s klidem. A koneckonců, Troye si už protrpěl dost. Konečně se v ulici objevilo obrovské černé auto. Joe patřil mezi ten typ doktorů, kteří mohli mít snad všechno, na co si pomysleli a ja byl neskutečně rád, že zrovna pro mě vždycky udělal první poslední. Jako malý jsme bez sebe nedali ani ránu Se vzpomínkami na to, jaký šílenosti jsme spolu prožili sem se vydal k hlavním dveřím.

"Tak co je to tentokrát bráško? Migréna? Deprese? Potřebuješ předepsat antikoncepci? Nebo rovnou potrat, když tak na tebe koukám?" Vítal mě hned s úsměvem od ucha k uchu.

"Taky tě rád vidím," obejmul sem ho a pokynul, aby šel dovnitř.

"Nevypadáš ale, že by tě něco trápilo," koukal na mě stále s úsměvem.

"Výjimečně totiž nejde o mě," zvážnil jsem trochu, "slib mi prosím, že se budeš ptát jen na nejnutnější věci."

"A já už myslel, že ty mě znáš," usmál se sladce.

"Prosím," kouknul jsem na něj a pomalu vešel zpátky do obýváku. Beze slova mě následoval.

" Takže se ani nemám ptát, kdo to je, jak jste se seznámili, jaká byla svatební cesta, ani jak dlouho ste spolu?" Hodil po mě nechápavý pohled a já zatím pomalu sundaval z Troye deku, která jako jediná zakrývala rány.

"A ani na to, jak k tomu přišel," tikl jsem pohledem zpátky na Joa. Ten jen chápavě přikývl a lehce mě odstrčil od pohovky, aby mohl dělat svou práci. Díval se na tu hromádku neštěstí, pak na mě, znovu na něj.

"To usnul takhle tvrdě sám?" Rychle jsem zakroutil hlavou.

"Poslední dny ale kromě spánku nedělal skoro nic, tak to možná ani nepotřeboval. Dal sem mu ty prášky od tebe. Do rána by se neměl probrat," díval jsem se nervózně na prsty u rukou.

"Ty seš fakt nepoučitelnej. Musíš vždycky všechno nechávat na poslední chvíli?" Kroutil naštvaně hlavou a vyndaval z kufříku několik věcí.

"Já.. totiž…Nebyla to... Moje chyba. Myslím. Chtěl jsem mu pomoct, jenže on je prostě... Jouda," usmál jsem se lehce, jelikož jsem si zase vzpomněl, jak stál rudej až po uši ve dveřích.

"Koho mi to jenom připomíná," zamumlal si pod vousy a znovu zakroutil hlavou. "možná si běž najít nějakou aktivitu, tohle nebude nic pro slabochy, co kolabujou ještě dřív, než se jehla vůbec dotkne kůže." Věnoval jsem mu uražený úšklebek a s tichým děkuju zmizel do ložnice. Snažil jsem se odpoutat pozornost od toho, co se děje vedle a dodělat to video, ale totálně sem se nemohl soustředit. Pořád jsem musel myslet na Troye a na to co všechno si musel protrpět. Bylo to tak nefér. On byl ten poslední, kdo si něco takového zasloužil. Co vůbec toho zatracenýho zrzka vedlo k tomu, aby to udělal? Po více než půl hodině jsem se rozhodl mojí snahu o rozptýlení vzdát a prostě jsem dál seděl na posteli a tupě zíral do zdi. Zaslechl jsem, jak Joe vedle nadává, což ve mně spustilo novou vlnu paniky. Co když se něco vymklo kontrole? Co když už je pozdě? Za chvíli ale vládlo bytem znovu nepříjemné ticho. To nakonec prolomilo až cvaknutí kliky od ložnice. Joe měl na tváři opět jeho klasický úsměv, čímž mi dal najevo, že je zase všechno v pořádku.

"On ti o tom neřekl. Styděl se. Nemám pravdu?" Sedl si vedle mě na postel a rukou si setřel pot z čela. Přikývl jsem a zabodl pohled do peřin. Jak jsem si sakra mohl nevšimnout něčeho takovýho...

"Ozval ses v pravou chvíli. Pár hodin navíc a mohla z toho bejt docela slušná otrava krve," díval se na mě vážně a po chvilce vedle mě položil malou tubičku. "Tímhle mu to vždycky před spaním namažeš a převážeš obvazem. Uděláš to ty osobně, rozumíš? " Přikývnul jsem.

"Dobře. Nějak totiž pochybuju, že se o sebe dokáže postarat sám. Pokusil jsem se o to, aby ta děsná věc nešla přečíst, takže bude trvat, než se to zahojí. Pokud to nebude nutný, bylo by fajn, kdyby to přes den dejchalo. Takže tu koukej přitopit a založte si tu spolu klub nahoře bez. Je důležitý, aby to nezačlo zase hnisat."

"O to se postarám mile rád," Jo. Představa jak mi polonahý Troye pobíhá po bytě se mi víc než líbila.

"Bezva. Tak mu teď dopřej pár dní sexuální abstinence, nebude na to moc mít energii. Horečka by měla do zítřejšího večera opadnout. Já budu muset k dalšímu případu," zvedl se z postele a já ho radši nechal v domnění, že spolu chodíme, abych se vyhnul dalším otázkám.

"Rád jsem tě viděl. A děkuju. Jsem ti dlužníkem. Znovu," usmál jsem se, když opouštěl byt.

"Kdyby něco ozvy se," zavolal a pak mi zmizel z dohledu. Pomalu jsem se vrátil zpátky do obýváku a rozhodl se, že dnům na gauči už odzvonilo. Opatrně jsem zvedl Troye do náruče a odnesl ho do ložnice. Přece jen je tu dost místa pro nás pro oba. A mít ho neustále na očích taky nebude na škodu. Venku už vládla tma a paní únava se pomalu začala zmocňovat i mě. Já ale slíbil Connorovi, že do zítra dodělám to video, abysme ho mohli zítra dopoledne vypustit do světa oba najednou. Nakonec jsem se přemohl dojít si udělat kafe a pustil se do práce. S vědomím, že je Troye v pořádku to šlo nakonec o dost líp. Ani ti pavouci už mi tolik nevadili…