Neexistuje

Bolelo to všechno. Mít otevřené oči, mluvit, hýbat se. Byla tak unavená až nevěřila sama

sobě ani jedinou myšlenku. Proč by někdo takhle trpěl dvacetčtyři hodin denně? Jaký by

byl smysl? A pokud to byla její vina, nevěděla, co dělá špatně. Nevěřila nikdy nikomu a

zároveň všem až moc. Dávala tolik, ale nikdy doopravdy. Její láska byla tak velká až dusila

a nenávist tak slabá, že se jí nikdo nebál.

Přemýšlela nad spoustou věcí a měla strach z toho kam jí myšlenky dovedou dnes. Kam se

asi dneska vydá na výpravu do své zničující fantazie, která jí pouze připomíná jak strašně

opuštěná a bezmocná sama ve svém životě je. A tak si pustila hudbu, zapálila si cigaretu,

ležela na své posteli, koukala do zdi a najednou byla pryč.

Jakoby sama sebe viděla z cizího pohledu. Zase všechny chyby byly vidět a každá jako trn

vystupovala z jejího těla, které se lehce vznášelo nad zemí. Byl tam on a taky na ní koukal,

ale ty chyby neviděl. Jenom seděl na trávě a hleděl na ní jako na obraz svatého. A ona ho

tak milovala. Když tohle sama sobě pověděla všechny trny spadly a ona byla čistá, nová

a svěží. Všechna bolest zmizela a ona měla najednou sílu zase se zvednout a běžet s ním

proti zdem. Byla šťastná. Tak moc, že jí bolest probrala do reality.

Opět byla v pokoji a cigareta už zhasla a stejně tak jiskra v jejích očích. Vše co jí zase na

chvíli odvedlo pozornost od reality, kterou ze srdce nenáviděla celý život, bylo pryč.

Není tu.

Není nikde.

Neexistuje.