Františkovo rozsvícení

   

   Františkovo rozsvícení se odehrálo jednoho podmračeného květnového jitra v tramvaji číslo sedmnáct mezi zastávkami Pobřežní cesta a Palackého náměstí ve zcela obyčejné mírně ošuntělé pražské tramvaji, nota bene těsně před počátkem dopravní špičky všedního pracovního dne. Může nám to snad připadat poněkud banální a až příliš prozaické, avšak historie zná mnoho případů, kdy se podobné události přihodily za ještě obyčejnějších a méně ušlechtilých okolností; při nasedání na koně, při vycházce městem nebo dokonce šněrování tkaniček od bot. Zdá se, že Vyšší moc si s naší představou o patřičné důstojnosti takových výjimečných okamžiků nijak zvlášť hlavu neláme a dělá si to prostě po svém. Ano, nic, pranic nenasvědčovalo tomu, že by se něco tak mimořádného mělo stát. A přece, stalo se, a tudíž není žádný důvod k stížnostem.

 

   František tu vůbec nebyl kvůli stížnostem. Svůj život prostě jako důvod ke stížnosti nebral. Aniž by tušil, že je to čistě jen otázka osobního postoje (totiž to, jak člověk svůj život bere), prostě to tak dělal. A bylo to. Žádná věda. Kdyby se Františka někdo zeptal, jestli se cítí být šťastný, patrně by jen pokrčil rameny. Musel by ale nejspíš dlouho přemýšlet, pokud by měl svému životu něco konkrétního vytknout, ačkoli by se jistě našlo nemálo těch, kdo by na něm nenechali nit suchou. Na prahu své pětatřicítky byl mužem velice málo podivuhodným. Nebyl ničím nápadný, výjimečný a – František promine - ani zajímavý. Průměrně vysoká postava prostřední konstituce, krátce střižené hnědé vlasy, trochu pobledlý protáhlý obličej, který ho dělal trochu hubenějšího, než ve skutečnosti byl, s drobnými kapičkami pih pod mírnýma hnědýma očima. V oblečení, vystupování, povolání ani zájmech žádná extravagance. Stručně řečeno, učebnicový příklad obyčejnosti.

 

   Svá studia na gymnáziu nebral František ani s nadšením ani s odporem; bral je prostě jako fakt. Jsa slušným dvojkařem, neměl zapotřebí se nijak zvlášť snažit, aniž se musel obávat prospěchových problémů. Ctižádost dotáhnout to na jedničkáře a premianta mu ale scházela. Nedá se říct, že by mu to někdy přivodilo byť jen jedinou drobnou vrásku na čele. O prázdninách a někdy i v týdnu chodil vypomáhat do skladu velkoobchodu s papírenským zbožím. Neměl k tomuto sortimentu nijak zvláštní osobní vztah, prostě to tak přišlo. Jezdit s paleťákem, vykládat zboží nebo ho chystat do expedice a omotávat palety fólií, aby na nich krabice držely a nesypaly se, nebylo nic závratně náročného a nějakou kačku to hodilo. Po maturitě tam František nastoupil nastálo a během pár let to dotáhl, aniž by o to sebeméně usiloval, k pozici zástupce vedoucího skladu a k bezmála průměrné mzdě. Ubylo nošení krabic a manévrování s vozíky, přibylo o něco víc papírování a telefonování. Nevadilo mu to. Karty byly takto rozdané.

 

   Vztahy, kterými František prošel, měly veskrze podobný průběh. Po různě dlouhé době, obvykle však zakrátko, začala děvčata se železnou pravidelností na Františkovi štvát a posléze zcela odrazovat absence bezmála všech vlastností, jež jsou na trhu mezilidských vztahů žádané a k úspěchu nutné; měl nízké, ba téměř žádné ambice, mizerný výdělek, nulovou kariéru a společenské postavení, byl obtížně manipulovatelný, zoufale průměrný, beznadějně předvídatelný a nudný… František opravdu nebyl drsný ranař, vrcholový sportovec, tvrdý byznysman ani dobrodruh či lékař bez hranic. A tak to měl s děvčaty těžké. Nicméně smířil se se svými omezenými možnostmi, poznal, kde je jeho místo, a nesl to s klidem a bez velkých vnitřních trýzní.

 

   Týden mu většinou proběhl svým obvyklým pracovním tempem a o víkendu si František balíval batoh s nejnutnějšími věcmi a vydával se někam ven. Často ani nevěděl kam. Jedinou jistotou pro něj bylo jen to, že míří kamsi do přírody, kde se vyhne zástupům lidí, hluku a nepořádku. Někdy nastoupil jen tak náhodně do vlaku a jel v něm tak dlouho, dokud se mu někde nezalíbilo. Tam pak vystoupil a vydal se do lesů, hor a strání přímo za nosem. Bez nějakého konkrétního cíle nebo účelu. Nechytal motýly ani brouky, neslézal příkré skalní stěny ani nevyhledával vzácné botanické skvosty. Prostě tam jen byl. Nezřídka se přihodilo, že se krajinou potuloval tak dlouho a že mu v ní bylo tak dobře, až už bylo pozdě na návrat domů. A tak si našel nějaké hezké místo k přenocování a uložil se pod širák. Víc František nepotřeboval. No řekněte sami; co s takovým chlapem?

 

---

 

   Kolem půl sedmé ráno si ještě člověk v tramvaji většinou docela v klidu sedne, a to dokonce i na zastávkách poměrně již vzdálených od počáteční stanice. Jen občas ne. To když se řízením osudu (šťastným? nešťastným?) do zmíněného dopravního prostředku nahrnou skupiny sezónních dělníků ve stavebnictví, službách či jiných oborech, houfy školních dětí směřujících na výlety, školy v přírodě či jiné převýchovně vzdělávací akce nebo když se osudu prostě jen tak zachce. Namnoze je však cestování v těchto časných hodinách prosto strkanic a nepohodlí, a ačkoliv se kulisy a scenérie opakují den za dnem jen v lehkých variacích a obměnách, není těžké se s tím smířit.

           

   Co osud řídí, dobře řídí! Františkovy poněkud nezáživné cesty do práce začala onoho jara zpříjemňovat drobná každodenní radost. A skutečně, byla sotva vyšší než metr šedesát. Útlá blondýnka s dlouhými vlnitými vlasy, velmi jemnými rysy ve tváři a hlubokýma tmavě oříškovýma očima. Jakkoliv její zjev nebyl nijak zvlášť nápadný, stejně přitahovala pozornost jako magnet. Nedalo se říct, že by snad byla vyloženě krásná. Spíš zajímavá. A to tak, že velmi. František si jí samozřejmě nemohl nevšimnout. Z výrazu její tváře se zdálo, jako by se stále lehce usmívala. Při bližším pohledu by však člověk ten úsměv hledal jen stěží. Nicméně právě tenhle neznatelný úsměv ji celou jaksi prosvětloval. Přitom se nezdálo, že by ho věnovala někomu nebo něčemu konkrétnímu. Bylo to zvláštní a velmi poutavé, jako by na něco hezkého myslela a krása těch myšlenek jejími rty a její tváří prosakovala ven. Anebo to byly ty oči, které z jemného obličeje doslova zářily? Kdoví? Možná obojí. A dost možná i něco úplně jiného.

 

   František to nezkoumal. S naprostou samozřejmostí si okamžitě a jasně uvědomil, že taková žena je zcela mimo jeho dosah a možnosti a ani ho nenapadlo, že by se pokusil ji byť jen oslovit. Jak řečeno, velmi dobře věděl, kde jsou jeho hranice a kam už se vydat prostě nemůže. Ale když ji začal potkávat ve stejné tramvaji opakovaně a posléze téměř denně, děkoval i tak osudu za tohle drobné každodenní potěšení na cestě do práce. Věnoval oné blondýnce svou nenápadnou diskrétní pozornost a vyhledával volné sedačky v její blízkosti. Z nějakého důvodu – a měl takový nejasný dojem, že to zdaleka není jen otázka čistě fyzické přitažlivosti – mu v její přítomnosti bylo dobře. A příjemný pocit z onoho ranního setkání ho pak často neopouštěl skoro celý den. Pozvolna se začínal na své cesty do zaměstnání těšit. 

 

   Toho podmračeného májového jitra stál František před těžkou volbou. Jediná volná sedačka v celé tramvaji byla totiž jako z udělání přímo před Ní, takže kdyby se byl posadil, nemohl by na Ni celou cestu po očku pokukovat. Všiml si, že má na sobě barevné pletené sáčko s jakýmsi indiánským vzorem, džíny, tenisky a brašničku téhož provedení jako indiánské sako. Vlastně nic zvláštního ani příliš elegantního, natož vyzývavého. Kdeže. Přesto jí to slušelo tak, že by ji František nejraději objal. Nic víc, jen objal. Nicméně cesta byla přece jen dlouhá, a tak usoudil, že bude moudřejší usednout a vychutnávat její přítomnost, byť jen vyciťovanou. Zavřel oči a na nic nemyslel. Tramvaj se rozjela a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo začít dít něco zvláštního.

 

   Netrvalo ale dlouho a Františka probrala ze snění nejasná tucha blížícího se infarktu. V prsou totiž náhle pocítil velmi zvláštní tlak, teplo a neurčité, měkké, a jak si záhy uvědomil, docela příjemné svírání. To asi nebude infarkt, napadlo ho. Nikde žádná bolest ani jiný příznak. Ale co tedy? Teplo se pozvolna začalo rozpínat do celého hrudníku a jemný tlak v něm sílil. Pořád to však bylo velice příjemné, což bylo matoucí. Netušil, co si o tom má myslet. V tom mu celou páteří od dolního až po horní konec projela vlna intenzivně hřejivého mravenčení, které nikdy před tím nezažil. A než si to stačil pořádně uvědomit, vytryskla z prostředka jeho hrudníku fantastická záře. Průzračné bílé světlo se okamžitě rozletělo do všech stran, naplnilo celou tramvaj a bleskově se šířilo dál. Zářilo tak jasně a intenzivně a při tom ani v nejmenším neoslňovalo. Nestačil o tom přemýšlet…, nemohl…, bylo to… příliš úžasné.

 

   V tom světle jakoby se všechno rozpouštělo, tvary, jména, předměty, jejich hranice a nakonec i on sám. Nedohlédl jeho konce, ale přesto věděl, kam dosahuje. Světlo dál prýštilo z jeho prsou, ale zdálo se, jak by to už ani nebyl on. Už neměl dojem, že je tu on a nějací cizí pasažéři, ani tramvaj už nebyla tou tramvají jako dřív. Nebyli tu druzí lidé, kteří mají ve zvyku strkat se lokty, šlapat si po nohách a bojovat o místa k sezení. Tramvaj byla najednou plná jeho nejlepších přátel, bratrů a sester. Nakonec i ta tramvaj byla, přestože to zní vážně prapodivně, jeho nejlepším přítelem. Ale ani tak to nebylo. Nebyli to nejlepší přátelé, zdálo se, jako by od něj nebyli nijak oddělení, jako by jimi i vším ostatním byl on sám?!? Byl on jimi nebo oni jím???

 

   Nakonec to přestalo být důležité. To, co prožíval jako sebe, všechno obsahovalo, všechno zahrnovalo. František byl pryč. Osoba toho jména kamsi zmizela a zbylo jen naprosto ostré prožívání téhle zvláštní nádhery. Jakkoliv byla tato zkušenost něčím zcela novým, neočekávaným a mimo logiku a mantinely čehokoli dosud zažitého, přestože to v podstatě popíralo veškerou dosavadní zkušenost, bylo v tom cosi naprosto samozřejmého, normálního, přirozeného; jako by to takhle mělo být, jako by to takhle doopravdy bylo! Vlastně ne jako by. Tak to bylo! Tak to je! Panebože, vždyť takhle to všechno doopravdy je!!! Nevyvstával v tom ani stín pochybnosti! Bylo to nejen krásné, ale i naprosto nezpochybnitelně pravdivé, svobodné a bezpečné.

 

   Nedalo se poznat, jak dlouho to trvalo. Možná jen chvíli, možná roky. Nebylo to vůbec důležité. Čas se ukázal být stejně legračně neskutečný jako prostor a všechno, co obsahoval. Až se odkudsi vzala zvláštní a naprosto cizí, nepatřičná myšlenka; „neměl bych už vystupovat?“. A pak druhá a třetí…, práce, úkoly, povinnosti… Záře zmizela stejně rychle, jako se objevila. Už tu znovu byl František, spolucestující i tramvaj… Napadlo ho, jestli to ostatní taky viděli. Jestli to taky prožili. Zdálo se ale, že nikdo nejeví známky nějakého nevšedního zážitku. Chvíli se mu zdálo nemožné, aby TO prošlo zcela bez povšimnutí. Vždyť se to doopravdy stalo! Tady a teď! Vždyť je všechno úplně jinak! A všichni to máte před očima! Tak jak se můžete tvářit, že ne?! Ale pro ty necizí pasažéry, kteří už znovu poslušně naskákali do svých forem, tvarů, jmen a hranic, bylo zjevně všechno naprosto stejné jako dřív. Jen snad pro Ni ne. Ještě než vystoupila a zmizela v davu, věnovala vyjevenému Františkovi přes rameno letmý hřejivý úsměv.

 

   Vystoupil zmatený a vyčerpaný. Ale zároveň mu bylo nepopsatelně krásně. Nerozuměl tomu, co právě prožil, ani za mák, ale to ho příliš netrápilo. Nebyl nikdy obzvlášť hloubavý typ. Neanalyzoval věci jen proto, aby mohl vytvořit podivuhodnou teorii. Chtěl pouze najít nějaký orientační bod, aby nebyl ve své nové zkušenosti tak ztracený, aby věděl, co si s ní počít a jak s ní naložit. Zbylo mu ale jen nejasné tušení, že v tom má nějak prsty Ona, i když přesně nevěděl jak. Byl si jistý, že to světlo nebylo její, nebylo ani jeho. Spíš bylo všech lidí v té tramvaji. Vlastně i těch mimo tramvaj. Vlastně nejen lidí. Vlastně nebylo vůbec ničí. Jen bylo. A kromě něj už nebylo nic. Kupodivu mu to vůbec nepřipadalo podivné. Udivovalo ho spíš to, že si tohle všechno neuvědomoval už dřív. Bylo to tak prosté, a přece tak neskutečně nádherné. Všechno ostatní, krom téhle nové zkušenosti, se najednou zdálo nepatrné, bezvýznamné a nedůležité. Na okamžik zaváhal, jestli má jít vůbec do práce. Ale protože neměl jasnou představu o tom, co by si měl počít jiného, šel. Všední den pak celý jeho neobvyklý zářivý ranní zážitek poněkud zahalil mrakem šedi. Něco mu ale přece jen zůstalo; ten příjemný svíravě rozpínavý hřejivý pocit v hrudi a radostné vědomí, že všechno je jinak a v pořádku.

 

   Z práce se František vrátil tak vysílený, že sotva odhodil svrchní šatstvo, zalehl a usnul. Nad ránem se však vzbudil zcela svěží a na setkání s Ní se těšil tak, že ani nemohl dospat. Věděl, byl si jistý, že se s ní toho dne opět potká. Nevěděl, co se stane, netušil, co udělá, ale byl si jistý, že to bude něco neobyčejného. Přesto ho to nijak neznervózňovalo. Byl naprosto klidný, jako by se ho to týkalo i netýkalo zároveň, jako by si byl jistý příznivým výsledkem, ať už bude jakýkoliv, věděl, že to půjde snadno, i kdyby to vůbec snadné nebylo… a nakonec, proč by o něčem takovém měl vůbec přemýšlet. Stačí to všechno prostě jen udělat a nechat to být.

 

   Nastoupil prostředními dveřmi a hned Ji uviděl. Přestože byla tramvaj poloprázdná, stála až úplně vzadu na konci vozu a zlehka se opírala o tyč. Jejich pohledy se setkaly s přirozenou lehkostí a samozřejmostí, jako by byli staří důvěrní přátelé, jako by se znali odjakživa. Ani jeden z nich nepocítil potřebu sklopit nebo odvrátit zrak. Nebylo proč. František došel jistým krokem až těsně k ní a zaujatě nebo snad spíš fascinovaně jí hleděl do očí. V tom pohledu nebyl ani náznak trapnosti nebo nepatřičnosti. Ani v mlčení. Její úsměv se zdál být mnohem patrnější a její oči svítily nádherným jasem. Jasem poznání. Tak ona to ví! Ona to ví taky! problesklo Františkovou myslí radostné poznání a v očích se mu zaleskly slzy.

 

   Beze slova se dívali jeden druhému do očí po celý zbytek cesty. To mlčení nebylo vůbec prázdné. Právě naopak. Bylo v něm všechno. Ale nemysleli na mlčení ani na to, co se stalo. Nemysleli na nic. Bylo to jenom… krásné. Záře tu byla zase, i když už nebyla vidět. Ale byla tu. Nemohla tu nebýt. Je tu vždycky, je tu všude. Nemohli poznat, kde je její zdroj, ale proč po tom pátrat? Vždyť byla tak přirozená a samozřejmá. Ano, ona o ní ví taky, oba jsou v ní, oba jsou jí. V tom vzájemném živoucím pohledu byla veliká, bezbřehá vděčnost, pokora a… radost a… klid a vědomí, naprostá jistota, že právě takhle je to v pořádku, že právě takhle to má být, že takhle to vždycky bylo a vždycky bude, tiché vzájemné „poznávám se v tobě, nic nechci, protože nic většího už není, nejsi už ty ani já, jen To je.“ Tak tohle tedy bylo v tom jejím úsměvu, tak tohle zářilo celou tu dobu z jejích očí!

 

   Městská hromadná doprava se však, bohužel, dosud neřídí rytmem doteků Absolutna, a tak bylo, alespoň pro tuto chvíli, Nekonečno zredukováno na nutnost vystoupit na Palackého náměstí. Naštěstí je Dopravní podnik hlavního města Prahy na některé věci přece jen krátký. V hemžení pospíchačů na refíži se na chvíli zastavili. Cítili, že musí udělat to jediné, co ještě zbývá. „Vítám tě,“ zašeptala Františkovi do ucha v pevném objetí a jako na povel se oba začali smát.

 

---

 

   Lidí, kteří v sobě rozsvítili světlo, je kolem nás překvapivě hodně, i když na první pohled nejsou ničím nápadní. Bezpečně je poznáme podle toho, že instinktivně vyhledáváme jejich společnosti, protože je nám v jejich přítomnosti dobře, aniž bychom si jasně uvědomovali proč. Rád bych nám všem popřál nejen to, abychom takové lidi potkávali co nejčastěji, ale především, abychom v sobě své světlo sami rozsvítili, abychom to byli my sami, kdo ho bude vyzařovat do světa a rozdávat každému, s kým se setkáme nebo na koho jen pomyslíme. Není to nemožné. Není to dokonce ani příliš těžké. Stačí ho v sobě jenom začít hledat. O zbytek už se postará ono samo.  :-)

   Ať jsou všechny bytosti šťastny.