SILVESTR U (BEZ) PARTNERA ANEB ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK-II

Povídka ze života věnovaná panu Domácímu
SILVESTR U (BEZ) PARTNERA ANEB ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK
I. část: SILVESTR - poslední den v roce
II. část: (NE)Šťastný nový rok - po probuzení


Část druhá: (NE)Šťastný nový rok - po probuzení

Říká se, že ráno je moudřejší večera, ale je to jen další blbost. Novoroční ráno začalo skoro stejně špatně jako končil starý rok. Pan Domácí vstal dřív a jako každý den začal u internetu. Čte vzkazy a odepisuje svým "přítelkyním" a pro mě je stále těžší to nevnímat, ale musím to vydržet. Dala jsem si totiž novoroční předsevzetí: nenechat se vytáčet, být v klidu a hlavně už pro měho neuronit ani jedinou slzu. Jen jsem nečekala, že to bude tak těžké už od rána. Chvíli jsem jen tak ležela a snažila se nevnímat bušení do klávesnice. Sice jsem spala jen dvě hodiny, ale nějak jsem nedokázala znovu zavřít oči. Chuť na kafe byla silnější než nechuť ho vidět. Vstala jsem a jdu si vařit kávu. Chce mi popřát k novému roku, ale jak mu mám podat ruku, když vím, že to od něho není upřímné a že on je ten poslední, kdo by mi přál štěstí? Věřím, že mi přeje všechno možné, ale štěstí určitě ne. Prostě mu nedokážu podat ruku a poslouchat dál jeho lži. Asi ho to trochu překvapilo a tak šel raději nakrmit své milované kočky. Když přišel, podal mi můj starší "noťas", který našel ve sněhu před domem. To jsem ještě netušila, co všechno se tu dělo dnes v noci, kdy já jsem mrzla venku a pan Domácí byl u své paní "staré". Asi je opravdu lepší někdy nevědět, ale jak se bránit?
Mám pocit jako bych pořád ještě po té noci neroztála. Uši a nos mám červené od mrazu a on do mě hučí, abych šla srovnat syna, který měl počítač v pokoji. Nemám sílu někoho budit, někoho rovnat ani se s nikým hádat. Snažím se ještě chvíli nic nevnímat a raději vařím oběd. Ale už se to nedá odkládat a když mi pan Domáci začne nadávat, že můj syn má v pokoji vykopnuté dvěře, musím to začít řešit. Syn je už dospělý a tak mi je jasné, že všechno hned nevyklopí. Uhodila jsem na něho přímo a přiznal, že silvestrovská oslava se synem pana Domácího a jeho přáteli se poněkud vymkla kontrole. Někdo mu vymazal nejdůležitější věci z jeho počítače, přehesloval ho, můj vyhodil z okna do sněho a jeden hodně bujarý host mu vykopl dveře do pokoje. O tom, jak vypadal záchod v patře se nedá ani slušně psát. Po zážitcích z předchozích oslav syna pana Domácího a jeho opilých nebo zhulených kamarádů, kdy pokaždé něco zničili, jsem věděla, že nemá smysl něco řešit. Vždycky jim všechno prošlo, tak proč se zbytečně rozčilovat? Ale někdo jiný to zjevně řešit chtěl. Za chvíli totiž přišel pan Domácí s tím, že můj syn rozbil okno v pokoji u jeho chlapečka, kde všichni slavili a že to máme dát do pořádku. Jakéto novoroční radosti? Znovu jsem uhodila na syna a dozvěděla se, že to bylo všechno trochu jinak. Oslava je v plném proudu a někdo dostal výborný nápad - zamknout pokoj zevnitř a klíč vyhodit oknem na balkón v mezipatře.
A co teď? Muj syn pro něho vlezl oknem a někdo dostal další skvělý nápad - střílet po něm rachejtle a petardy. Instiktivně přibouchl okno a vystřelená rachejtle nebo ruka nejaktivnějšího střelce ho rozbila. Měli být rádi, že to zkončilo jenom rozbitým sklem, ale ten, co byl nejblíž měl trochu poškrábaný obličej a velkou drzost tvrdit, že za všechno může můj syn. Copak byl jediný, kdo pil?
Nakonec ale přiznali, jak to bylo a dokonce i to, kdo z milých hostů vykopl dveře. Jen, když mají mluvit o počítačích, mají všichni nějaké chvilkové okno. Nakonec se ukázalo, že jediné za co mohl můj syn bylo znečištění toalety (a ani v tom nebyl sám) a nejednou se všechno začalo řešit jinak.
Kluci budou určitě hodně rádi vzpomínat na oslavu Silvestra, mnohem méně na další dny, kdy museli sehnat nové dveře, zasklít okno a hlavně při mytí záchodu zavzpomínat na to, co ten večer všechno jedli a pili.
Tak i takhle může někomu začít nový rok a jen doufám, že se nevyplní pořekadlo: "Jak na Nový rok tak po celý rok". To bych mohla rovnou všechno vzdát, ale já nic nevzdávám, jen společný život s panem Domácím. Poslední dva roky byly pro mě dost zlé a doufám, že ten letošní bude lepší. Pravdou ale je, že už raději čekám od života jen to nejhorší. Myslíte, že je to ryzí pesimismus?
NAOPAK, pokud se na mě ještě někdy v životě usměje štěstí, můžu být už jenom příjemně překvapená.