Zmrdí harlekýnka

Chlapec a dívka si sednou na lavičku. Cesta na vrcholek kopce jim příjemně utekla díky konverzaci plné přátelského sdílení drbů a vtípků. Naděje v chlapcových očích je těžko přehlédnutelná. Dívka ji vidí.
Je teplý dubnový večer.
Tvořili by dokonalý pár. Chlapec je štíhlý, s pěknou kulatou tváří, dlouhými hustými vlasy v ohonu. Možná těch pár uhrů trochu kazí dojem.
„Pěkný místo,“ pochválí dívka.
„Jo no,“ těžko skrývá nervozitu chlapec. „Hele, koukni, to město odsud vypadá tak - “
„Zdrcni to.“ Dívka chladně odsekne. „Proč tady s tebou vlastně sedím?“
„Já - “
„Já ti řeknu proč.“ Tmavé vlasy padnou dívce před čelo, jenom aby je shrnula za ucho zpět.
„Proč?“ Chlapci v obličeji přeběhne vlna zmatku.
„Podívej, já…“ Dívka je čarovně krásná, a jezero vzdálených světel velkoměsta jí jenom dodává na půvabu. Je dokonalá, jako saké, jako švestkové víno. Jako jezírko, ve kterém se líně převalují krokodýli.
„Hele, jsi strašně hodnej, že si se mnou píšeš, když je mi nanic. Bylo od tebe fakt hezký, že jsi byl se mnou, když mě Patrik nechal, ale…“ Chlapec vidí lítost, ale kdyby nebyl mladý, věděl by, že je předstíraná. „Zapomeň na to.“
„Na co?“
„S tebou nebudu. Promiň. Jsi strašně hodnej, ale nemůžu s tebou být?“
„Proč?“ Chlapci obvykle nedocházejí slova tak rychle. Ale tentokrát ze sebe nevypraví víc než jednoslovné věty.
„Vždyť si zasloužíš někoho jinýho, ne mě, zamindrákovanou pizdu.“ Dívka se falešně zasměje.
„Ale já chci jenom tebe.“ Přitáhne se k dívce, snaží se ji obejmout, jako ve filmu. Teď bude jeho.
Ne, nebude. Odstrčí ho a prudce vstane.
„Fajn, řek sis o to.“ Dívce se v hlase mísí hysterie s hněvem. „Jsi šestnáctiletý beďarnatý hovno. Sorry, mám na víc, než na tebe.“ Odchází. Chlapec za ní vyběhne, ale dívka se otočí a začne na něj řvát.
„Nech mě už kurva být!“
„Na… Napíšeš mi ještě?“
Dívka neodpoví a odejde. Chlapec zničeně sklouzne zpátky na lavičku a v té chvíli vystoupím ze stínů. Připlížím se k jeho uchu a chystám se mu do něj zašeptat svůj dlouho chystaný monolog. Na poslední chvíli si to rozmyslím.
Nechám chlapce jeho úvahám o smutku a o zbytečnosti svého počínání. Tyhle postupně přejdou v hluboký smutek, aby se nakonec přeměnily ve vzpomínku na malichernou puberťáckou lásku. Něco pro něj skončilo. Období zamilovaného prohlížení obrázků dvou lidí jak vystřižených z harlekýnky pro náctileté uživatelky Tumblr, posluchačky Nightwish a Björk.
Sejdu po cestě ve stopách dívky. Její zarputilost v ní buble jako rudý oheň, jako se láva převaluje ve výhni. Na místě, kde jsem si s ní domluvil setkání, bych měl být o něco dřív než ona. Proběhnu dvěma zkratkami a už stojím u kavárny, ke které dívka přichází jen o chvilku později.
„Čau,“ řekne hlasem úplně jiným, než jakým mluvila před půl hodinou s chlapcem tam na kopci. „Čekáš dlouho?“
„Teď jsem dorazil,“ odpovím. Dívka se s každým slovem nenápadně přesunuje mým směrem. Vejdeme do kavárny a užijeme si klasické seznamovací konverzace. Že zaplatím, to je zcela jasné.
Cestou pryč mě na rohu dvou ulic dívka zastaví.
„Nedoprovodil bys mě?“
„Chceš?“ Usměju se. Dívka se zase přiblíží.
„Mhm,“ přikývne.
„Jasně, že chceš.“ Odstoupím od ní.
„A půjdeš?“ Rádoby milý úsměv jí ještě doznívá na tváři, ale je vidět, že cítí, že se něco změnilo.
„Ne.“ Nechám svůj obličej ztvrdnout.
„Cože?“
„Nezasloužíš si pozornost. Ani lásku. Ani nic jinýho.“ Dívám se jí do očí. Vím, že jeden pohled dokáže vykonat víc krutosti než tisíc ran bičem. „Vrať se do svýho světa plnýho hubenejch dlouhovlasejch zmrdů, co mají prachy a budou poslouchat tvoje kydy. Udělej si ještě tak pět tetování a jizev na předloktí.“ Mírně se k ní přiblížím. „Akorát si najdi takovýho vola, kterej na to bude mít náladu.“
Dívce mírně padnou ústa.
„Jdi. Jdi si na blogísek napsat něco o tom, jací jsou kluci zmrdi, něco o své vnitřní bolesti. Hlavně, když ty jsi čistá jak slovo boží.“
Otočím se a odejdu.
Je fakt, že ten kluk byl vůl, že si od té holky cokoliv sliboval. Je fakt, že ji neznal, že ji nechtěl ani znát, že si jenom vytvořil její obraz, který si přál, aby existoval; obraz znatelně poznamenaný autorem, uhoněným šestnáctiletým volem. Je fakt, že to, že se choval jako pes, by mu nikdy nic nepřineslo a že si zasloužil tuhle tvrdší lekci. Ale to neznamená, že ho to nebolelo, že to nebyla rána, kterou by nechtěl vrátit.
Vrátím se do stínů. Byl to krásný, vidět, že zažívá stejnou bolest jako ten chlapec tam na kopci.
Bolest, kterou mi způsobila jednoho teplého dubnového večera. Bylo mi tehdy šestnáct.