Šílená

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že je to nejspíš naposled, co se mé tváře dotýkají sluneční paprsky. Bylo mi jasné, že hřejivý pocit, který mnou projížděl v pravidelných intervalech, bude možná už navždy minulostí. Ale co jiného mi zbývalo, když mi nezůstal ani on? Sevřela jsem rukojeť loveckého nože v kapse svého saka a na chvíli zadržela dech. Možná jsem měla strach, možná mě sžíralo svědomí a možná mě v tu chvíli obestírala téměř hmatatelná zoufalost. Byla jsem si ale jistá tím, že nemám na výběr. Moje smysly mi říkaly, že neexistuje jiná možnost a moje srdce je v tom podporovalo.

Všechno bylo pečlivě naplánované a připravené. Věděla jsem, že každou středu chodí na hodinu juda. Sledovala jsem ho několik měsíců. Věděla jsem, že do tělocvičny jezdí s kamarádem, ale zpět jezdívá autobusem. Znala jsem každou uličku, každý roh, každý stín… Nic mě nemohlo překvapit. Poposedla jsem. Bolela mě záda z dlouhého sezení na dřevěné lavičce. Seděla jsem na ní několik hodin. Chtěla jsem jít spát, ale nemohla jsem usnout. Měla jsem noční můry, možná jsem měla strach… Opustila jsem byt v jednu ráno, možná jsem ho ani nezamknula, možná jsem na sobě měla ještě noční košili… Nevzpomínám si.

Dveře tělocvičny jsem měla přímo na očích. Bylo teprve šest hodin ráno. Čas se vlekl jako nikdy. Naposledy se takhle vlekl, když jsem vybírala nůž. Měla jsem pocit, že se na mě každý dívá. Na čele mi vyrazil studený pot, pohledem jsem těkala z jednoho zákazníka na druhého, třásly se mi ruce. Utekla jsem. Utekla jsem z obchodu, prodavač za mnou cosi křičel. Nevydržela jsem ten tlak tam uvnitř. Cítila jsem se jako by všichni věděli, co se chystám udělat. Když jsem doběhla domů, bušilo mi srdce a třásla jsem se jako šílená. Nebyla jsem schopná znova podstoupit takové peklo. Objednala jsem ho přes internet.

V osm hodin se ulice začala pomalu plnit. Matky vodily děti do škol, obyvatelé města pospíchali do práce. Taky jsem pracovala. V Malém bistru na rohu náměstí. Tam jsem ho uviděla poprvé. Jeho blond vlasy, modré oči a úsměv filmových hvězd. Měl něco do sebe. Sedl si přímo k pultu a zadíval se mi do očí, jakoby mě vyzýval na souboj. A já prohrála. Ztratila jsem všechno, co jsem měla.

„Dám si kafe a ten šunkový toast.“ usmál se na mě a odložil jídelní lístek. Oněměla jsem. Jeho hlas dokázal rozvibrovat každou molekulu v mém těle. Třásly se mi ruce, sotva jsem mohla připravit kávu. Cítila jsem jeho upřený a zvídavý pohled na svých zádech a v tu chvíli jsem si nebyla jistá ničím.

„Prosím. Dělá to šedesát sedm korun.“ špitla jsem a postavila před něj jeho objednávku.

„Sto. Nechte to tak.“ prohlásil uvolněně a mrkl na mě jedním okem. Oněměla jsem, Ještě se mi nestalo, že by mi někdo dal tak vysoké dížko. Poděkovala jsem a přesunula se do kuchyně. Měla jsem pocit, že shořím, jeho přítomnost mi doslova blokovala dýchací cesty. Ohromil mě. Když jsem se ale vrátila, byl pryč.

            „Mami, mami, co je té paní?“ přede mnou stálo asi pětileté dítě. Úplně mě vytrhlo ze zamyšlení. Zvědavě si mě prohlíželo svýma velkýma modrýma očima, jednou rukou na mě ukazovalo a v druhé drželo balonek.

„Kolikrát ti mám říkat, že se neukazuje na cizí lidi? A pojď dál od té lavičky.“ pokárala ho jeho matka a táhla ho ode mě pryč. Párkrát se za mnou ohlédla, jakoby měla strach, že ji budu pronásledovat. Najednou jsem si nemohla nevšimnout, že místo, kde sedím, všichni obchází obloukem. Odtahovali se ode mě jako bych byla někdo, kdo mezi ně nepatří. Odtahovali se ode mě tak, jak se ode mě odtáhl on…

            Podruhé jsem ho potkala v jednom baru na kraji města. Viděla jsem ho ve chvíli, kdy jsem vkročila dovnitř, Roztřásla se mi kolena, dýchací obtíže byly zpět a uvnitř jsem cítila zvláštní chvění. Rozhodla jsem se, že budu dělat, jako bych si ho nevšimla, otočila jsem se zády a lokty opřela o stůl.

„Ahoj, vy jste ta slečna z bistra, že? Mohu vás na něco pozvat?“ ozvalo se náhle za mnou.

„Proč ne.“ vykoktala jsem ze sebe a donutila se k sebejistému úsměvu.

Mojito střídala piňakoláda, povídali jsme si dlouho do noci…

„Měla bych už jít. Začínám být unavená.“ řekla jsem a pomalu se sesunula z barové židle. Vzpomínám si, že jsem měla trochu nejistý krok a jazyk se mi prapodivně kroutil v ústech, kdykoliv jsem se snažila vyslovit nějakou smysluplnou větu. Nepila jsem často ani jsem se nikdy neopíjela. Tenhle večer jsem ale neměla na výběr. Kdybych zůstala střízlivá, utekla bych. Nevydržela bych omamující sevření jeho pohledu a jeho občasné doteky by mě spálily na popel. Ještě se mi nestalo, že by mě něčí přítomnost tak příjemně ubíjela a ochromovala. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to od začátku neděsilo.

„Sotva stojíš, měl bych tě doprovodit.“ usmál se starostlivě a svou ruku ovinul kolem mého pasu. Tělem mi projelo chvění. Celý večer se mě sice letmo dotýkal, ale takhle mě k sobě přitiskl poprvé.

„Je ti chladno? Cítil jsem, jak ses zachvěla.“ zpozorněl a svlékl si bundu. Když mi ji přehazoval přes ramena, ucítila jsem lehký závan vůně, nejspíš Old Spice, který mě téměř omráčil. Jeho starostlivost ve mně vzbuzovala pocit bezpečí a obdivu. Poznala jsem spoustu mužů, ale měla jsem pocit, že tenhle je jiný. Pomalu jsme došli k mému bytu. Třesoucí se rukou jsem vytáhla z kabelky klíče a snažila se trefit do zámku, leč marně.

„Ukaž.“ pousmál se a jeho prsty se dotkly mé dlaně. Jakoby mnou projel proud. Nejspíš to také cítil. Naše pohledy se setkaly…. Cítila jsem, jak taju. Přitiskl mě k sobě a vášnivě mě políbil. Udělal přesně to, po čem jsem toužila už v bistru. Rychle odemkl, vtáhl mě dovnitř a prudce zabouchnul. Sundal mi bundu z ramen, odhrnul mi vlasy z šíje a přisál se na ni svými horkými rty. Myslela jsem, že omdlím. Nic hezčího jsem nikdy nezažila. Něžně mě přitiskl ke zdi a pokračoval v líbání. Směřoval níž a níž. Ústa záměrně vynechal. Jeho ruka brouzdala kdesi pod mými šaty, byla nenasytná stejně jako jeho měkké rty. V jednu chvíli jsem ji cítila mezi lopatkami, najednou tiskla můj bok a než jsem se stačila důkladně nadechnout, laskala mi krajkový lem kalhotek. Chtěla jsem se bránit. Myslela jsem na to, jak ho odkopnu a vystrnadím ze svého bytu. Tohle nebyl můj styl. Nikdy jsem si nezvala cizí muže domů. A co víc, nikdy jsem s cizími muži nespala. Ale nemohla jsem říct ne. Cítila jsem se jako přikovaná ke stěně.  Chtěla jsem víc. Chtěla jsem explodovat v jeho mužné náruči. Když se dostal na vnitřní stranu stehna, z ničeho nic se vzpřímil a vzal mě do náruče. Nejspíš vycítil mé ochromující vzrušení a odhadl, že bych sama nebyla schopná udělat ani krok. Možná chtěl, abych měla šanci zjistit, že nejsem jediná, kdo umírá vzrušením. Záměrně přitiskl můj bok ke svému tělu. Chtěl, abych cítila, že ve svém malém bytě nic tvrdšího a lákavějšího nenajdu. Odnesl mě do ložnice a něžně položil na postel. Jediným rychlým pohybem mě otočil na břicho, zatáhl za zip šatů a než jsem se vzpamatovala, byly dole. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to, jak nezvyklá tahle situace je. Slíbila jsem si, že si ho vychutnám a nebudu se soustředit na to, co bude následovat potom. Než jsem nastřádala další potřebnou dávku odhodlání, znovu mě odzbrojil. Stiskl mé lýtko, něžně mě do něj kousnul a rukou pokračoval výš a výš. A já ho ve směřování vzhůru následovala. Přes počáteční váhání a pocit viny jsem se ocitla přímo v nebeských výškách. Byla jsem jím tak okouzlená, že jsem si ani nevšimla toho, že mi nesundal lodičky.

            Lodičky… Pohled mi sjel na nohy. Měla jsem je na sobě. Červená barva, šesticentimetrový jehlový podpatek… S pohledem na ně se mi před očima znova a znova přehrávala naše první noc…. Hodiny začaly odbíjet poledne. Jejich první úder mě takřka surově vytrhl ze vzpomínek. Nejistě jsem poposedla a zkontrolovala dveře tělocvičny. Do šesté hodiny stále zbývala spousta času. Uvědomila jsem si, že ani nevím, kdy jsem naposledy jedla. Měla jsem zvláštně sevřený žaludek. Byl v křeči tak jako celé mé tělo. Musela jsem na okolí působit plasticky. Jako socha. Uvědomila jsem si, že stále svírám nůž. Nenápadně jsem uvolnila sevření kolem rukojeti a opatrně vytáhla ruku z kapsy. Znovu jsem zavřela oči. Slunce se do mých tváří opíralo více než ráno, přesto jsem cítila, že se mu nedaří vrátit do nich život.  Když jsem brzy ráno odcházela z bytu, zahlédla jsem letmo odraz svého obličeje v zrcadle. Byla jsem bledá, mé oříškově hnědé oči se ztrácely kdesi pod obočím a suché rty jakoby prosily z posledních sil o pomoc.

            V paměti mi utkvěl ještě jiný odraz. Zrcadlil se ve stejném rámu, ale přesto byl naprosto rozdílný. Měla jsem lehce rozcuchané vlasy, mé oči zářily, rty byly roztažené do širokého úsměvu a tváře měly lehce růžový nádech. Zavřela jsem dveře a zamkla za ním. Vychutnávala jsem si hřejivý pocit malého vítězství. V ruce jsem třímala růžovou fixu, kterou jsem mu nad ránem na předloktí  napsala své číslo.

            Sjela jsem pohledem na své zápěstí. Týž fixa mi na něj včera večer vyryla číslo 8, čas, kdy jí končí trénink a číslo 20, minuty, které jsou mi poskytnuty na to, abych zakročila. Nemohla jsem se zmýlit. Sedávala jsem na tomhle místě několik dní, možná měsíc a vše pečlivě sledovala. Nebylo možné, aby mi unikl sebemenší detail. Nemohla jsem se přeci zmýlit v jedné kapitole dvakrát.

             Nešlo přeci, aby po tak úžasné noci nezavolal. Očima jsem hypnotizovala mobil. Občas jsem ho sama rozsvítila a zkontrolovala, jestli mám signál. Vše bylo očividně v pořádku. Proč ale nevolal? Tolik jsme si toho řekli... Šeptal mi, že jsem ta nejkrásnější, kterou kdy potkal... Byla jsem jako ve snách, celý týden jsem se nesoustředila na nic jiného než na mobil. Stal se mým středem vesmíru, ale s každou přibývající hodinou a s každým přibývajícím dnem jsem přestávala doufat, že se ještě někdy ozve. A když jsem přestala doufat úplně, stál najednou přede mnou. Skoro jsem si ho nevšimla. Stála jsem zamyšleně za pultem, v hlavě prázdno a pohled stále upřený na displej.

,, Ještě máte ten šunkový toast?" řekl jakoby nic a pousmál se. Překvapením mi lehce zaskočilo, ale snažila jsem se skrýt údiv nad jeho přítomností.

,, Ehm.. Jasně!" vyrazila jsem ze sebe rychle odpověď.

,, Tak já si jeden dám. " mrkl na mě a posadil se na barovou stoličku k pultu tak jako poprvé.  Šokovalo mě, že dělá jakoby se nic nestalo. Umírala jsem touhou zjistit, proč nezavolal.

,,Prosím." pronesla jsem lhostejně a naservírovala před něj objednávku. Než jsem však stihla odtáhnout ruku, chytil mě za zápěstí a podíval se mi do očí. Možná ještě dál... Tělem mi opět projel ten omamující pocit a zlehka se mi podlomila kolena.

,,Promiň, že jsem se neozval." hlesl, pustil mou ruku a zakousl se do toastu. ,,Ta fixa se nějak smyla a já si to číslo nepamatoval. "

,,Jo.. v pohodě.." vykoktala jsem ze sebe a mé vnitřní já lehoulince zajásalo. Přeci jen pro něho ta noc něco znamenala, když se omlouvá.

,, Někdy bych si to rád zopakoval." řekl. V tom přišel další zákazník. Když jsem ho obsloužila a vrátila se k pultu, zjistila jsem, že odešel. Hlavou mi problesklo, že jsem mu nedala své číslo. Říkal přeci, že si to chce někdy zopakovat, že mě chce ještě vidět... Neváhala jsem, přes ramena si přehodila bundu a vyběhla z bistra.

            No a tak jsem přišla o práci... Stalo se to před pár týdny, takřka touhle dobou. Ve tři odpoledne. Poposedla jsem si a nenápadně strčila ruku do kapsy. Zkontrolovala jsem nůž, ujistila jsem se, že je stále na svém místě. A ještě tři hodiny bude. S úderem šesté hodiny ale opustí svůj úkryt a zaryje se mu pod kůži. Stejně tak se mi totiž zaryl do kůže on. Pomalu a bolestivě... Jen nebude krvácet tak dlouho, jako jsem krvácela já.

            Matně jsem si vybavila, že si s sebou nesl sportovní tašku a tenisovou raketu. Uvažovala jsem nad tím, kde jsou nejbližší kurty. Poblíž byly dvoje. Rychlou chůzí jsem se vydala k tomu, co byl nejblíže. Vtrhla jsem dovnitř a očima hltala postavy hráčů. Nikde nebyl. Ještě jednou jsem se rozhlédla a vydala jsem se k druhému. A našla jsem ho. Měl na sobě bílé tričko s límečkem a kraťasy. Pot mu v pravidelných intervalech odkapával z čela. Byl neodolatelný. Už už jsem natahovala ruku, abych mávnutím ruky upoutala jeho pozornost. A v tom jsem se podívala lépe. Do zorného úhlu mi nelítostně vnikl jeho spoluhráč. Všimla jsem si, že nemá kraťasy. Přimhouřila jsem oči ve snaze zaostřit. Byla tu sukně. Dámská bílá sukně. Pekelně krátká. Pod ní se třepotaly štíhlé a opálené nohy. A to všechno patřilo ještě štíhlejší a opálenější blondýnce, která taktéž třímala v ruce pálku. Než jsem vstřebala tohle nové neradostné poznání, blondýnka odložila raketu a rozeběhla se k němu. Doslova mu skočila kolem krku a dlouze ho políbila. Polil mě chlad. Žaludek se mi sevřel. Najednou jsem byla prázdná. Do očí se mi draly slzy. Nemohla jsem dýchat, jako by  mi na hrudi spočíval balvan. Utíkala jsem pryč.. Daleko od všeho.. Daleko od něj... Myšlenka, že jsem pro něj neznamenala nic, mě ubíjela. Neměla jsem ho pouštět k sobě do bytu.. Do srdce. A tak vůbec. Proč jsem si myslela, že bude jiný? Jak mohla jindy tak rozumná holka s nadhledem úplně ztratit rozum? Nebyla jsem pro něj nic.. Jen hračka.. Jedna z mnoha...

            Při té myšlence jsem tlumeně vzlykla. I s odstupem času mě tohle vědomí ochromovalo. Hračka. Ta se kterou se vyspí a pak už nezavolá. Jako by takových chlapů i bez něj nebylo dost. A já se už tolikrát napálila. Nikoho jsem ale nepustila tak daleko jako jeho. Dala jsem mu všechnu svou důvěru a on ji zneužil...A proto tu teď sedím jako socha a čekám, až odbije šestá hodina. Bude míň o jednoho egoistu, který sbírá zářezy.

            V pět hodin jsem se pomalu zvedla z lavičky.Lehce se mi zamotala hlava. Celý den jsem seděla na jednom místě, dlouho jsem nepila a nejedla. Byla jsem slabá. Slabá a přeci silná. Vědomí, že za chvíli se vším skončuju mi dodávalo potřebnou energii. Chvíli jsem jen tak stála a prohlížela si své ruce. Přišlo zaváhání. Vážně to dokážu: Vrazit nůž tak hluboko, aby ho to dokázalo zabít? Ztěžka jsem polkla a zakroutila hlavou. Ne, teď přeci nesmím váhat. Udělám správnou věc.  Pomalým krokem jsem se vydala k tělocvičně. Pod rouškou šera jsem se schovala za roh a čekala, až vyjde ven. Na tomhle místě mě cestou z tělocvičny nemůže minout. Ruku jsem měla samozřejmě v kapse. Byla zpocená a klouzala po rukojeti nože. V hrdle jsem měla sucho. Neslyšela jsem nic jiného než tlukot vlastního srdce. Převládl vedle mě jakýsi zvířecí pud. Soustředila jsem se jen na to, abych nebyla vidět, ale zároveň měla dobrý přehled o tom, co se děje kolem. Všechny smysly jsem měla zostřené. Čekala jsem už jen na něj.

            Dočkala jsem se.. Pomalu se blížil ke mně. Neviděl mě. Pohvizdoval si. Přehodil si batoh na druhé rameno a levou rukou si prohrábl vlasy. Prošel kolem mě bez povšimnutí. Vyběhla jsem a do zad mu vrazila nůž. Jak příznačné. On mi ho tam vrazil pomyslně a já jemu doslova.