Slova

Seděli na opěradla lavičky v parku, zablácené podrážky bot odložené na té části určené pro zadek. No co na tom záleží. Kdyby tenkrát Bůh s Adamem pojmenovali zadní část těla jako podrážku a spodek boty označili za zadek, bylo by to tak v pořádku. Byli tu sami, podzimní chladná noc v parku, ostrůvku klidu uprostřed velkoměsta. Zahaleni do deky, kterou přinesl v pouzdře od kytary, protože batoh nevlastní, do kufru od auta ji dát také nemohl, protože nemá auto. Příště přinese i kytaru. Možná jí zazpívá, snad bude jen tak tiše brnkat melodii, která mu právě zní v hlavě. Jako tenkrát, když se šla sprchovat a on pohroužen do sebe, seděl na krabici v prázdném bytě a naplňoval ho tklivou melodií.

Vítr v korunách stromů zpívá svou vlastní písničku, zvuky nedaleké civilizace však nepřináší. Až na zpěv vánku, sem nedoléhá žádný jiný zvuk, který by vyvracel ten vzácný pocit, že na světě jsou jen oni dva a téměř dopitá láhev vína. V naprosté tmě, schouleni pod dekou věří v neskutečnost spojení duše a těla, která je potkala. Snad by tak mohli zůstat na věky. Namísto nářků nad prchavostí a krátkostí jejich společných chvil spolu naslouchají slovům větru, proplétajícímu se ve větvích stromů.
Jsou to krásná slova:

Touha

Cesta

Magie

Čaroděj

Souznění

Hudba

Umění

Svoboda

Vesmír

Duše

Život

Láska

Pokřikují je do všudy přítomné tmy, tak, jak jim zrovna přistanou na jazyku, hází po sobě vzletnými pojmy a naivně si myslí, že tím něco uchopí. Aspoň na čas uvěznit jejich společné vzácné chvíle, nějak je udržet, nějak se udržet. Neskutečná past okouzlení tím druhým jim však neumožňuje myslet, nač taky. Na to bude čas až zítra, až tu nebudou. Kouzlo pomalu vyprchá a zbyde jen prázdno. Ohromná díra v duši, potřeba si něco sdělit, nemožnost být s tebou, být sebou. Zůstanou jen nehezká slova, která trýzní duši:

Touha

Žal

Smutek

Žárlivost

Podvod

Bolest

Dálka

Odhalení

Nemožnost

Realita

Odloučení

Ale ještě ne. Ještě jsou tady. Spolu. Prozatím. I když už se pomalu rozednívá a nevyhnutelné se kolem nich plíží stejným tempem, jako první paprsky slunce. Ne, nebude plakat. Drží se v náručí, tiché polibky namísto věčných slibů. Nevzdají se. Bez sebe by zemřeli a společně se zahubí. Co na tom záleží, potkali svou druhou polovinu a to je zázrak. Závazek na celý život.

Poslední pohlazení po tváři, přivření víček na znamení, že vše bylo řečeno. Zase brzy na shledanou a již za krátko, spolu budeme napořád. Cesta domů jako ve snách, každý na opačnou stranu města, každý do svého smutku. Ona do dětského pokoje, on k ženě.