Noc bez omluv

Nad Transylvánskou vysočinou se klenula olověně zbarvená obloha, systematicky požírající matně zářící hvězdy. Hraběnka položila dlaň na šedý kámen zubatého cimbuří a zhluboka se nadechla. Záhyby rudých šatů se roztančily a její plíce se naplnily chladem bezměsíčné noci. Kdesi v útrobách hradu hrála hudba. Tóny se odrážely od starého kamene, noty splývaly s jemnými tahy malířského štětce a slova se ztrácela v panoptiku zapomenuté, prachem pohřbené minulosti.
Studený vánek ostýchavě políbil její karmínové rty a odhrnul pramen ohnivých vlasů. Byl tady. Cítila jeho přítomnost. Jako tehdy, když spolu tiše proklínaly teplo slunečních paprsků. To teplo, které ho tak bolelo.
Slyšela jeho mělký, parodický dech. Stál za ní. S tváří antického boha. S bledými, úzkými až krutými rty. Sochařské dílo andělské vizáže. Nepromluvil. Zrakem přejížděl po jejích šatech. Údiv? Koutky úst se mu lehce nadzvedly v marném pokusu o úsměv, ale zbytek tváře si udržoval strnulost mramoru. Ne. Údiv ne.
Změnil se. Kdysi ústa plna sladkých slov zarytě mlčela. I plamen svíčky ho nutil přivírat víčka. Ve snech utíkal před odlesky mosazných klik hlouběji do stínů. Býval jsi plamenem, vzpomíná Hraběnka a hřbetem ho pohladí po tváři. Vybroušeným diamantem.