Existuje pravá láska?

Chci ho vůbec? pomyslela jsem si když jsem psala SMS:

Nevím jak ti to mám říct,tak tu veršuju.
Kubo, jak to jenom říct, že tě miluju?
Nevím čím to je, že se mi tak líbíš.
Lásko moje,moc mi chybíš.
Pokud nebudeš ještě spát,
tak mi koukej odepsat.

Odesláno.

Nebyli to city, nehynoucí láska, žádná velká náklonnost, to co mě k němu přitahovalo. I když přitahovalo mě k němu vůbec něco? To proč se k němu vždy vrátím po té co jsem přesvědčena, že jsem to skončila jednou pro vždy, je to, že prostě nedokážu být sama. Má nevyrovnaná sebestřední osobnost, prostě nevydrží být sama. A takhle je to už 3 měsíce. Je konec- chci tě zpátky. A pořád dokola a on je jak beránek. Vždy se ke mě vrátí. Jak cvičený pejsek co přiběhne na zavolání. I když z důvěrnějšího vztahu mezi námi má strach. To co mezi námi proběhlo během čtvrt roku, je nejvíce to, že jsme se líbali. K čemuž došlo samozřejmě z mé iniciativy. K veškeré aktivitě vlastně dochází z mé strany a pomalu začínám mít pocit, že ho do něčeho nutím. Nemluvě o tom jak neustále koukám po jiných klucích a jemu to ani nevadí. Pro něho je hlavní to, že se mu líbím a že mě má, to je vše. Myslím. Ale co, aspoň mám v tom životě nějakou jistotu. Nejsem šťastná, ale špatně na tom také nejsem a to je to hlavní.

Asi bych vám mohla ještě před tím vysvětlit proč nevěřím na lásku a proč píšu ve 2 ráno smsku klukovi, se kterým jsem se před 3 dny rozešla a přitom se vůbec necítím blbě.
PŘED 3 DNY
Na němčině jsem se opět nemohla soustředit, bodeť by ano, když 2 lavice za mnou sedí ten nejúžasnější kluk na světě. Těžko definovat jestli je opravdu nejúžasnější na světě, každopádně pro mě v tu chvíli byl. Když jsem si s nim včera večer psala a posílala mu virtuální polibky, nenapadlo mě, že se druhý den ve škole div nesložím. Do konce hodiny zbývalo 15 minut a já upřeně zírala z okna na protější věž ve které hnízdilo hejno holubů. Myšlenkami jsem byla úplně jinde. Jediné co bych byla v tu chvíli schopna německy říct by patřilo Mattymu a bylo by to něco: Ich liebe dich. Liebst du mich? Místo toho jsem ale musela vykoktat německou odpověď o tom jak probíhá můj obvyklý denní program. (vstanu,.....jedu do školy, uvidím Mattyho a jsem v háji, chodím s Kubou, ale chci Matouše, říkám Kubovi, že ho chci chci přitom Matouše. Koktám, chovám se jak trubka a to všechno je proto, že mi napsal princezno. Chápete Napsal mi princezno!... Zpět do reality mě přivedla nedočkavá učitelka. ,,Tak povíš nám ještě něco?'' zatvářila jsem se bezradně, což pochopila jako, že neumím dál ani slovo. Omyl, umím, ale před NÍM mluvit nebudu.
Utíkala jsem po schodech tak rychle jak to jen šlo. Seběhla jsem dolů, kde už na mě čekala Klárka. Nejlepší kamarádka. Moje žena. Jedna z mála osob na téhle škole, kterou jsem nezačala za tu krátkou dobu nenávidět. Zatím co já zoufalá těkala pohledem z jedné strany chodby na druhou tak ON si s ironickým úsměvem scházel dolů po schodech. Bože, ten úsměv- boží úsměv. Co mé pravidlo NIKDY se nezamilovat? Bylo v tu chvíli ty tam.
…
Bylo to jako blesk z čistýho nebe, jako když po tobě hodí granát, nebo tě střelí přímo do srdce nebo já nevím k čemu to přirovnat, ale právě jsem si přečetla tu nejhorší zprávu v životě: KONČÍM NA ŠKOLE. POKUD CHCEŠ MŮŽEME SE ZÍTRA RÁNO NAPOSLEDY VIDĚT A ROZLOUČIT.
Jestli mě nezabije tohle tak už nic. Dva roky se s ním snažím promluvit a nedaří se mi to a teď ? On si jen tak odjede ani nepočká na to až se mu po 710 dnech pokusím říct co k němu cítím? Řekla bych že horší už to nebude.
Slíbila jsem mu, že tentokrát tu trému překonám. Což je ta nejtěžší část celé té věci, překonat trému? Jak proboha? Nezvládla jsem to za 24 měsíců, jak to mám zvládnout teď? Jedno vím jistě, tuhle noc neusnu.
PŘED 2 DNY
Absolutně nestíhám. Nevím co si mám vzít na sebe, nevím jak se učesat, nevím jak se namalovat. Matně si vzpomínám jak se jmenuju. Už jen 20 minut a budu s ním naposledy mluvit. Jedním slovem- PANIKA. A věřte, že jestli někdo dokáže totálně spanikařit, tak že jsem to já.
Auto zastavilo. Ne, vážně, zastavilo. Jsme na místě! Před školou. On stojí na chodníku. Co teď? Zůstat sedět v autě kamarádčina dědečka je asi nesmysl, schovat se pod sedačku? Nereálné. Rozplynout se. Propadnout do země. Být neviditelná. Sakra. Sakra. Ne, už není cesta zpátky. Šárka mě postrčila. On stál na chodníku i s tím svým sladkým úsměvem.
Do teď nevím jak jsem to dokázala, ale došla jsem až k obrubníku a dřív než mě pozdravil nebo cokoliv jiného, dal mi pusu! V tu chvíli by se asi každý rozplynul radostí, skákal metr vysoko nadšením, nebo nevím co, ale mě se ten kluk v tu chvíli přestal líbit. Věřte nebo ne, ale v tu chvíli se s toho nejkrásnějšího kluka, co jsem za ty dva roky viděla, stal průměrně vypadající mladík, i nu, kdyby průměrně vypadající, spíše podprůměrně.
,,Půjdeme se projít?'' navrhl. Vyplašeně jsem přikývla. Tak jsme tedy šli. Netušila jsem o čem si s ním mám povídat. Cokoliv mi připadalo zajímavější než to o čem mluví on. Snad i témata o nekonečnosti vesmíru měla větší smysl než naše konverzace. ,,Týnko, nestyď se. Jsem obyčejnej člověk, jako každej jinej. Z masa a kostí.'' začal ukazovat na svá žebra. ,,Tady mám žebra,'' přejel rukou jinam ,,Tady srdce.'' o čem to sakra mluví? Já se nestydím! Jen se nudím. Nudím se. Co teď bude se mnou a s Kubou? Co když nás spolu viděl? ,,Můžu tě vzít za ruku?'' usmál se na mě tím úsměvem, který jsem dřív považovala za sladký. ,,Tak jestli chceš...'' Cože?vážně jsem řekla Tak jestli chceš? To snad ne. Chytl mě za ruku. Jdu za ruku s Matoušem a.... a je mi to úplně, ale úplně jedno.
…
,,Promiň, ale chci se s Tebou rozejít.'' říkala jsem jak robot Kubovi. Vypadal jako, že ho to opravdu mrzí. Že snad i brečí. Ale nepociťovala jsem jakoukoliv lítost, stejně takovou lhostejnost jsem však cítila i když šlo o Matouše. Ale co, sama nebudu a oba mít nemůžu.
VČERA
Ani nevím proč ale líbám Kubu, nevím proč to dělám, ani jestli to má hlubší význam, ale v tu chvíli prostě chci. Je mi ukradený to, že za 2 hodiny mám jít ven s Matoušem, prostě to v ten okamžik chci takhle. Opět se projevuje má sebestřední zbrklá povaha. Kuba není proti a já jsem v tu chvíli šťastná. Jsem zvyklá, že co chci to dostanu. Tedy alespoň co se týká kluků. Ale není to dobře, měla bych přeci vědět, že nemůžu mít všechno, ale zatím to mám tak není co řešit.....

Čekala jsem na něj snad hodinu, ale nepřišel.. neozval se mi a ujel mi kvůli němu autobus. Stojím před školou u nějaké dopravní značky a mám chuť do ní kopnout. Ten hajzl. Sice jsem se s ním nudila, ale to ho neopravňuje k tomu, aby se na mě vykašlal a nechal mě stát před školou jak blbku. Cítím se hrozně. V tu chvíli mi přišla zpráva, nikoliv od Mattyho jak jsem si zprvu myslela, ale od Kuby: ZNAMENAJI TY PUSY ZE SPOLU ZASE CHODÍME?

A já mu teď odepsala................
Ale má neustále rozcházení a vracení se ke stejné osobě smysl? Stačí ke vztahu to, že člověk potom není sám? Co je vlastně nejdůležitější láska, důvěra, věrnost? Nebo jistota? Vztah nebo přátelství? Nevím, třeba to jednou zjistím. S mou komplikovanou povahou to nebude jen tak, ale....
Z přemýšlení mě vyrušila SMS. Ha, odepsal celkem rychle, pomyslela jsem si a mrkla jsem na displej. Samozřejmě, dává mi další šanci. Ironicky jsem se ušklíbla: No jak jinak. Vzpomněla jsem si na citaci z jedné knihy: ,,Vím, že jsi minulý týden měla rande asi s 10ti jinými kluky, ale chci abys věděla, že i přes to všechno tě stále miluji a budu tu vždy pro tebe.'' - Typologie kluků – Typ kluka: Rohožka. Doslova si o něho můžeš utírat boty. Díky těmto povahám jsem si celkem rychle zvykla na to, že mi vše prochází a že důvěra, věrnost, láska a podobné hlouposti jsou vlastně jen kecy, které se říkají malým holkám, když nechcete, aby se dali dohromady s prvním pěkným klukem, kterého uvidí. Aby čekali na toho pravého prince na bílém koni.

Láska....jedno slovo a tolik naivity.
Můj příběh je jeden z mnoha příběhů o nešťastné lásce, chtíči, nenávisti a smutku....
A ještě jedna věc co vám chci říct. Šťastné konce jsou jen v pohádkách. To mi věřte.