McLennon IV.

„Musel jsi to říkat?“ zopakoval už po několikáté Paul svou otázku a nervózně nakukoval za oponu do nacpaného sálu.

„A co?“ ozval se John, který líně vzhlédl od Timesů.

„Že jsme slavnější, než Ježíš.“

„Ale vždyť víš, že jsem to tak nemyslel,“ odvětil John a zmizel za novinami.

„Já to vím, ale ti lidé to nevědí. Podívej se, kolik jich přišlo jen proto, že jsou na nás naštvaní a chtějí to dát najevo.“

„No a? Vstupenku si přece koupili ne?“ ozval se zpoza novin smích. Pak ale přeci jen vykoukl, aby viděl ustaranou tvář svého přítele.

„Není to sranda, Lennone, podělal jsi to. Měl by ses omluvit.“

„Už to neudělám. Promiň, mami.“

„Johne!“

…

John musel uznat, že tenhle koncert byl divný. Mezi obvyklými ječícími fanynkami byly vidět obličeje naštvaných lidí. Naštěstí nebylo slyšet, jestli a co volají. Kapela na podiu se ale snažila podávat maximální výkon a všichni členové doufali, že jejich nejistota nepronikne skrze oči až k fanouškům.

Paul se zrovna nadechoval k druhé sloce, když se ozvala ohlušující rána. Zmateně a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe a to, co viděl, snad zpomalilo čas, i zastavilo jeho srdce.  John se nepřirozeně pomalu hroutil k zemi, načež Paul skoro pocítil náraz jeho těla na zem. Když mu došlo, co právě viděl, čas se zase rozběhl a s ním i Paul. Běžel k Johnovi, následován zbytkem kapely, všude se ozýval křik a někde cítil kouř. Doběhl k ležícímu příteli, klekl si na zem a vší silou s ním zatřásl, jakoby mu to snad mělo nějak pomoct.

„Johne! Proboha! Řekni něco, prosím,“ křičel na něj a v očích měl slzy.

„Nic mi není, přestaň se mnou třást, jen jsem se lekl a zakopl jsem o stojan. Co způsobilo tu ránu?“

Paul nebyl schopen slova. Bez dechu složil hlavu na Johnovu hruď a děkoval Bohu, že je naživu. Ze zákulisí vyběhl Brian a naštvaně rozhazoval rukama.

„Byla to petarda! Slyšíte? Nikdo nestřílel, ale hodili po vás petardu. Okamžitě všichni odsud, nebo to nedopadne dobře.“

Nečekali ani okamžik a ve spěchu opustili koncertní halu. Když přijeli na hotel, Brian jim důrazně doporučil zůstat tam. Hotel hlídala policie a tak tam bylo aspoň trochu bezpečno. Všichni čtyři se odebrali do svých pokojů a nebylo jim zrovna do řeči. Tahle událost všechny poznamenala zvláštním pocitem ohrožení a zranitelnosti.

John už skoro usínal, když uslyšel klepání na dveře. Dokořán otevřel oči a zatajil dech. Klepání se ozvalo znovu. Nebyl si vůbec jistý, jestli zamknul. Snažil se vyyslet, co má dělat, pak ale uslyšel Paulův hlas. Viditělně si oddechl a šel otevřít dveře. Paul držel v jedné ruce láhem whisky a v druhé kytaru. Tu měl prakticky pořád u sebe. Jen co majitel pokoje zavřel dveře, láhev i kytara skončily na zemi a kolem krku už mu visel Paul.

„Johne, já… Myslel jsem, že Tě… Že jsi…,“ nedokázal dokončit větu. John ho pohladil po vlasech a odtáhl od sebe.

„Nic se nestalo, Paulie. Jsem v pohodě, podívej. Jen jsem spadl,“ usmál se a sesunul se na zem. Opřel se zády o zeď a stáhl vedle sebe svého přítele. Ten se mu položil do klína a popaměti našel jeho ruku. Nikdo nedokázal odhadnout, jak dlouho tam mlčky seděli a pili, s představou, že vše mohlo být jinak. Oba už skoro usínali, když se rozrazily dveře a v nich se objevil odpočatý George. Obdaroval své přátele nebesky klidným úsměvem a odhrnul závěsy.

„Podívejte, přichází slunce. Všechno je v pořádku. Pojďte, snídaně čeká,“ a se stejně nadpozemským úsměvem zase opustil pokoj. Paul se protáhl a zadíval se Johnovi do unavených očí.

„Neumím si představit, že bych Tě ztratil. Že by přišla rána a byl bys pryč,“ zakroutil hlavou a láskyplně objal svého milence.

„Nesmysl. Nikdy bych nebyl pryč, to snad víš.“

„Vím, ale co když…“

„Hloupost. Nic takového se nestane. Pojď se najíst.“

...

Here comes the sun,

Here comes the sun,

and I say

It' s all right…