Proměna

            Hluboká noc. Nevíš kolik je hodin a, upřímně řečeno, ani tě to nezajímá. Sedíš v baru a podle množství lidí v něm usuzuješ, že bude brzo svítat. Jediní lidé v něm jsou totiž barman a ty. Zavíračka se blíží, ale on se, stejně jako ty, nemá k odchodu. Značí to druhá láhev dvanáctileté skotské položená na baru mezi tebou a barmanem. Váš výraz ve tvářích nevypadá, že byste něco slavili. Děláte přesný opak. Zapíjíte žal.

            Rozumíte si, aniž byste řekli jediné slovo. Barman se zvedá, sáhne pro čistou sklenku a pohledem se táže, zda si může přisednout. Kývneš na znamení souhlasu a naliješ whisky do obou skleniček. Najednou dostane nápad. Odběhne a za chvíli se rozezní smutná melodie z reprobeden. Jakmile si sedne, připijete si spolu.

            Sedíte beze slov a posloucháte ty melancholické písničky. Jsi zamyšlený, ponořený ve svých úvahách. Najednou si však uvědomíš, že slova těch písní vypráví příběh.

 

            Tvůj příběh.

 

„ When the girl meets boy

  And boy meets girl

  He never would have thought

  That she would change his world“

 

            Přesně tak. Netušil jsi, že jedna osoba změní tvůj život. Tvé postoje, tvůj nekonečný cynismus.

Chtěl si se změnit. Pro ni. Byla jako tvůj životní sen. To vše na dosah ruky, kterou si natahoval a snažil se na ten poklad dosáhnout. Tak blízko a zároveň tak daleko.

            Z bezcitného na citlivku během pár chvil s ní. Opustil si svůj krunýř a otevřel si se s vědomím, že tahle osoba je ta pravá. Nikdy si k nikomu nebyl upřímnější. Netušil si ale, jak to všechno tak dopadne.

 

            Další písnička. Nové slova, nová melodie, příběh ale stále stejný. Příběh životního zklamání. Nalíváš další sklenku sobě i barmanovi a zase se zaposloucháš do těch úpěnlivých tónů.

 

„ I’m bleeding out

  So if the last thing that I do

  is bring you down

  I’ll bleed out for you“

 

           Je ti jasné, že tohle soužití nebude to nejjednodušší. Ty máš svoje problémy, deprese, stavy úzkosti, dny, kdy s nikým nepromluvíš. Ona má ty své, zdravotní.

            Jenže tobě je to jedno. Budeš při ni stát, ať se děje cokoli. Klidně pro ni vykrvácíš. Ona za to totiž stojí.

 

„ You tell me to hold on

  Oh you tell me to hold on

  But innocence is gone

  What was right is wrong”

 

            Snažíš se ze všech sil. Snažíš se potlačit svoje nálady jen proto, aby si ji nepřidělával starosti. Má přece svých problémů dost.Jenže jednou se to bohužel nepovede. Přijde tvůj klasický stav úzkosti a hluboká deprese. Chceš být jen sám, nereaguješ na okolí, a když už, tak dosti nevybíravým způsobem. Nemůžeš to ovlivnit. Nemůžeš za to, je to prokletí, se kterým už nějaký čas žiješ. Bohužel tentokrát tvojí náladu a zlost odnesla i ona. A něco se v tu chvíli změnilo.

 

            Melodie se zase mění. Příběh pokračuje. Jsi absolutně unesen tóny, které tě dokonale prostupují. Jsi v té písničce. Absolutní porozumění textu, které v této míře pochopí jen ten, který ho prožil.

 

„  It’s not a silly little moment,

   It’s not the storm before the calm

   This is the deep and dying breath of

   This love that we’ve been working on“

 

            Tvoje deprese skončila a ty si naplno uvědomuješ, co si provedl. Snad ještě není pozdě, snad se ti to ještě povede zachránit. Omlouváš se jí. Ty, který, jak tvé okolí ví, nikdy nepohnul ani brvou aby něco napravil, nedej bože se omluvil. Snažíš se jí to vysvětlit.

            Děláš vše proto, aby to pochopila. Pochopila fakt, že to nemůžeš ovlivnit. Že jsi to neudělal úmyslně. Že i tato část jsi ty, že je to tvá podstata, se kterou se musí naučit počítat, jelikož ji nemůžeš změnit.

 

„ I was the one you always dreamed of

  You were the one I tried to draw

  How dare you say It’s nothing to me?

  Baby, you are the only light I ever saw“

 

           Nedokázal jsi to. Omluvil ses snad stokrát, jenže to na nepochopila. Hůř. Podle jejích odpovědí si usoudil, že to ani chápat nechce. A pak zazní to slovo. Slovo, které ukončilo už spoustu tvých vztahů, ale tentokrát to opravdu bolí.

            Ahoj.

           

            Už chybí jen poslední střípek mozaiky. A ten se právě teď rozezněl. Čirá melancholie. Syrová upřímnost. Závěr tvého příběhu.

 

„ It’s hard to believe me

  It never gets easy

  I guess I knew that all along”

 

            Věděl jsi to. Konstantně od sebe odháníš lidi z, stal si se cynikem přesně kvůli tomuhle. Kvůli té bolesti, kterou jsi už nechtěl zažít. A i přesto jsi to risknul a znovu se spálil. Ne, už to víckrát neuděláš. Partner pro tebe prostě neexistuje, smířil ses s tím.

            AAAAARGH! Tak blízko a tak daleko. Možná kdyby ses jí to pokusil ještě jednou vysvětlit... Už na tom stejně nesejde.

           

            Tvůj příběh s posledními tóny písničky končí. Kývneš na barmana, zaplatíš, vezmeš si láhev a vyrazíš domů.

            Sám.

            V depresi.

            Opilý.

            A od této chvíle bez citů.