My tři

Čas letí.
Týden, měsíc, pár let, jak dlouho tomu vlastně je? Ani nevím. Znovu přikládám cigaretu ke svým rtům a s důkladným soustředěním vnímám, jak mi kouř naplňuje plíce. Zatímco mi lehounké vlnky tepla pomalu prostupují celým tělem, zavírám oči a vzpomínám.

Jako první se mé myšlenky zatoulají k mému dětství, kde mi jako osmileté mladé slečně dal tatínek vykouřit celou cigaretu, když si všiml, jak po ní zvědavě pošilhávám. Dodnes si pamatuji, jak silné nutkání zvracet jsem pocítila. Zhnusení tehdy nedalo prostor jiným pocitům a sobecky si mě ukradlo celou pro sebe. Od té doby jsem potají típávala taťkovi cigarety a snažila se jej přesvědčit, ať přestane, než jsem si po pár letech řekla, že jeho závislost je příliš velká a vůle jednoduše nedostatečná. Tedy, řekla jsem si to alespoň u něj. Jak jsem stárla, všimla jsem si, že čím dál tím víc mých blízkých má nutkání vkládat tohoto prašivého zabijáka do svých úst. Koho jsem přistihla, ten stěží unikl mé přednášce o „nevýhodnosti“ kouření. Po pár letech mi ale došlo, že tímto způsobem také ničeho nedocílím a mí přátelé-kuřáci s povděkem kvitovali moje mlčení.
Stále jsem ale věřila, že můžu něco dokázat alespoň tím, že začnu sama u sebe a kouření nepodlehnu. Toto rozhodnutí mi značně usnadňoval fakt, že kdykoliv jsem přišla do zakouřeného prostoru, udělalo se mi z kouře do půl hodiny zle a ze sobecké ignorace mého kuřáckého okolí ještě dvakrát hůř.
Jenže v mém konceptu tehdy chyběl značně závislý přítel, který ho celý naboural. Jakožto člověk poblázněný jsem tento zlozvyk přehlížela, ale jak čas plynul, má povaha mě donutila začít situaci řešit. Zkusila jsem starou taktiku, tedy přednášky na téma: „Potáhni si a vydechni naposledy,“ která se ale ukázala být nepříliš účinnou. Další strategií byla snaha se smířit s neustálým odbíháním za tabákovou milenkou, ale zjistila jsem, že má žárlivost je příliš velká. Rozhodla jsem se tedy opět začít mluvit tímto směrem, tentokrát však formou poukazování na to, jak mě to ubíjí. Nějaký čas to vypadalo, že mé naléhání má přeci jen smysl, ale po pár měsících mi došlo, že jsem prohrála.
Snaha vyrovnat se s tímto faktem mě dovedla na rozcestí, kde jsem buď mohla jít cestou rozchodu, nebo cestou přijmutí. A protože jsem věděla, že bych v tu chvíli nedokázala bez svého partnera být, přijmula jsem onu pomyslnou nataženou ruku s tabákem. Samozřejmě, mohla jsem jen přihlížet, jak se ničí, ale už mě unavovalo žít s pocitem toho být podváděná. A tak jsem se k jejich intimnímu destruktivnímu vztahu přidala taky. Ze začátku jsme si příliš nerozuměly a tajně jsem doufala, že ve snaze ochránit mé zdraví On přestane, ale netrvalo to dlouho a po chvíli jsem co hodinu tiše čekala, až mě můj milý vezme za ruku a půjdeme spolu ven, užít si onen milostný trojúhelník.

Jen já, on a ona, zahalení v kouři, kráčíme společně vstříc zas o něco bližšímu hrobu. Možná o trochu ošklivější, zničenější a chudší; ale šťastní, s pocitem vzájemného porozumění. A hlavně, všichni spolu. Pomalu vydechuji plné plíce, nakloním se a vychutnávám si hebkost jeho popraskaných rtů, které konečně chutnají stejně jako ty moje.