O jednadvacet let později

Pohlédla na svého manžela Petra a prohrábla si blonďaté vlasy. Musela obrátit oči v sloup. Někdy ji Petr dovedl neuvěřitelně vytočit jen tím, že existoval, že se nacpal do jejího života, že ji požádal o ruku. Ale vzápětí toho vždycky litovala. Vždyť on nemohl za to, co se stalo. On nemohl za to, že na ni Šimon nejspíš opravdu zapomněl. Byla vděčná za jejich úžasného synka. Jen ten občas nevědomky zabránil tomu, aby po Petrovi vzteky něco hodila, jen ten je držel spolu po tolika letech manželství. Sama trvala na jménu Šimon a manžel neprotestoval. Udělal cokoliv, aby ji zbytečně nerozrušoval. Tušil, že mu něco tají, že o jejím životě zdaleka neví všechno. Ale neptal se, bezpochyby to bylo velmi bolavé téma.

Když se Tereza před jednadvaceti lety s otcem a jeho přítelkyní dostala do Ameriky, pořádně nechápala, co se to za ten jeden den změnilo. Ale o to jí nešlo. Chtěla je hned najít. Kluky. Neúspěšně. Zkoušela všechny možné i nemožné prostředky, ale jako by se skrývali. I v San Francisku. Dokonce psala pravidelně dopisy faráři, aby ji určitě informoval, až bude mít nějaké zprávy. Marně. Nikdy nedorazila jediná odpověď. A tak to po třech letech vzdala. Petr jí byl tenkrát nablízku. Jeho rodina také emigrovala z Československa a Tereza cítila, že mají hodně společného. Proto tenkrát se svatbou souhlasila. I když to nebyl Šimon…

A teď – psal se rok 1989 – zaslechla poprvé v rádiu zprávu, na kterou celá ta léta čekala. Zpočátku byly zprávy velmi zmatené, ale pak pochopila, že by revoluce skutečně mohla znamenat definitivní konec komunismu. Přála si podívat se domů. A tak na manžela začala lehce tlačit. O letních prázdninách následujícího roku pak spokojeně seděla v autě, kufry sbalené, jako by se stěhovali, a probírala se svými vzpomínkami.  Na dětství, na spolužáky, na něj.

Cesta byla dlouhá, Šimonek na zadní sedačce auta pofňukával. Ale Tereza si byla jistá, že to bude stát za to. Když dorazili na místo, Petr šel domluvit ubytování do levného hostince. Vzala ho za rameno: „Děkuju. Než to zamluvíš, dojdu si něco zařídit, ano?“ Usmál se a lehce kývl. Jak jinak. Natáhla ruku k Šimonkovi, který se jí poslušně chytil. „Pojď, mamka ti ukáže, kde bydlela, když byla malá, dobře?“ vyrazili k hospodě, která patřila otci Terezy. Už tam se jí do očí nahrnuly slzy. Netušila, kde se berou, ale nechala je volně kanout. Šíma se na ni pátravě podíval a pak se zašeptal: „Neplač, maminko.“ Volnou rukou se poškrábal na hlavě. „A proč vlastně brečíš?“
Sklonila se, aby měli oči ve stejné úrovni. „Protože jsem šťastná, že jsem zpátky, víš?“ napůl lhala. Šimonek se usmál a prstíkem setřel slzu z její tváře, než ji krátce objal.

Pokračovali v cestě, míjeli neznámé lidi a Terezu zaplavovaly další a další vzpomínky. Továrna, kde se kluci schovávali, byla ještě rozpadlejší, než dřív. Vlaková zastávka… Při té vzpomínce její tvář opět zkropily slzy. Zvedla hlavu, zavřela oči a nechala se chvíli hýčkat teplými letními slunečními paprsky. Jejich poslední zastávkou byl kostel. Stále stejně neopravený, jako dřív. Zatlačila do těžkých dveří, než se s vrzáním otevřely. Vzala Šimonka do náruče a vkročila dovnitř. Zdálo se, že tam nikdo není. Sáhla do kapsy a hodila pětikorunu do kasičky na opravu, ačkoliv nevěřila, že to nějak pomůže. Pak se posadili na lavici a v tichosti se dívali na oltář.

Už vstávala a skoro odcházela, když se ozvaly líbezné tóny varhan. Zarazila se uprostřed kroku a zhluboka se nadechla. ‚Co když to je… Blbost!‘ běželo jí hlavou, ale nedala se. „Šimonku, počkej tu na maminku, ano? Hned jsem zpátky!“ pošeptala synovi a rozeběhla se ke schodům.

Ach ano, ty varhany. A za nimi seděl… Měla pocit, že ji klame zrak, to přece nebylo možné. Chvíli ji pozoroval a dohrával. Ona stála proti němu a slzy se jí hrnuly z očí. ‚Šimon! Šimon! Šimon!‘ bylo jediné, na co dokázala v tu chvíli myslet. Dozněly poslední tóny a on vstal. Přistoupil k ní a oba stále mlčeli. Vypadal ztrhaně, starší, než ve skutečnosti byl, utrápeně. Nevydržela jako první, beze slova se k němu vrhla a políbila ho. Polibky jí zprvu nesměle oplácel, než se vzpamatoval. „Co tu děláš?“ špitl, když se odtáhli.
„To je na dlouhé vyprávění. Sejdeme se tu zítra? Mám tam dole syna, čeká na mě,“ vysvětlila.
„Ano, já vím. Viděl jsem vás shora. Vůbec ses nezměnila,“ přejel jí prstem po tváři.
„Nepovídej,“ zasmála se. „Tak zítra. Ve tři?“ zeptala se ještě. Kývl.

Vzala Šimonka a vraceli se do hostince. „Tak jak bylo ve městě?“ usmál se Petr.
„Krásně. Spousta vzpomínek. Potkala jsem… Hm, spolužáka ze střední,“ odpověděla.
„A? Když už tu jsme, nechcete se sejít, zavzpomínat, popovídat si, co je nového?“ navrhl. „Vezmu si Šímu, dojdeme si na zmrzlinu,“ dodal.
„To bys… To bys vážně udělal?“ zajíkla se radostí.
„No jasně,“ líbnul ji na tvář.

Druhý den přesně ve tři se posadila na kostelní lavici a vyčkávala. Po minutce se objevil. Za těch víc než dvacet let, co se neviděli, hodně zmužněl, jeho rysy zhrubly, ale pořád to byl ten samý Šimon. Ten jediný, koho kdy milovala, stejně hezký jako kdysi. „Ahoj,“ špitl líně, než se posadil vedle ní.
„Ahoj,“ odpověděla a zhluboka se nadechla. Rychle spolkla slzy a vyslovila první otázku, která ji svírala celou dobu: „Proč ses neozval? Snad jsi na mě nezapomněl…“
Nervózně si prohrábl vlasy. „Na tebe? Nikdy. Ale… Chytili mě, Terezo, chytili,“ povzdechl si.
Zalapala po dechu. „Jak to? Nebyl jsi náhodou v Americe? Viděli jsme vás tenkrát odjíždět.“
„Jeli jen kluci. Já… Nemohl jsem. Nechtěl jsem. Musel jsem tě vidět,“ přivinul ji k sobě. Pak se zarazil. „A kde jsi byla ty celou tu dobu?“
„My jsme byli v Americe. Hledala jsem tě. Ale nenašla jsem ani tebe, ani kluky. Tvůj strýček mi neodpovídal na dopisy…“
„Ano, říkal mi to,“ odpověděl krátce.
„Kde vůbec je?“ podivila se.
„Zemřel před pěti lety…“
„Ach, to je mi líto,“ zakryla si ústa dlaní.
„Byl starý a nemocný. Od té doby jsme nesehnali faráře. Já se tu teď o to starám, ale není to ono. Hodně se toho změnilo, co jsi tu nebyla,“ vysvětloval.
„Jak dlouho jsi…“ zarazila se. Nevěděla, jak otázku přesně formulovat.
„Jak dlouho jsem seděl? Deset let. Zběhnutí a vlastizrada,“ uchechtl se, v jeho smíchu nebyla žádná známka veselosti. „Mimochodem, tvůj syn ti není vůbec podobný… Promiň,“ pokrčil rameny.
„Já vím, je po tátovi. Ale je hrozně šikovnej a milej. Mám ho ráda, Šimonka,“ zasnila se.
„Šimon?“ zhouplo se mu srdce.
„No jo, to jméno jsem si doslova vydupala,“ usmála se.
„A proč? Neměl by být spíš po tátovi?“ zavrtěl hlavou.
„Petr? Víš, toho jsem nikdy nemilovala. A na tebe jsem nikdy nezapomněla, nikdy jsem se o tebe nepřestala bát, nikdy jsem tě nepřestala…“ odmlčela se.
„Co, Terezo? Cos mě nikdy nepřestala?“ vyhrkl.
„Milovat,“ zašeptala.
„Ani já tebe ne! Miluju tě od první chvíle, co jsem tě viděl,“ objal ji okolo pasu a stáhl si ji na klín.
„Neblázni, jsme v kostele,“ zachichotala se.
„Už dlouho to nefunguje jako kostel,“ úsměv mu povadl. „Spíš mě odrazuje, že jsi vdaná,“ přiznal.
„Ne, Šimone, prosím! Neřešme to!“ zaúpěla. „Na Petrovi mi nezáleží. Celých dvacet jedna let jsem chtěla tebe. Budila jsem se ze spaní se slzami na tváři, protože jsem věděla, že ten šťastný život po tvém boku byl jen hloupý sen hloupé malé holky. Myslela jsem si, žes na mě zapomněl, že ti na mně nezáleželo. Nic jsem si nepřála víc, než tě znovu vidět, aspoň na zlomek vteřiny…“ přerušil ji dlouhým něžným polibkem.
„Co s tím uděláme?“ zamračil se, když se odtrhli.
„Jak to myslíš?“ nakrčila obočí.
„S tvým manželstvím? S tvým synem? S faktem, že jsi tu jen na dovolenou?“ vyjmenoval věci, které mu dělaly starosti.
„Já-já nevím,“ vykoktala a setřela čerstvé slzy.

Když se pozdě v noci vrátila do hostince, Petr na ni uhodil hned ve dveřích: „Ten spolužák, co jsi ho potkala, měli jste spolu kdysi něco?“ zvýšil hlas.
„Nekřič, vzbudíš Šimonka,“ varovala ho.
„Tak měli?“
Zčervenala. „A-ano,“ dostala ze sebe přiškrcenou odpověď.
„Je to ten, co se celou dobu stavil mezi nás?“ poznal hned.
„Nechápu…“ pokrčila rameny.
„Nedělej hloupou. Moc dobře vím, žes mě nikdy nemilovala. Věděl jsem, že v tom něco respektive někdo byl,“ nevesele se usmál. „Myslím, že to nemá cenu,“ odtušil.
„Co?“ ptala se již poněkolikáté na vysvětlení. Připadala si jako Alenka v říši divů. Proč se Petr tolik vyptává?
„Předstírat, jak jsme spokojení manželé. Stejně vím, že tě to sem táhne. Že tě to táhne k němu,“ relativně klidně odpověděl a posadil se na postel. „Takže nejlepší bude, když si přestaneme hrát na velkou šťastnou rodinku… Mimochodem, jmenuje se ten spolužák Šimon?“
„Není to spolužák, lhala jsem. A jak víš, jak se jmenuje? Snad jsi mě nesledoval?“ zněla naštvaně.
„Ne, to ne. Jen mě tak napadlo, že to do sebe zapadá. Proč bys jinak tolik trvala na tom jménu pro našeho syna? Nikdy ses přes Šimona nedostala…“ zašeptal.
„Petře… Promiň! Já se snažila. Vážně! Chtěla jsem tě milovat, chtěla jsem, aby to mezi námi bylo v pořádku! Já… Je mi to tak líto,“ rozplakala se.
Objal ji. „A víš co? Byly to těžký časy. Taky jsem ztratil lásku svého života. A když jsi ty našla Šimona, proč já bych se nemohl pokusit vyhledat Anetu? Mám návrh,“ zvedl její hlavu ze svého ramene a pohlédl jí zpříma do očí.
„Ja-jaký?“ vzlykla.
„Dáme si čas. Já vás tu nechám a pojedu hledat Netu. Vy – ty a Šimonek – tu zůstaňte. Zkusíme, jak by to šlo. Třeba se k sobě s Šimonem vrátíte. Třeba já Netku najdu. A pak se rozvedeme, kluka mi občas půjčíš, nebo přijedu na návštěvu. A když to fungovat nebude, vrátíme se do Ameriky a budeme dělat, že se nic nestalo. Co ty na to?“ s nadějí očekával odpověď.
„Nejsme na takové blbosti už starý?“ zasmála se.
„Na lásku není nikdo starý,“ cvrnkl ji do nosu.
„Vážím si tě, moc si tě vážím, Petře,“ špitla.
„Celou dobu našeho manželství čekám aspoň na tahle slova. Protože já tě měl opravdu rád,“ přiznal.
„Vždyť já tebe taky. Jen to prostě nebylo…“ zarazila se.
„Ono. Já vím,“ doplnil ji. „Ráno vyrazím. Až budu na místě, pošlu ti dopis. Hodně štěstí,“ ještě pevněji ji stiskl v náručí. Tereza byla šťastná jako už dlouho ne. Nemohla uvěřit, co všechno se může stát v jeden den. Co se změní, jako mávnutím proutku. ‚Šimon! Šimon! Šimon!‘ křičelo jí v hlavě stejně pravidelně jako údery srdce. Až teď začínala skutečně žít tak, jak si vysnila… Možná.