Láska bolí- 5. kapitola

,, Tohle se mnou můžeš dělat, když máš Hanču?" zeptám se nejistě

,,Víš, já ti to zapoměl říct." povzdechne si.

,,My jsme se pohádali kvůli té dovolené." pokračuje se smutným výrazem.

,,Proč kvůli dovolené?" zeptám se se slzami na krajíčku.

,,Ona mi řekla, že si tam najdu nějakou pěknou Italku, že ona není dostatečně pěkná. Poslední dobou se podceňuje skoro pořád a já ji říkám, že to není pravda. Už mě to vysilovalo." řekne celý rozhozený.
Bože to ne, nemůže se rozejít, tak dokonalý pár!!
Nechápu, jak Hanča může říct, že není pěkná.

Vždyť má postavu takovou, jaké Jirka má rád. Nemá rád žádné tyčky. Má rád lehce zaoblenou postavu a takovou Hanča přesně má. Ale rozhodně není tlustá. Její hnědé a poměrně dlouhé, splývají jí až do půly zad. Je hezčí než já aspoň myslím.

,,Takže máte pauzu?" zeptám se nejistě.

Jedno mé já je šťastné, mám ho pro sebe. Ale to druhé brečí.

,,No asi jo" odpoví rychle, ale trochu smutně.

,,Nechme to být" ukončil tím toto téma.

Ale já stále nechápala, proč se ti dva musí rozejít.

Po tváři mi stékají slzy. On mi je s lehkým úsměvem utře.

,,Slíbil jsem ti, že si to tady spolu užijem. Hanču budu řešit, až přijedu zpátky." dodá a mrkne na mě.
Jsem schopná si to tu s ním jako by byl sám. Přece já ho miluji a on mě doufám taky. Vím, že mu nejsem lhostejná.

Nechci být zlá, ale já ho znám dýl než Hanča.

Trochu velká změna nálad, ale já sama o sobě vím, že jsem náladová.

Ležím s ním na posteli, ještě mokrá ze sprchy. Dívám se na něj a on na mě. Je tu příjemné ticho.

Zakručí mu v břichu. Začnu se strašně smát, že ani nedokážu vstát z postele.

,,Asi bychom měli jít na tu snídani" řeknu stále se smíchem.

,,Jo to asi jo" zasměje se na mě. Má překrásný úsměv.

Obleču se do toho, co mi Adél poslala. Je to černá volná sukně na kolena s krajkou na koncích a bílá košile s černým límečkem. K tomu zvolila černé balerínky. Ví, že miluji černou a její odstíny, do toho počítám i bílou.

Podívám se na sebe do zrcadla. Líbí se mi tento outfit, takový jednoduchý.

Ještě vlasy vyfoukat a můžu jít. Dneska si je nechci žehlit, tak je nechám přírodně zvlněné.

,,Můžem?" zeptal se mě Jirka, sedící už nějakou tu chvíli na posteli.

,,Joo, ještě chvilenku" zakřičím na něj a dodělávám si oči řasenkou.

,,Můžeme" řeknu s úsměvem, když už jsem připravená a podám k němu ruku.

Celou dobu přemýšlím, jak se budu chovat teď, když má pauzu s Hančou. Říkám si, že si to s ním užiju, ale nechci je rozdělit. Zřejmě zatím vyhrává to, že si to s ním užiji.

Ruku v ruce a s propletenými prsty vyrážíme z pokoje a zastavíme se vedle. Zaťukám a otevře mi Adél s úsměvem. Má na sobě černobílé legíny, šedé tílko. Nakoukli jsme do pokoje a Honza si zrovna oblíkal bílé tričko s výstřihem do V.

,,Už poďme na snídani nebo umřem hlady" řeknu otráveně a kouknu při tom na Adél s Honzou.

,,Tak běžte, my vás doběhneme" řekne nenuceně Honza. Otočím se a lehce podrážděná odcházím z pokoje, stále pevně se držící Jirky za ruku a táhnoucí ho za sebou.

Snídaně má být v bufetové restauraci. Co si tak asi dám na jídlo? Ještě, že mě Jirka vede, jinak bych se vážně ztratila...



Nevím, co si vybrat. Je tu zase tolik věcí. Vidím to tak, že budu mít vícechodovou snídani.

Ale bude větší boj, najít stůl.

,,Tam je volný" řekne mi Jirka a ukáže na stůl u proskleného boku lodě.

Překrásný výhled! Hned se k tomu stolu vydám a posadím se k němu. Jirka přijde ke mně.

,,Půjdu si vybrat něco na jídlo. Chceš něco vzít nebo si půjdeš vybrat sama?" zeptá se mě mile.

,,Dones mi něco dobrého" zaprosím. Nechce se mi vstávat a už vůbec přijít o tento stůl.

,,Dáš si kafe?" zavolám na něj. Jen zakývá na souhlas a pokračuje v chůzi.

Koukám se na pevninu v dáli. Je krásné jak moře rozprostírá po okolí. Z pozorování moře mě vyruší něčí hlas:

,,Dobré ráno, dáte si něco na pití?" zeptá se mě, jak jsem podle mluvy nějaký číšník.

Otočím se a to je Dmello. Usměji se sama pro sebe.

,,Dobré. Dám si amerikáno a pro mého přítele lungo, prosím." odpovím s úsměvem na tváři.

,,Váš přítel je zde také?" zeptá se s nejistotou v hlase.

,,Ano, viděl jsi ho včera na diskotéce. Pamatuješ?"odpovím a tuším, že jsme se asi nepochopili. Nevím proč mi vykal, když jsme si potykali. Možná síla zvyku.

,,Aha, promiňte myslel jsem, že jste pouze přátelé" řekne s nadzvednutým obočím.

,,Je to složité. Jsme nejlepší přátelé a navíc oba svobodní" řeknu pro vysvětlenou.

,,Já jsem taky svobodný" upozorní s šibalským úsměvem.

,,Dones ty kafe" mrkla jsem na něj a on odešel k baru.

Po chvilce mi někdo zaklepal na rameno.