Láska bolí- 8. kapitola

... letím dolů ze schodů.

Ležím pod schodama schoulená do klubíčka a slyším, jak na mě někdo mluví. Ale nevnímám, co říká.

,,Jsi v pořádku?" přiběhne někdo a já rozpoznám slova.

Jak se mě může ptát na to, jestli jsem v pořádku? Právě jsem sletěla ze schodů.

Nevím, kdo to je, protože mám zavřené oči. Bolest se mi rozprostírá po celé noze od kotníku po koleno.

Držím si levý kotník pevně obouma rukama a snažím se moc nehýbat.

Při pádu jsem si asi pohmoždila žebro, takže mě bolí každý nádech.

Chci promluvit a toho kdo kolem mě poskakuje ujistit, že jsem v pořádku.

Rty se mi pohybují, ale z hrdla nevychází žádný zvuk.

Někdo se mnou začne hýbat. Kdyby mi nic nebylo, tak ho zabiju. Bolí mě každý pohyb zvlášť.

Slzy už dávno nepotlačuji. Tečou mi proudy a dopadají na tričko. Studí mě to, ale to je to poslední, co chci řešit.

Nesou mě někam dovnitř. Konečně pootevřu oči, abych se podívala kdo a kam mě nese.

Jirka mě nese někam do vnitřku. Přes jeho rameno vidím, jak Dmello jde těsně za ním.

,,Tudy" řekne nějaký pán od ochranky, který šel celou dobu před námi. Vypadá docela mile. Je vyšší postavy, mladý a vysportovaný.

Jdeme chvilku chodbou a poté nás nějaký pán zavede do bílé prostorné místnosti s lehátkem u stěny, stolem na druhé straně místnosti a doplňky pro zútulnění místnosti. Vypadá to, že to bude nějaká ordinace nebo něco takového.

,,Položte ji na lehátko" řekne směrem k Jirkovi a ukáže na bílé lehátko.

Ležím schoulená v klubíčku a čekám, co bude dál. Mám fobii s doktorů, nemocnic a injekčních stříkaček, taky z pavouků, ale ti mě zde asi nečekají. Pousměji se nad svým uvažováním, ale úsměv hned zmizí, neboť se musím nadechnout.

,,Dobrý den, jsem doktor Faubín. Rád bych vás vyšetřil slečno. Dokážete si lehnout na záda?"představí se mile postarší pán v bílém plášti.

No jo, budu se muset nechat vyšetřit, když mě sem přinesli. Zvládnu to.

,,Ano" odpovím chraptivě a s velkou námahou a velmi nemotorně se přetočím na záda.

,,Poprosím vás, abyste počkali venku" otočí se na Jirku a Dmella, rukou poukáže na dveře.

Ti dva se otočí k odchodu.

,,Mohl by tu prosím Jirka zůstat?" poprosím. Nechci tu zůstat sama přece jenom...doktoři mi dělají velký problém.

,,Když chcete" nic nenamítá a ukáže, aby si Jirka sedl na židli vedle stolu.

Doktor mi vytáhne nejistě tričko k podprsence a dívá se při tom na Jirku. Jirka si toho povšimne.

,,Dělejte, co musíte" usměje se na něho Jirka.

Doktor mi opatrně sundá tričko. Snaží se být co nejopatrnější, asi si všiml, že při každém pohybu přivřu oči.

,,Když to bude bolet, řekni" řekne a pousměje se na mě.

Začne mi prohmatávat břicho a poté i hrudník. Dotkne se jednoho místa a já mám pocit, že umřu. Cuknu sebou a on s rukou rychle uhne.

,,Bolelo to? Tak tě asi pošlu na rengen." řekne se starostí v hlase.

Doprohlídne zbytek. Bez problému žádný jiný dotek mě nebolí.

,,Bolí tě ještě něco jiného?" zeptá se.

,,Ano kotník" odpovím po pravdě.

Podívá se na něj a zkusí s ním pohnout. Syknu bolestí.

,,S tím půjdeš taky na rengen" řekne rozhodně a poodejde ke stolu pro klíče.

,,Oděrky vyřeším potom" řekne při pohledu na mě.

,,Vezmeš ji" podívá se na Jirku s prosbou v očích

Jirka přijde ke mě, pohladí mě po vlasech a vezme do náruče.