Prvomájový polibek

Májový polibek

Koupil jí lízátko ve tvaru srdce. Někteří si mysleli, že je to dětinské, ale pro ně to byl takový rituál. Setkávali se každou neděli večer, na křižovatce ulic Břimská a Vrchlického. Stála tam překrásná třešeň. Právě pod ní teď stál. Na hnědovlasou hlavu mu pršely okvětní lístky.

„Byl pozdní večer – první máj –“ říkal si v duchu Marek, aby se nějak zabavil. Opravdu byl první máj. A on tu na ni čekal téměř přes hodinu. Zlaté slunce teď pomalu padalo dolů k obzoru. Utrhl třešňový kvítek a točil s ním mezi prsty.
„Možná se jen zpozdila. Třeba se jen nedokáže rozhodnout, které šaty si má vzít. Nebo si nemůže vybrat rtěnku.“

Při těchto myšlenkách téměř ucítil její rty. Vždycky si na ně dávala jinou rtěnku. Jednou chutnaly jako jahody, jindy zase jako vanilka, lesní ovoce, nebo třeba jako skořice. I to byl takový rituál. On jí donesl sladké a za odměnu mohl ochutnat její sladké rty.
„Asi už vystřídala všechny typy rtěnek a bojí se, že mi její ústa budou připadat obyčejná,“ říkal si.
„Ale její rty nebudou nikdy obyčejné, se rtěnkou, nebo bez. Protože patří jí a ona je výjimečná.“ Posadil se pod strom do trávy, opitý májovým odpolednem a obdivoval rozkvetlé větve nad sebou.

Byl to krásný strom. Útlý a vysoký. Stejně jako ona. Měl štíhlý kmen, stejně štíhlý, jako Šárčin pas. Jeho květy byly hebké jako její krásná tvář. A co teprve její vlasy. Rozpuštěné zlato. Konečně měl dost všech těch přirovnání a podíval se na hodinky. Nechtěl už déle čekat. V hlavě ho tížila obava, že na něj zapomněla. A ona nikdy nezapomínala. Vydal se směrem k jejímu domu. Zkusil zvonit. V oknech byla tma. Nikdo tam nebyl. To už začal být přesvědčen, že na něj zapomněla.

„Možná jsme se jen špatně domluvili. Často jsme chodili do ovocného sadu, tam taky kvetou třešně. Asi si myslela, že má čekat tam. Jistě, bude tam.“ Naděje mu rozzářila mysl a tak hned vykročil do lesa. Vzduch voněl láskou. Ptáci zpívali, květy voněly a foukal mírný vánek. Měl se cítit vesele, ale něco ho svíralo na srdci. Když se blížil k sadu, uslyšel nějaký hluk. Znělo to jako smích. Smích jasný, čistý a zvonivý. Kráčel tiše jako stín. Mýtinku zalévaly poslední paprsky slunce.

Stála pod třešní, krásnější než všechny rozkvetlé stromy dohromady. Zády se opírala o hnědou kůru a zírala nahoru ke koruně stromu. A smála se. Bože, jak krásně se smála. Pršely na ni okvětní lístky.
Líbal ji na bílý krk. Objímal ji kolem pasu. Šeptal jí do uší sladká slova. A Marek byl náhle cizinec. Zíral na ně, oči dokořán. Nevšimli si ho. Byli opojeni láskou. Jeho jediná láska a zloděj, který mu ukradl jeho prvomájový polibek. Stáli tam a líbali se. Neslyšeli a neviděli. Láska. Lásko.

„Šárko,“ zašeptal tak tiše, že jej přehlušilo šumění listů. Pak mu z prstů vypadlo lízátko ve tvaru srdce a zmizelo v záplavě listí. A ona se smála. Tak krásně a čistě. Obrátil se a odcházel.
Nevracel se stejnou cestou. Bloudil sem a tam po lese. Nakonec vyšel ze stromů a uviděl kamenný násep protkaný železnými žilami. Sedl si mezi ně. Už byla noc. Měsíční svit mu propůjčil nezdravou bledost. Vypadal skoro jako mrtvola. Uvnitř opravdu byl mrtvý. A přesto stále žil. Zatoužil zemřít.

„Haló, pane,“ ozval se náhle chraplavý starý hlas.
„Haló, pane, nemáte zapalovač?“ zopakoval starý muž. Jeho vysoká postava na Marka vrhala stín. Hoch pomalu zvedl unavené oči a pohlédl na něj. Pak z pravé kapsy vytáhl zapalovač.
„Díky, synku. Zachránil's mi život.“ Zapalovač cvakl a konec cigarety obklopily plameny. Začal doutnat.
„Co ty tu, tak pozdě? Taky tě někdo vopustil?“
„Našla si jiného,“ hlesl tiše Marek. Víc toho říct nedokázal. Zabodl pohled do země.

„Jojó, ženský sou holt takový. S tím se nedá nic dělat. Já mám tuhle krásku a ta je mi věrná pořád,“ řekl stařec, načež vytáhl placatku a pořádně si z ní přihnul. Hoch stále mlčel.
„Hele, co to máš za fajnový hodinky?“ zeptal se náhle cizinec. Chlapec se znovu na muže podíval. Byl to tak pětašedesátník a tváře měl zarostlé. Jeho malé černé oči hladově zíraly na drahé hodinky. Chlapec si povzdechl, rozepnul si pásek a podal se starci.

„Na, jestli se vám líbí, vezměte si je.“
Muž se zasmál. Byl to hrubý smích, který vám sevře srdce v těle. Marek se ale muže nebál. Neměl už žádné srdce, které by mohl stařec svým krutým smíchem zničit.
„Tak díky, mladej. Hele, rozmysli si to ještě. Kvůli jedný krávě si není třeba dělat hlavu,“ řekl a ušmouranou rukou vzal hodinky. Znovu se napil z placatky a típl cigaretu o chlapcovo rameno. Chlapec se ani nepohnul. A pak ten stařík zmizel jako stín. Jako by tam ani nikdy nebyl.

Chlapec se rozbrečel. Jak tiše jeho slzy padaly na koleje.
„Šárko, Šárko...“ opakoval. Zem se začala třást. Postavil se. Tvář mu zalilo slunce. Nebylo to opravdové slunce. Byla to světla. Ozvalo se houkání. Nebyla to ale sova. Chlapec se usmál a zavřel oči. V ruce stále svíral třešňový lístek.
„...večerní máj – byl lásky čas.“

Lokomotiva se taky jmenovala Šárka. A dala mu ten nejsladší prvomájový polibek.