TAKE YOUR BROKEN HEART AND MAKE IT INTO ART

Facebook je bastard - vrací vám vzpomínky na které nechcete vzpomínat, dozvídáte se věci, o které nestojíte a bude to dělat tak dlouho, dokud mu to vaše zvědavost dovolí.
Dneska třeba přišel s tím, že dnes přesně před rokem jsem odjížděla si odpočinout do svého druhého domova - Chamonix. Jela jsem samozřejmě s ním. Ostatně to bylo místo, kde jsme se poznali a které jsem za několik měsíců poté opustila z dodnes nejasného pomatení mysli, kdy jsem věřila v něco, co nikdy neexistovalo a to něco byla láska.
Nechápejte mě špatně - láska existuje a já v ní stále věřím, jen to naše bylo úplně něco jiného, co mělo s láskou pramálo společného.
Nicméně já tomu láska říkala - tehdy i o rok později, kdy jsme se na hory, které tak milujeme, vraceli. A hory milovaly nás. Tam nebe mělo správnej odstín modrý, zima vůči němu vstřícná natolik, že jeho "láska" mě stačila dostatečně zahřát a slunce zářilo tak, že nás vynášelo nad samotný Mont Blanc. Možná jsem neměla vypít tolik těch Aperolů a skvělýho francouzskýho červenýho, pak bych to možná celé viděla střízlivěji...o tom ale třeba až někdy příště, stejně to co bylo mezitím byla jedna velká trága ( bude jednou sloužit jako dokonalá předloha k blbým telenovelám).
Teď se ale dostáváme k tomu, proč jsem se vlastně rozhodla o tom napsat (když opominu trapně dotěrnou facebookovou upomínku) a to jednoduše proto, že jsem vystřízlivěla.
Ano, trvalo mi to několik desítek měsíců, ale hey - lepší začátkem 2017 než koncem 2071, že?
Z nějakého neznámého důvodu jsem nemohla pochopit, proč to prostě neklape, když já kvůli tomu opustila milovanou Francii. To dnes vidím i jako stěžejní důvod toho, proč jsem na nás tolik lpěla, proč jsem pro něj vždy našla nové ale a proč jsem věřila, že tentoKRÁT to bude jiný (a že těch KRÁT bylo!).
Nikdy to jiné nebylo a ani nemohlo, protože mě nikdy nemiloval. Jak prosté! Prostě to zní, prostě to vypadá, ale já to PROSTĚ nechápala.
Je úplně nepodstatné co kdy řekl, podstatné je, co kdy udělal. A krom toho, že si jel jednou znova zalyžovat do krásných francouzských Alp, kde měl full service (čti - no on mě přece miluje, když letí hned 1000 km, aby mě znovu viděl), neudělal nic.
A tak to vlastně bylo celou dobu. Vyplňoval se mnou svoje momenty samoty, volné chvíle v mimosezóně, kdy se nudil a záblesky slávy, kdy vlastní mínění o sobě povýšil na level, kdy nabyl dojmu, že snad by i zvládl být plnohodnotným partnerem někomu, jako jsem já. Nezvládl.
To, že to nezvládl on ovšem není ta nejsmutnější část příběhu. Nejsmutnější je, že jsem to hlavně nezvládla já. Nezvládla jsem mu říci ne, pokaždé když se vrátil, nezvládla jsem to vzdát, když bylo třeba a nezvládla jsem pak tohle celé nezvládnutí strávit. A co se běžně každé průměrné lidské bytosti stane, když něco nestráví? Zvrací! Takže během svátků údajného klidu a koncem roku jsem se pozvracela. Jednou, podruhý, potřetí, počtvrtý...po jedenáctý mě už s krvavýma očima, značným vyčerpáním a dehydrovanou odváží do nemocnice a dávají mi cosi do žíly ... pátá dávka toho cosi pomáhá a zvracení ustupuje. Pár dní si tam pobudu, tak mám opět zase o čem přemýšlet, jako bych od toho někdy ustoupila, že?
Dojdu ke spoustě závěrům a každý závěr má něco do sebe, ten který vyhrává je opět ten, že vlastně "...on je jen mladej a blbej, nemůžeš se na něj za to zlobit, Nikolo! Jen si vybav, jak se tě dotýká a jak se na tebe dívá, on tě má rád, on tě má rád, on tě má rá..., on tě má r.., on tě má...v prdeli!"
V jakž takž stabilizovaném (nezvracejícím) stavu zírám na ty, s prominutím, zkurvené sociální sítě, abych uviděla selfíčko ušaté sedmnáctileté dívenky před zrcadlem, jak jí objímá jistý mladík..moment jeho rysy v tváři jsou mi nějaké povědomé, podívám se blíž a ....né, pardon to byl omyl, toho já neznám...toho já jsem nikdy neznala...huráááá kapačky zase volaj! Tohle bylo naposled, řekla jsem si po stošedesátédeváté a poprvé jsem tomu stošedesátémudevátému výkřiku uvěřila. Když jsem pak druhý den při zimní procházce potkala jedno z těch "jeho" aut, která mě doposud pronásledovala snad všude, kam jsem se hnula a u kterých se mi zatajoval dech, tak jsem se pousmála a s dovolením si odplivla. Jo a nebylo to tím, že bych měla něco proti Hyundai...

PS: Do Chamonix za chvíli zase jedu (bez něj!) a mám takový pocit, že to bude parádní!