Ztráta paměti

Sedím u tvé postele a pozoruji tě. Jsi bledá jako stěna. Stěna nemocničního pokoje, ve kterém se nacházíme. Jenom tvá postel, vedle ní ošklivý nemocniční stolek a cosi, co neumím popsat. Přístroj, který jsem do té doby vídala pouze ve filmech. Na něm informace, které nedokáži rozluštit, jenom vím, že nechci slyšet ten zvuk. Doktor řekl, že budeš v pořádku. Ale přesto mám strach. Táhlý vysoký tón, který naznačuje, že něco není v pořádku. Mám zlé tušení, ale odmítám si přiznat, že by se mohlo něco takového stát.
Sedím na židli, kterou mi donesla sestřička. Trávím tu s tebou každou svou volnou chvíli, proto se smilovala. Už třetí den jsem tu a zoufale čekám, až se probereš. Dnes už jsem tu přes dvě hodiny.
Stáčím pohled ke květinám ve váze. Zítra donesu jiné. Dívám se na tvůj spící obličej. Je to dlouhý spánek, z mé strany se zdá nekonečný, netuším, jaké je to z tvé strany. Honí se ti v tuhle dobu něco hlavou? Nebo jenom ztrácíš dny svého mladého života bezesným kómatem?
Já ztrácím dny úvahami nad tím, že jsem to měla být já. To já měla být tím, kdo tu teď leží. O jehož zdraví se bojí lékaři. Ten, kdo vyhraje svůj boj a bude opět stát šťastně po tvém boku. Vím, že bych to zvládla, toužila bych se z věčného polospánku vrátit za tebou, nedokázala bych tě tu nechat. Věřím tvému silnému já, že mě tu také nenechá. Přesto si však vyčítám, že se to stalo tobě. Ačkoli vím, že to není moje vina, mnohem raději bych tu ležela místo tebe. Obětovala se pro tvé zdraví. Vím, že tyhle myšlenky jsou k ničemu, ale nedokážu je zastavit.
Po tváři mi stékají slzy, držím pevně tvou levou ruku. Na pravé je umístěn kolíček a z něho vede několik drátů k podivným přístrojům. Šrámy na tvé tváři vypovídají o tvém hrdinství. To ty jsi teď můj hrdina, tak se prosím nevzdávej. Nemůžeš. Zůstaň tu se mnou. Prosím. Můj stisk na tvé ruce sílí a slz je čím dál víc.
Do pokoje vchází sestra. „Je mi líto, budete muset pro dnešek jít.“
Kývnu beze slova hlavou a hřbetem ruky si otřu slzy. Vstanu a políbím tě na čelo. Pak tě mlčky pozoruji.
„Zítra se tu můžete zase zastavit,“ pokládá mi ruku na rameno. „Jsou to jen tři dny. Brzy se probere. Bude v pořádku, věřte mi,“ uklidňuje mě. Její chápavost jen podpoří mé slzy. Poděkuji a zavřu za sebou dveře. Přes prosklené okno ještě chvíli pozoruji dění v místnosti. Její záda zakryly pohled na tebe, vidím, jak vyměňuje vodu v kapačce a připravuje mně neznámé injekce.
Chvíli se nemůžu odtrhnout z místa, pak otřu kapesníkem zbylé slzy a pomalým krokem se vydám pryč.

Ve škole nemyslím na nic jiného. Jen na tebe. Na tu chvíli, kdy mi to řekli. Na ten okamžik, kdy jsem si začala vyčítat, že jsem nebyla s tebou. Na tvůj bledý obličej. Na ponurou nemocniční místnost.
Kruhy pod mýma očima naznačují nedostatek spánku. Jak bych ale mohla spát? Ta každodenní nejistota. Ten strach. Ještě dvě hodiny školy. Stavím se v květinářství a potom hned za tebou. Jen ještě vydržet ty dvě pitomý hodiny. Moje plány se mění se zvoněním telefonu. Odcházím uprostřed hodiny na chodbu. Čekám telefonát z nemocnice, čekám dobré zprávy, ale obávám se zlých. Skutečně je to z nemocnice.
„Probrala se? Dobře, hned jsem tam.“ Srdce se mi rozbuší. Než se dostanu na místo, trvá to zhruba hodinu. Zarazím se přede dveřmi. Přes sklo pozoruji záda tvého otce. Chvíli se nehnu z místa. Nemá mi co vyčítat a nebude mi nic vyčítat, vím to, přesto mám pocit viny, že jsem na jeho dceru nedokázala dát lepší pozor.
Nejspíš si mě všímáš a upozorňuješ otce na mou přítomnost. Otáčí se k oknu. Vstane, ještě s tebou asi dvě minut o něčem hovoří a potom odchází z místnosti.
„Nechám vás o samotě,“ říká sklesle. Tuším, že je něco v nepořádku. Jenom kývnu hlavou a vkročím do místnosti. Zavřu za sebou dveře a přicházím k tvé posteli.
„Jak je ti?“ vypadne ze mě. A po mé tváři stéká velká slza.
Neodpovíš, jenom se pousměješ.
Sedám si na přistavenou židli. Dívám se na tebe, pohladím tě po tváři. Tvůj výraz zneklidní, ale nemáš sílu na to se pohnout. Nevím, co říct, tak tě jen pozoruji, pláču a sleduji tvůj obličej.
A potom přijde věta, která mi vyrazí dech.
„Kdo jsi?“ šeptáš a díváš se na mě. Bezbranná, slabá.
„Jak to myslíš?“ ptám se zmateně a nedokážu zadrže pláč.
„Když jsem se ptala otce, proč mě tak pozoruješ přes okno, řekl jen, že se mnou chceš asi mluvit.“
„Ty si nevzpomínáš?“ ptám se a dělá mi problém se nezajíknout slzami.
„Je mi líto..,“ díváš se na mě svýma modrýma očima. Těma překrásnýma očima, které mě okouzlují už jistou dobu. I přes tvou celkovou únavu neztratily své kouzlo. Pod nimi pootevřená ústa šeptají znova ta zraňující slova. „Kdo jsi?“
„Jsem Shani,“ odpovídám tiše.
„Shani,“ opakuješ po mně. „Jsi někdo, komu na mně záleží,“ dodáváš po několika vteřinách ticha a stáčíš trochu zrak ke květinám. „To ty?“ ptáš se.
Jen pokývu hlavou. Nevím, co říct. Nevím, jak se zachovat. Nedokážu reagovat. Jenom pláču.
„Proč pláčeš?“ zní tvůj hlas.
„Na otce si vzpomínáš?“ zeptám se místo odpovědi.
„Ano,“ zašeptáš.
„Proč ne na mě?“ podívám se ti do očí. Přes slzy vidím všechno rozmazaně. Pozoruji takto tvojí krásu, která tě neopustila ani v této situaci.
„Kdo jsi?“ opakuješ.
Nedokážu ti odpovědět. Mám ti říct, že jsem tvá životní láska? Uvěříš mi to? Můžu ti říci, jak moc pro mě znamenáš? Budeš mě mít za lháře a v šoku se tvůj zdravotní stav zhorší?
„Jsi krásná. I když tu ležíš, po tom všem. I když nevíš, kdo jsem… I kdyby se dělo cokoli, stále jsi tak krásná a nepřestáváš mě okouzlovat. Vždycky budeš krásná.“ říkám místo odpovědi.
Mlčím a dívám se na tebe. Do místnosti vchází tvůj otec.
„Asi bych měla jít,“ zašeptám a vstávám ze židle.
„Nechoď ještě,“ díváš se na mě.
„Musíme oba,“ odpovídá za mě tvůj otec. „Kristýnka potřebuje podle doktorů klid. Můžeme k ní zase zítra.“
Je milejší než kdy jindy. Takový, jakého neznám. Má o tebe strach. Rozumí mým pocitům. Je jiný, než byl kdy dřív. Chápavý. Starostlivý. Teď netouží po tom, mít tě jenom pro sebe. Potřebuje mou pomoc k tvému uzdravení.
„Zítra ti přinesu nové,“ poukážu na květiny.
Pokoušíš se natáhnout ruku. Nechci, aby ses namáhala, udělám krok zpět k tobě a skláním se nad tebou. „Je mi líto, že si tě nepamatuji,“ šeptáš mi do ucha a po tvé tváři stéká slza. Otřu ji svou dlaní. „Postarám se, aby bylo všechno jako dřív,“ říkám polohlasem. Zatímco tvé slzy tiším, mé kapou přímo na polštář vedle tvé hlavy.
„Děkuju,“ šeptáš tak tiše, že tě sotva slyším. Chvíli uvažuji, zda tě smím políbit. Nakonec tě jen hladím po tváři a odcházím.

„Nepamatuje si mě,“ říkám otupěle na chodbě. Ani snad ne otci, spíše sobě, pro své vlastní uvědomění.
„Podle doktora utrpěla vážná zranění a je štěstí, že je v takovém stavu, v jakém je,“ odpovídá mi. „Je mi to líto. Nedokážu si představit, jak se cítíš. Kdyby si nevzpomněla na mě… Nevím, co bych dělal.“ říká. Jsem překvapena z jeho slov, z jeho jednání. Nutí mě to jen víc a víc do pláče. Vždycky jsem si byla jistá, že se tvůj otec chová v jistých situacích jinak. Že je dobrý člověk. Svým způsobem mi naznačil, že je rád, že na něho si vzpomínáš. Hořce uvažuji nad tím, že je to vlastně jeho typické chování: Myslí to dobře, ale nezachraňuje situaci. I přesto mu podám ruku, poděkuji a slíbím, že za tebou zítra dojdu zas.
„Neublížím jí, udělám cokoli pro její dobro,“ tvrdím mu do očí. „Ale co vím jistě, nikdy se jí nevzdám.“
Dívá se na mě překvapeně, z jeho pohledu cítím, že konečně pochopil, jak vážně to s tebou myslím. Že jsi pro mě můj život. A že já bych měla být ten tvůj.
Noc propláču. Nespím už několikátý den a proto mě slzy brzo ukolébají k spánku.

Další den mířím po škole rovnou k tobě. S květinou, za kterou utrácím své měsíční kapesné.
Vkročím k tobě do pokoje, usmíváš se při pohledu na mě.
„Už je ti líp?“ ptám se.
„Od doby, co jsi vkročila do místnosti,“ odpovíš. Usměji se a dávám květinu do vázy.
„Je krásná,“ říkáš a pootočíš ke mně svou hlavu. Vypadáš mnohem lépe než včera.
„Jako ty,“ zašeptám a posadím se na židli. Vezmu do dlaní tvou ruku a dívám se na tebe. Trochu se červenáš. Chvíli obě mlčíme.
„Víš,“ řekneš po chvíli ticha. Zvednu k tobě oči a čekám, co řekneš. „… nevím proč, ale mám pocit, že jsi něco víc, než jen dobrá kamarádka, co mě chodí denně navštívit.“
Neodpovídám. Jenom mlčím a dívám se ti do očí.
„Kdo jsi?“ ptáš se opět.
„Mám strach,“ odpovídám nejistě. „Mám strach že mi neuvěříš.“
„Jsi někdo, komu na mě moc záleží, viď.“
Nespouštím z tebe oči. Nechci znovu plakat, ale nedá se to zadržet.
„Řekni mi, koho vidíš, když se na mě podíváš?“ ptáš se po chvíli na stejnou otázku jiným způsobem.
„Vidím překrásnou dívku. Silnou bojovnici,“ odpovídám. „Vidím dívku...“ zarazím se a dvakrát se zhluboka nadechnu, než dokážu pokračovat. „Vidím dívku, kterou miluji,“ dokončuji větu.
„Ano,“ zašeptáš. „Já vím. A věřím ti. Já… je mi to moc líto...“
Pozoruji, jak ti opět vlhnou oči, jak je ti do pláče.
„Shani… Mrzí mě, že si nevzpomínám.
„Pššš, to je v pořádku, všechno bude dobré...“ tiším tě.
Dávám ti prostor k přemýšlení. Vím, že chceš něco říct, jenom nevím co. Asi to nevíš ani ty sama. Nakonec se po delší odmlce odhodláváš: „Věřím ti, že mě miluješ. Jenom si nejsem jistá, že dokážu tvé city teď opětovat. Je mi líp, když tu jsi. Ale jsem zmatená...“
Než stačím cokoli odpovědět, opět moji návštěvu ukončuje sestřička.
„Zítra přijdu zase,“ slibuji ti. Když pustím tvou ruku, slabě ji svíráš, jako by si mě nechtěla pustit.
„Shani...“
Otáčím se zpátky tvým směrem.
„Můžu…“ nesměle se na mě díváš.
„Co? Copak?“ ptám se nechápavě a vracím se k lůžku.
„Prosím,“ pozoruješ moje oči, já pozoruji tvoje. Jsem si jistá, že tvou žádost chápu správně. Skláním se k tobě a něžně tě políbím. Krátký polibek. Pohladím tě po tváři. „Miluji tě,“ šeptám ti do ucha. Očekávám odpověď,ta však nepřichází.
„Opravdu zítra přijdeš?“ ptáš se ještě když se opět narovnám.
„Slibuji, usmívám se posmutněle a odcházím.

Před spaním opět pláču a uvažuji nad událostmi posledních dní, ale usínám již o něco dříve než den předešlý.

A tak tě navštěvuji den za dnem. Kontroluji tvůj zdravotní stav, míjím se ve dveřích s tvým otcem, nechávám se uklidňovat zdravotní sestrou.
Den za dnem.
Po 14 dnech už tě vítám polibkem na rty. Stále mi nejsi schopná vyjádřit svou lásku, ale každý den se ptáš, zda přijdu opět ráno.
Šestnáctý den nepřetržitých návštěv ukazuje sestřička tvému otci přes sklo důvod, proč by měl se svou návštěvou ještě pár minut počkat. Ležím zády k nim. Vedle tebe na posteli. Jednu svou ruku mám kolem tvého pasu. Tvá hlava se opírá o mé rameno. Šeptáš, jak moc mě miluješ a obě tiše pláčeme. Jsou to slzy štěstí.
Vím, že bude následovat ještě spousta vzpomínek, které ti musím pomoci najít. Ale vím, že už tě do konce života neopustím. Že se tenhle okamžik stane jedním z klíčových pro náš život. Miluji tě a už nikdy nedopustím, aby se ti stalo něco takového. Slibuji to sobě ve své vlastní hlavě. Slibuji to tobě. Slibuji to tvému otci. Slibuji to sestrám a doktorům v nemocnici.