Neopouštěj mě! 4.díl

Ale musí být k sobě upřímná: Bezprostředně mu důvěřuje. To se jí nikdy nestalo... nebo že by? Jak to tedy bylo? Cítila takovou důvěru i k Robertovi? A jak asi? Která žena by důvěřovala muži, který jí byl celý život nevěrný a ona to moc dobře věděla? Ne to ani náhodou... nebo? A proč o tom k sakru přemýšlí? Už zase? Tohle si musí jednou pro vždy zakázat: Je konec, je konec, je konec!!! Nyní stojí přede dveřmi svého nového života a v žádném případě se už nesmí ohlížet za sebe. Za těmi dveřmi, co jsou za ní, je minulost, které už nesmí dovolit, aby vešla dále. V tomto novém světě je člověk, který je tu pro ní. Pro ní... Proč jí to tak krásně zní? Cítila jak její tělo zaplavuje vlna tepla a... že by štěstí? Co? Proč je tak šťastná? Na to si ale zatím odpovědět neumí. Musí to teď všechno nechat volně plynout a hlavně pokusit se neohlížet zpět, ale jen a jen do předu. Ano, budoucnost je před ní, nikoliv za ní. Tak to prostě je a ona je povinna to přijmout.
Už od první chvíle bylo jasné, že si Mia a Jaroslavova sestra padly do oka. Mia si chvíli připadala, jakoby trávila den se svou kamarádkou. Ten samý pocit měla i Jaroslavova sestra Sofie. Prožily spolu krásný den a už se těšily, až odstartují společnou práci.
Sofie byla žena veselé povahy, ač sama měla za sebou také velmi těžký osud. Na rodiče si nepamatovala...
Jaroslav si na ně matně vzpomínal, ale když jemu bylo šest a Sofii tři roky, byly na příkaz sociální péče převezeni do dětského domova, protože jejich rodiče se o ně odmítali starat. Oba propadli hazardu a snad i měli spolu opustit republiku. V dětském domově spolu tedy sourozenci vyrostli.
Sofie tedy měla pouze bratra a později poznala i svého manžela. Její manželství ale bohužel po třech letech skončilo a to tím nejhorším způsobem. Její milovaný manžel zahynul při těžké autonehodě. Sofii se v té době zhroutil svět. Jediný důvodem zůstat na živu, byl pro ní její tehdy roční synek. Kdykoliv se na něho podívala, spatřila svého muže. Rozhodla se ale, že zůstane sama a to jen pro svého syna. Byla ale i velice vděčná svému bratrovi, který se jí snažil být ze všech sil tou největší oporou. Pomáhal jí se synkem jak jen mohl.
Sofie svého bratra obdivovala. Sám si prošel peklem, ne-li horším jak ona a i přesto se snažil svou milovanou sestru držet nad vodou. Ona měla alespoň syna, kdežto Jaroslav neměl vůbec nic. Jeho láska byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, kdy zemřela na rakovinu kostní dřeně. I přes nesouhlas lékařů a samozřejmě i Jaroslava, se rozhodla si dítě nechat. Bohužel se již nestačilo narodit.....
Proto také Sofie s Miou cítila od samého začátku. Nechápala, jak se k ní mohl Robert takto zachovat. Ale neznámý pro ni nebyl. Moc dobře Miina muže znala. Jako "slavný" podnikatel byl vyhlášený po celém okolí a to bohužel nikoliv v dobrém smyslu. Dokonce měla i tu čest ho poznat osobně. Stále si na ten den vzpomínala. Synkovi byly v té době tři roky. Každý den s ním po práci chodívala na dětské hřiště a tam Roberta poznala. Šla s malým po chodníku k hřišti, když v tom u ní zastavilo projíždějící auto. Ihned jí dal najevo, že se neštítí ničeho a přímo na ulici jí nabízel služby sexuálního charakteru. Jí to vyděsilo k smrti. Ten den se synkem na hřiště už nešla a utekla raději domů.
Považovala ale za správné to Mie nyní říci. Jsou to sice dva roky zpět, ale nechtěla mít před Miou tajemství. Bála se však, jak Mia bude reagovat, což ji ale velmi překvapilo. Mia chvíli mlčela, ale ne dlouho. Lhostejně se na Sofii podívala a prohodila:"No, má mě to překvapit? Co čekáš od prasete, jako je on? Víš co... jo byli jsme spolu dlouho, ale díky Bohu, jsem si už uvědomila, že jsem pro něj nic neznamenala a že on, mi nikdy nedá to, co má muž své ženě dát. A je mi už mnohem lépe, proto jsem se rozhodla, zavřít jednou pro vždy za tímto nešťastným vztahem dveře, které už nikdy neotevřu. Začíná mi nový život, do kterého Robert už nikdy patřit nebude, to přísahám."Sofie nemohla skrývat velký obdiv, který k Mie po tomto proslovu pocítila. Nechtěla si už ale příjemný výlet do města s Miou kazit řečmi o minulosti. Bohužel v minulosti ale chvíli ještě zůstaly. Mia se rozhodla jí říci vše, i o své rodině, což Sofii vehnalo slzy do očí. Objala Miu kolem ramen a s hlasem plným úpřímnosti jí řekla:"Máš teď nás. Mně a Jaroslava." Mia ji vděčně pohladila:"Děkuji, vážím si toho" Více jí říci nedokázala, neboť při zmíňce o Jaroslavovi, se trochu začervenala, ale naštěstí si toho Sofie nevšimla. Dokonce se několikrát během příjemného dne se Sofií přistihla, že se na něj začíná těšit. Proč ale? A nebo raději: Proč ne?
Mie se od základu změnil život. Nikdy by ji nenapadlo, že i přeci jen existuje svět, kde ji lidé berou takovou jaká je, kde ji neuráží, neodstrkují a snad i mají rádi....
Rádi... Ano, Sofie ji ráda má, to ví určitě, stejně jako ona ji. Jejich spolupráce jim šla báječně a dost brzy, se dočkaly svých prvních úspěchů. Nemohla uvěřit, že má konečně kamarádku, po které ve skrytu duše vždy toužila...
Ale ještě má něco... nebo ne? Má ji ještě někdo rád? Vůbec nedokázala pochopit, co se s ní za tu dobu stalo. Na Roberta si nevzpoměla, ani už nepamatuje - mimochodem ani on na ni, za což ale byla vděčná. Ale na koho musela bez přestání myslet, byl...
Nechápala. Ano, nabídl ji střechu nad hlavou a ona přijala pod podmínkou, že až bude mít dostatek finančních prostředků, najde si bydlení své. Ale jak je možné, že ji teď ta představa, že by měla od něj odejít, k smrti děsí? Každý večer se nemohla dočkat až se vrátí z nemocnice a sedne si k ní k večeři, pak si dají sklenku vína a popovídají si o tom, jaký byl den. Někdy se přistihla, jak si plnými doušky užívá jeho pohledy, kterým se nedalo uniknout... nedalo a nebo ona jim spíše uniknout nechtěla? Jistěže ne, ale to si nesmí přiznat. Vždyť co ona ví, jak to vnímá celé on? Jsou přátelé, to ano, ale stále si vykají. Už několikrát přemýšlela, že mu navrhne tykání, ale sotva se na ní podíval těma svýma uhrančivýma očima, okamžitě couvla. Ne, to prostě nedokáže, stydí se... Co? Před ním? Nikdy by ji nenapadlo, že se před ním bude stydět. Tak nejdříve mu nafackuje a teď je zoufalá, když ho celý den nevidí... co to s ní krucinál je?! Ale co by s ní bylo? Je mu jen vděčná, to je celé. Ale to by ji jeho přítomnost nesměla tak rozpalovat. Sakra! Proč je tak dokonalý?! Je na něm vůbec něco špatně? Ne, to ani omylem. Ty jeho pohyby, úsměv... Měla pocit, že se topí v rozkoši, při pohledu na jeho svaly, které se rýsovaly z pod košile. Kdyby si jí sundal, mohla by ho zkoumat pečlivěji... Cože to řekla?! Ne, ne, ne, tisíckrát ne! Mio, neblázni! Nabídl ti pouze pomoc, to je celé... ale proč jen tohle? Proč ne víc? A co čekala? Že jí galantně odvede k sobě do postele? No... musí být sexy ho vidět, když... Dost!!! Ne, už to musí skončit, najde si byt a odejde... ale! Chce odejít? Chvílemi přemýšlela, co jí vlastně nahání takový strach. Zda to, že by ho opustila a nebo... nebo zkrátka to, že by jí nechal odejít? Aha, tak takhle to je! Bojí se, že je mu ukradená.... no ale je fakt, že po tu dobu co u něj bydlí, ho se žádnou jinou neviděla. Mio, pro Boha, prober se! Je jasné, že si ji nepřivede do domu! Aha... tak se možná s někým schází... ale ne, to by cítila dámský parfém, vždyť tímto už si přeci prošla několikrát, ne? Ne, ne, zase ho srovnává se svým ex? Ne, je fakt, že jeho košile jsou načichlé pouze jeho vůní. To ví moc dobře... Připadala si jak školačka a blázen zároveň, když si do náručí vzala jeho košili a sála jeho vůni. Sakra, to musí přestat! Nedokázala si představit, kdyby ji nachytal, jak mu očichává oblečení. Jak by mu to vysvětlila? Jednoduše: Že už z něho prostě nemůže a že když ho nemůže mít jako muže, tak čichá alespoň k jeho věcem... A je to jasné, jednou věcí si může být jistá: Zbláznila se. Ale do něj...... cože????
"Mio! Kruci, vnímáš mě?! Haló!" To snad ne... zase se jí to stalo a přímo v práci. To musí na něj tak myslet? Jo... musí. Ale proč zrovna tady? Omluvně se podívala na Sofii, která už začínala být rozčilená. Zase ji neposlouchala co jí říká a v myšlenkách se odstěhovala za jejím sladkým bratrem. :"Na co myslíš?!" Jo, kdybys věděla... Ne! To v žádném případě! Nesmí připustit, aby Sofie měla sebemenší podezření. Musí se hlavně pokusit být v klidu a něco Sofii nakukat, aby se nějak z této trapné situace vymanila. Neuvědomovala si ale, že stále okusuje tužku. Což byl pro Sofii velmi zvláštní pohled.... Tak takhle ji neznala. Ale zároveň musela uznat, že je šťastná, jak se Mia změnila. Netrápí se, nebojí se, je vtipná, nápaditá... tedy když pomine její občasné "výpadky" , jako právě nyní. Napjatě tedy čekala, jak jí Mia svůj "stav" odůvodní. To ale zajímalo i samotnou Miu. Co má říct? Hlavně v pohodě, jo? :"No... já... já to... já..." No to bylo více než v pohodě... Co má dělat? Nic, raději už nic. Sofie si k ní starostlivě sedla a vzala jí za ruce: "No tak, co to s tebou je? Trápí tě něco? Víš, že mi můžeš všechno říct Miunko." No, je laskavá, ale tohle jí Mia opravdu svěřit nemůže. Ale něco sakra říct musí. Ale co? Cítila, že si o ní Sofie opravdu začíná už dělat starosti. Ach ne... to nechtěla, má Sofii ráda, ale nemůže jí říct že... Konečně. Smilování nebes! Sofie na Miu omluvně mrkla a přijala hovor. Konečně se Mia může alespoň na chviličku vrátit se svými myšlenkami zpět k Jaroslavovi. Ovšem netušila, jaké probuzení ji z jejích snů ji čeká. Sofii, když ukončila hovor, bylo jasné, že je Mia opět "jinde". Pozorovala ji, jak nepřestává kousat tužku a zírá k oknu. Už jí to nutilo k úsměvu. Co to s ní je? Že by byla Mia zamilovaná? Kéž by... ale.... ne to ne, s Robertem přeci už není, tak kdoby to mohl být? Vždyť jiný muž... Ale? Že by? No, teď má možnost si ověřit, jestli jsou její úvahy správné. Opatrně poklepala Mie na rameno, která sebou stejně vyděšeně trhla. Sofie už musela dusit smích.: "Ehm.. to Byl Jaroslav, skončil dřív a vyzvedne si tě tu." Mia-blázen, aniž by si laskavě uvědomila, že není v místnosti sama, dala bez problémů průchod svým emocím a to stylem, který přímo utvrzoval, že za její "stav" , může právě Jaroslav. Vyskočila od stolu a radostí zavýskla :"Jo!" Náhle ztuhla... sakra! Je normální?! No... výborně. Marně se vyhýbala zkoumavého a překvapeného pohledu její kamarádky, která je zároveň sestrou, její lásky. Tak to je bomba! Sofie čekala cokoliv, ale tohle... no.. co teď? Má vyzvídat? Ne, musí to vydržet. Nechce Miu trápit ještě víc, která před ní stála rudá jak rajče. Rozhodla se, že Miinu reakci přejde. Podala Mie desky s návrhy a jakoby nic pokračovala v práci. Na tu ale už Mia neměla ani pomyšlení... Kruci! To je fakt taková husa?! Zřejmě je. Co když mu to Sofie poví? Ne... ne, to by byl její konec. Vyhodil by ji a... Co má ale teď pro Boha dělat?
Kdyby Mia tušila, že Jaroslav má trápení úplně stejného rázu jako ona. Celých pět měsíců, co u něj byla, se utápěl v bolu. Jeho láska k ní, byla den ode dne silnější. Ale bál se jí cokoliv naznačit. Odešla by a už by jí nikdy nespatřil a to by ho zabilo. Dále se snažil "hrát si" na přátelství a i jeho mrzelo, že si netykají. Stále čekal, že mu to Mia, jako žena, nabídne. Nedočkal se a první si o tykání bál říct. Byla s ním ve stejném domě a on se jí nemohl dotknout, nemohl jí políbit, nemohl jí mít jako ženu... Co když stále miluje svého bývalého manžela? Ne! Už jenom tahle myšlenka s ním třásla vztekem. Nikdy Robertovi neodpustí jak se k ní choval. Ale on přeci není jako ten arogantní pitomec. Dal by Mie vše, co jí Robert po celé manželství upíral. Ale to by mu ovšem musela své srdce i ona otevřít a toho se děsil nejvíce: Její srdce, zůstane pro něj navždy zavřené. Nezbývá mu nic jiného, než být dál jejím kamarádem, potají si ji prohlížet a v noci si o ní snít... Hořel neskutečnou tohou po její náruči, polibcích... Proč se mu to stalo? Osud, kamaráde! Ale teď musí být v klidu. Za pár chvil ji opět uvidí-konečně, a bude muset nechat své city schované. Nemohl se jí už ale dočkat. Kvůli ní si prohodil s kolegou službu. Ne, do večera by už fakt nevydržel.Už! Nemohl se na ní vynadívat. Konečně otevřela dveře jeho auta....
Byla v koncích... ano, vždyť tohle je konec. Sofie mu to řekne a... Ne, udělá to sama. Tedy nic mu o svých citech nepoví, to ne, ale prostě odejde. Bude muset. Pak ať se to klidně dozví, ale už bez její přítomnosti.
Celou cestu se bála na něj jenom podívat. Pouze se pozdravili. Jinak celou cestu až k domovu, vládlo v autě hrobové ticho....
Jeho to samozřejmě znepokojovalo. Co s ní je? Že by něco v práci? Nebo že by se zase ozval ten namyšlenec Robert a znovu jí vyhrožoval? To snad ne! Ale nemůže se jí vyptávat. Raději počká až začne mluvit sama...
Bohužel, jejích slov se dočkal až doma a to těch nejhorších, kterých se bál jako čert kříže. Už jenom jak nervózně chodila po pokoji, mu napovídalo, že to příjemné nebude. Ano, nebylo. Už to prostě nevydržela a rozplakala se. Než ji ale stačil utěšovat, čemuž ale zabránila, protože věděla, že by to pro ní bylo ještě více bolestivé, rozhodla se to ze sebe vychrlit. :"Jaroslave, já si velice toho co pro mě děláte, vážím ale.... musím odejít. Já... já musím!" Co?! Řekla odejít? Ne... ne to ne! :"Mio! To.. to nemyslíte vážně! Proč? Co jsem udělal?" Sakra, proč jí to tak ztěžuje a o to více tím, když má slzy v očích? Ne, prostě mu ustoupit nesmí. Pro jeho dobro.: "Ne, vy jste nic neudělal, ale... nechtějte znát důvod... já... musím pryč" Jaroslav se pokoušel nevzdát, musí mu říci, jestli to není to, čeho se tak bál: "Robert?" To Miu zarazilo: Zbláznil se? To si fakt myslí, že by se k tomu praseti vrátila? To ani náhodou a hned mu to důrazně oznámila:" Ani omylem! Ne... ten hajzl s tím nemá nic společnýho... prosím... já... prostě musím. Sbohem." Se zoufalým pláčem utíkala ke dveřím. Ne, to jí nedovolí! Běžel za ní a když už otvírala dveře, na ní konečně zavolal to, co mu radilo jeho bolavé srdce :"Neopuštěj mě!" Zastavila se: Co jí to řekl? Chvíli se na sebe dívali zoufalými a uplakanými pohledy. Už nemá cenu se před ní přetvařovat, teď je zkrátka v sázce všechno. Přistoupil k ní a vzal její obličej do dlaní. Jeho slzy dopadaly na její tvář. Mia nemohla ale uvěřit, co jí říká: " Mio... nesmíš odejít... celou dobu, než jsem tě poznal, jsem si myslel, že bez lásky dovedu žít, ale tys mi ukázala, že ne. Proto mi jí teď, tu lásku neber... já... já se do tebe zamiloval... moc zamiloval a vím, že by mě zabilo, kdybys odešla. Ale přísahám ti, že když zůstaneš, tak že zůstane vše při starém. Jen mě prosím neopouštěj... prosím... Mio já... já tě prosím... slyšíš?" Vzal její ruku a přiložil si ji na srdce:"To jen pro tebe tluče a přestane tlouct, když odejdeš... lásko prosím... já..." Byla jak ve snu: Její city jsou opětované? Ne, to se jí zdá... on.... on jí miluje? Ano, miluje, stačí se na něj podívat. V tu chvíli ji přepadly výčitky. Málem ho zabila. Snad je čas to napravit a to také hned udělala. Nepřestávaje ale plakat, zašeptala:" Jaroslave... odpusť mi... já... já netušila... víš nikdy se mi to nestalo, tak jsem nedoufala, že mou lásku, co chovám k tobě opětuješ. Proto jsem chtěla odejít. Taky tě miluju, ale bála jsem se... že.... že ty mě ne, tak jsem to chtěla skončit... promiň, promiň mi to..." Jak jí to mohlo napadnout? Jak si mohla myslet, že by jí nemiloval? Ale to si zase myslel on o ní. Milují se navzájem... konečně mu už nebrání nic v tom, aby jí svou lásku ztvrdil polibkem, který jí tak dlouho toužil dát. Plnil jí tím přání... ON jí líbá a miluje ji! Nejdříve něžně mu políbení vracela, ale pak už se neovládli ani jeden. Jejich něžné polibky se změnily v do slova hladové. Neměli ani ponětí, jak dlouho jejich ztvrzování citů trvá, líbali se dlouhé minuty. Teprve pak si mohli už v klidu a s klidnou duší, promluvit o všem, o čem měli už dávno. Oba si připadali jak v nebi. Už se nemusí jeden před druhým ostýchat, navzájem si patří. Ale stále tomu nemohli uvěřit. Oba jsou konečně spolu...
Mia v duchu děkovala Bohu, za svůj "trapas" v práci. Kdyby se tak nestalo, oba by se trápili nadále.
Sofie měla z jejich lásky upřímnou radost a o to větší, když jí po pár měsících oznámili, že si svou lásku vyznají před bohem.
Všechno jednou končí a začíná a to samé platí i na tyhle dva. Jejich dlouholeté trápení skončilo a začal jim nový směr, tentokrát už jen ke štěstí, které nebralo konce a ještě více vzrostlo, když Mia dala Jaroslavovi jejich společně vytouženého syna...
Konec se bohužel vztahuje i na Miina bývalého manžela, ovšem obráceně. Skončil mu blahobyt a pohoda a nastal prázdný život. Díky své marnotratnosti a pýše, během dvou let stihl přijít nejen o firmu a erotický klub, ale také o to nejcenějšší. O své děti. Jakmile se dcery dozvěděly o otcově situaci, přestaly se k němu znát. Jak už to bývá, člověk si své chyby uvědomí až když je pozdě... To samé teď docházelo Robertovi. Vyhodil ženu, která by pro něj dýchala a svým stylem života vlastně přišel o všechno. Musí opět začít na novo. Tentokrát si ale přísahal, že už nesmí být hloupý. Tedy to však platilo pouze po finanční stránce, ostatní jeho životní stránky, zůstaly stejné. Chvíli Miu sice dokonce litoval, až se sám svému pocitu divil, ale to pominulo, jakmile se dozvěděl, že Mia začala opět "žít" a to v daleko lepším světě než on. Ve světě lásky, a pravých podstat života.....


Konec