NOC, KDY JSEM ZACHRÁNILA SVOJI DUŠI

 

Před dvěma týdny jsem zažila prvotřídní (nevím, jestli se tomu dá věřit, nikdo ve skutečnosti nemůže tohle přežít a ještě teď mi v žilách tuhne kréf) mimořádný jev – zamyslela jsem se a rozkousala rozinku.

 

„Muselo to bejt strašný,“  soucítila se mnou Tlapka.

 

„Ano,“ souhlasila jsem. Tak velký zásah… mimochodem, je zajímavé, že taková ztráta neměla na organismus smrtící účinek…“

 

„Orgasmus?“ zašvidrala Tlapka očima, protože jí do ucha vletěla vosa.

 

„Kdybych věřila v tu nejhorší možnou variantu, mohla bych cítit strach a samozřejmě je snazší se bezstarostně bát, než usilovně sbírat odvahu…“

 

„Seš na hlavu,“ spokojeně zapředla míca, protože vosa vyletěla ven.

 

„Pokouším se Ti naznačit,“ ohnala jsem se po vose, že je snazší oddat se strachu…“

 

„…než klečet na hrachu,“ rozveselila se kočka, protože v kontrastu s tím, jak slušně a vychovaně vypadala, měla nechutný zlozvyk skákat lidem do řeči.

 

„Mám to tedy brát tak,“ jemně jsem si odkašlala, „že dnes nestojíš o kousky lahodného masa ve šťavnaté omáčce?“

 

„Ooo… hněv překonávej srdečností, zlo oplácej dobrým,“ zarecitovala fikaně  Buddhu. „Ty, laskavá, štědrá, kterás nikdy nemyslela na sebe, jednoznačně svatá…“

 

Pokusila jsem se předstírat cokoliv jiného, než smích, ale bylo jí jasné, že mě dostala.

 

„Změna byla neuvěřitelná,“ navázala jsem na původní myšlenku, „nebylo mi nic líto a bylo to hned, to zůstalo v srdci skryto, vášeň, zloba…“

 

„Mám chuť na jelito,“ vložila se s faktickou poznámkou.

 

„…láska a smutek…“ zamyšleně jsem si mnula ušní lalůček.

 

„A co bůček?“  Učinila malinký krůček k ledničce a toužebně na ni pohlédla.

 

„Jen doufám,“ procedila jsem roztrpčeně, „že nikomu neztěžuju život svojí snahou vyjádřit a dokončit nějakou myšlenku, přinejmenším určitým, řekla bych namlsaným šelmám, které, předpokládám, shledávají snazší debatovat zcela a jedině pouze o jídle, že, Tlapko?“

 

Šokovaně otevřela tlamičku a povyplázla růžový jazyk. Pár minut panovalo naprosté ticho.

 

„To byla srandááá…“ rozřehtala se šelma a elegantně si protáhla hřbet.

 

„Chceš to slyšet, nebo ne?“ významně jsem na ni mrkla.

 

Rychle si olízla tlapku. „Předpokládám, že to má úzkou souvislost s existencí, či neexistencí večeře,“ broukla ostražitě.

 

„Chytrá kočička,“ podrbala jsem ji za ouškem.

 

Rozcapila se na podlaze a defenzívně na mě pohlédla. „Vyděračko!“

 

Mile jsem se usmála. „Chápeš, proč jsme tak dobrý tým?“ Poděkovala mi protočením panenek.

 

„Když tedy trváš na tom a zajímá Tě to…“ dramaticky jsem se odmlčela, abych jí dala prostor se vyjádřit, - zeširoka zazívala – „pak…“ zahloubala jsem se do vzpomínek.

 

„Byla krásná měsíční noc. Noc, kdy jsem hodlala podstoupit experiment, který měl zachránit moji duši. Soustředila jsem se na své pocity. Čas přestal existovat. Fyzikální zákony přestaly platit. Mozek velel k ústupu, ale nechtěla jsem ho poslouchat. Zhluboka jsem se nadechla a vyndala si srdce z hrudi. Mezi prsty mi stékala červená tekutina. Tušila jsem, že je to krev. Prudce jsem otevřela mrazák. Ven se vyvalila bílá mlha. Stála jsem jako přibitá a fascinovaně zírala na tepající hroudu v ruce. Cesta zpět neexistovala.

 

Zabořila jsem prsty do masa. Jako bych zaslechla zmučený výkřik. Položila jsem opatrně srdce mezi hranolky a obalované nemleté rybí prsty bez kostí. Bylo to stejně děsivé jako smrt sama. Zabouchla jsem mrazák a čekala. Tupá nesnesitelná bolest, rozežírající po mnoho týdnů moje srdce, zmizela. Strašlivý smutek, lítost, vše bylo pryč. A stále jsem žila. Úleva. Mír. Klid. Pokora.

 

„Vyndej to laskavě ven, nebo mi tam nevleze mletý maso v akci!“  dolehl ke mně zdálky rozhořčený hlas. Něco mi dýchlo zblízka za krk. Něco teplého a měkkého se mi ovinulo kolem ramen. Má duše se zachvěla. „To nesmíš,“  zašeptala, „nesmíš to udělat!“

 

Rozječely se sirény. Běžela jsem pryč. Bosé nohy pleskaly o beton. To já jsem ječela. Drásala jsem si rukama tělo prosáklé zbytky emocí. Válela se po zemi, kopala kolem sebe a křičela. Vteřiny věčnosti.

 

Něco mi olízlo ouško. Podívala jsem se netvorovi přímo do obličeje. Milounká tvářička a doširoka rozevřené zorničky. „Vyndej to ven, hned!“ štěkla. „Láska! Touha! Souznění!“

 

Tvrdě jsem dopadla zpátky na zem. Mechanicky jsem otevřela mrazák a strčila srdce zpátky do hrudi. Okamžitě jsem pocítila nával bolesti. A pocítila jsem - zvláštní, pomyslela jsem si: úleva, mír, pokora - a pocítila jsem… lásku.

 

Tlapka si spokojeně čistila kožich. „Kdybys věřila v dokonalé ticho, mír a bezpečí, a někdo Ti zařval do ucha: „Dobrman!“ mohla bys cítit hněv, jako by Tě někdo podvedl. Samozřejmě, když trpíš, máš tendenci pohlížet na svět jako na nepřítele.“ Zablýskly se jí oči. „Ale co v Tobě dokáže zažehnout víru a touhu v dobré, pramení z lásky.“

 

Natáhla jsem k ní paže a pevně k sobě přitiskla rozježené kočičí tělo. Proudy slz jí smáčely kožich. Spokojeně předla. "Miluji Tě...“ Noc, kdy jsem zachránila svoji duši.