V princeznách

V princeznách

Áá - byl jsem zakletý
Áá - v diviznách
Áá - divný století
Áá - v princeznách… (Wanastovi vjecy)


    Nemám rád tyhle podvečerní šichty. Hodiny ukazují skoro osm hodin večer, já sleduji ten obří monitor, na kterém běhá laikovi nic neříkající změť písmen a číslic. Vím, že v tomhle kódu žádná chyba není, testoval jsem ho již xkrát. Ale stejně ho nechávám běžet a čekám. Židli mám zalomenou dozadu, takže skoro ležím a točím se na ní zleva doprava. Po očku sleduji budovu vedle. Už jsi nejspíš dávno doma a venčíš to štěně, které sis pořídila. Jak asi vyrostlo? Co ti asi zničilo naposledy? Dělá to vůbec ještě?

    Z přemýšlení mě vytrhlo až pronikavé trojí zapípání a výstražná hláška na monitoru. Něco se pokazilo. Hodina práce v pytli. Opravil jsem, co se dalo a nechal kód běžet ještě jednou. Venku už tma, sluchátka v uších a opěradlo zvrácené dozadu. Ideální recept na to si klimbnout.

    Ze vzdálenějšího rohu místnosti se ozvalo cvaknutí, to když vchodové dveře rozpoznaly přístupovou kartu někoho ze zaměstnanců. Zamžoural jsem tím směrem. V tuhle dobu chodili kluci do práce, jenom když se něco pokazilo a oni to nebyli schopni vyřešit ze vzdáleného přístupu. Chvíli nikdo nepřicházel, tak jsem se otočil zpátky k monitoru a sledoval jednotlivé řádky kódu. Všechno bylo v pořádku.

    “Dobrý večer, pane…” ozval se za mnou tichý hlas, který mě několik měsíců pronásledoval ve snech. A já jeho v reálném světě.

    Škubl jsem sebou a vyskočil ze židle.

    “Myslel jsem, že jsme řekli, žádný kontakt,” řekl jsem a v duchu si opakoval, kolikrát chybělo jenom málo na to, abych stiskl klávesu odeslat, kterou bych vylíčil, jaký jsem strašný blbec, a že to chci vrátit zpátky, načež aby mi vzápětí došlo, že by to nic nezměnilo. A taky, že mám svoji hrdost.

    “Tak nebudeme mluvit,” opáčila, strčila mě do hrudi, až jsem se svalil zpět na židli. Zůstal jsem na ni nechápavě zírat.

    Netuším, odkud přišla toho večera, ale vypadala úchvatně. Ostatně jako vždy. Blond vlasy svázané do copu, na sobě bílé večerní šaty s červenou šálou přehozenou kolem ramen. Rty do ruda. Někde jsem ji už takhle viděl. Kde to jenom bylo?

    Přikročila ke mně, zapřela se kolenem o mé stehno, naklonila se dopředu, položila mi dlaň na líc. Ty jiskřičky v očích!

    “Přišla sis hrát, princezno?”
    Nezřetelně kývla hlavou, když se její rty blížily k těm mým.

    Na sucho jsem polkl. Celých šest měsíců, co jsem se kolem ní motal, to bylo poprvé, kdyby se chovala takhle. Nedostal jsem ale příležitost o tom moc přemýšlet. Políbila mě.

    Kde se to sakra vzalo?

    “Nech se tím vést,” špitla.

    Vstal jsem ze židle, objal ji a vysadil na stůl. Pevně mě obepnula nohama a usmála se.

    “O tomhle jsi celou dobu snil, že?”
    “Nejenom o tomhle. Chtěl jsem tě vždycky celou. Víš to?”
    “Vím.”

    Zaryla mi nehty do šíje a pevněji mě objala nohama. Volnou rukou mi rozepnula knoflík u košile. Vyměnili jsme si pohledy. Můj byl zvídavý, ten její pobavený. Jako by si tu hru užívala.  Dal bych nevím co za to, aby se tohle stalo před třemi měsíci. Předtím než to šlo všecko do kopru.

    “Víš, že si za to můžeš sám?”
    “Za co?”
    “Za to, že to šlo do kopru…”
    “Vždyť jsem nic…”
    “... neřekl?” dokončila za mě.

    Udělal jsem prudký krok dozadu.

    Jako bych procitl. Nebyli jsme najednou u mě v kanceláři ale v kuchyňce. V jiné budově. A jestli jsem se nemýlil, tak i v jiném čase. Viděl jsem celou tu scénu z pohledu jako by třetí osoby. Ona si povídá s kolegou v cizím jazyce. V pozadí jsou slyšet kroky. Svižné, rozhodné kroky, které doprovází lehké vrznutí uvolněného podpatku.

    “Nechoď tam. Otoč se. Jdi pryč,” říkám si v duchu, ale vím, že se to nestane. Vím, protože tohle už jsem viděl. Ty kroky jsou moje. Nedopadne to ani tentokrát dobře.

    Přicházím za nimi do kuchyňky. Na ni se ani nepodívám. Dívám se mu do očí. Nemám ho rád. Ale to nikoho, kdo se kolem ní jenom pohne. Cítím ten svíravý pocit v břiše, který postupuje až k srdci. Co když právě on mi tě chce vzít? Co když právě jemu se to podaří? Co když on jí dostane a já ne? Cizinec s dávkou charisma. A já jsem jenom já. Tep mi letí do červených čísel. Otevírám rychle ledničku a lovím v ní svačinu. Ruka se mi nepatrně chvěje.

    Nádech, výdech.

    “One batch, two batch…” drtím potichu mezi zuby. Většinou mi to pomůže se uklidnit.

    Slyším ji, jak se směje. Takhle se mi nikdy nepodařilo ji rozesmát. Ten pocit klidu trval asi vteřinu a půl. Beru do ruky jogurt a zavírám lednici. Volnou ruku zatnu v pěst až mi zapraští klouby. Zase jsem to neovládl. Moje postava odchází do kanceláře. Prásknutí dveřmi se naštěstí nekoná. Aspoň částečný úspěch.

    Scéna se rozplynula.

    Zpátky u mě v kanceláři. Ona stále sedí na stole a já s rozhalenou košilí stojím o krok dál.

    “Nikdy jsi s tím nedokázal bojovat, že?” ozve se vedle mě.
    “Nemáš tušení, jak moc jsem s tím bojoval. Nechtěl jsem o tebe přijít, ještě před tím než tě vůbec budu mít. Ten pocit. Ten pocit byl absolutně nepotlačitelný. Tak jako neovlivníš, že se probudíš rozmrzelá. Tak jako neovlivníš, že bude druhý den pršet nebo svítit slunce.”
    “A víš, že to byl právě důvod, proč jsme spolu neskončili?”
    “To jsi dala na konci velmi jasně najevo.”

    Scéna se opět změnila.

    Kavárna.

    Podzemní patro. Kolem nás pár mladších ročníků, kteří zuřivě datlují do notebooku svoje příběhy. My dva sedíme naproti sobě. Máš na sobě džíny a červený svetr. Ladí ti k němu rtěnka. Tušíš, že něco není v pořádku. Lesknou se ti oči. Tohle jsem naposledy viděl, když jsem odcházel z tehdy našeho společného týmu.

    “Přišel jsem se rozloučit. Nemůžu už čekat déle. Nezlob se.”
    “Myslím, že si ty důvody nemusíme sdělovat,” řekla jsi chladným hlasem.


    “DOST!!!” zařval jsem. Zpět v kanceláři. Tu scénu jsem nepotřeboval vidět znova. Měl jsem ji vypálenou v hlavě a ještě nějaký čas tam bude.

    “Copak, snad jsem nezasáhla citlivé místo?” zeptala se přehodila nohu přes nohu a nahodila nevinný pohled.

    “Jdi do hajzlu, laskavě. Tohle fakt vidět nepotřebuju.”
    “Ještě jsi nic nezažil.”

    Seskočila ze stolu, a ve vteřině byla u mě. Ten pohyb paží jsem dokázal sotva zaregistrovat, po hrudi se mi rozeběhlo pět šikmých krvavých šrámů. Poklesl jsem v kolenou. Byla pekelně rychlá, snad až nelidsky. Sotva jsem stačil popadnout dech, už přidala dva údery pěstí do čelisti.

    “Bolí, co? Tak co, ukaž mi jaký seš hrdina. Vrať mi to!”

    Zatnul jsem ruku v pěst a skočil po ní. Nevnímal jsem pulsující bolest z ran na hrudi, ani to jak se zpomalil čas. Cítil jsem hněv. Prudký, zvířecí hněv.  Bolelo to mě, tak to bude bolet i ji!

    Těsně předtím, než moje rána dopadla, se scéna opět rozplynula a ona s ní. A já padal. Vteřinu. Dvě. Věčnost.

    “Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají,” ozvalo se z reproduktoru nade mnou. Procitl jsem v soupravě metra. Moje hodinky ukazovaly 8:50. Na sobě jsem měl oblek s košilí, stejně jako když jsem jezdíval do předchozí práce. Scéna sice vypadala jako každé ráno, ale přesto něco bylo divně. Takový ten pocit vzadu v hlavě. Něco, co se špatně vysvětluje, ale vy víte, že je blbě. Udělal jsem krok od dveří a rozhlédl se. Podvědomě jsem tušil co uvidím

    Kadeř blond vlasů, které hladí mužská dlaň.

    Tohle byla přesně ta představa, které jsem se každé ráno děsil. Přesně tak, jak jsem to viděl v hlavě, se to nyní dělo. Já stál v jednom voze, oni dva v tom vedlejším. Vidím je skrze skleněné dveře, které oba vozy spojují. Oni o mně nemají ani tušení. Ona je do něj zaklesnutá, má zavřené oči a nechává se hladit. Usmívá se. Je spokojená.

    Na košili se objeví pět krvavých skvrn. Nikomu z cestujících to nepřijde divné, že ze mě odkapává červená.

    Vybavují se mi ty věty, které mi řekla, když jsem se rozhodl to naše “kamarádění se” ukončit.

    “Dusil jsi mě…”
    “Měl jsi mě rád moc…”
    “Dokud jsi tam byl, uklidňoval mě a říkal, že to bude všechno v pořádku…”
    “Bál ses, že je to karma…”


    Kdybys mi tak viděla do hlavy, princezno. Kdyby jsi mohla chápat to všechno, co jsem cítil. Proč se to dělo. Chci tě zpátky. I když jsem se nikdy nevykopal moc daleko z toho hloupého kamaráda. Chtěl jsem tě obejmout, aniž by ses cítila nepříjemně. Chtěl jsem mít možnost tě políbit. Chtěl jsem se vedle tebe probudit. A třeba jednou v klidu zestárnout. S tvým rýpavým smyslem pro humor a povahou klidné řeky, když nejsi v práci. Kdybychom spolu nikdy nepracovali, nikdy bychom o sebe ani nezavadili… Když jsem odešel, myslel jsem, že to bude jiné… Nebylo.
    Proč ses objevila v mém životě? Mám v hlavě spoustu vysvětlení, ale žádné nedává uspokojivou odpověď. Všechno co vím nyní, jsem věděl i předtím. Změnilo se jenom to, že o tebe nechci přijít. Ale nechci se ani dělit. Chci svou malou princeznu...


    “Nikdy znova,” procedím mezi zuby a všechny ty myšlenky zaplaším. Pohádka skončila. Prohrál jsi. Smiř se s tím, osle. Otáčím se a hledám způsob, jak z tohohle snu vypadnout. Jediné, co zasvítí v davu lidí bez tváře, je madlo záchranné brzdy. Vrhnu se k ní a prudce zatáhnu.

    Vteřinu se nestane vůbec nic.

    Vlak naopak zrychlí.

    Něco je přesto jinak.

    Vagon, ve kterým stojí ona, ztrácí rychlost. Pořád je tam v objetí cizího muže, ale vzdaluje se.

    Vzdaluje se, až zmizí za zatáčkou.

    Rozhlédnu se po vagonu.

    Zůstal jsem tam sám.

    Stanice v nedohlednu.

    Odněkud se ozývá podvědomé pípání.

    Povědomé trojí zapípaní.


    Trhl jsem sebou v židli a vyděšeně si sáhl na hruď. Nikde žádné šrámy ani jizvy. Obrazovka mě upozorňovala, že systém nalezl kritickou chybu a je třeba ji okamžitě opravit. Nechápavě jsem se rozhlédl po kanceláři. Hodiny ukazovaly půl desáté. Pot ze mě skoro tekl a trvalo pár minut než jsem se uvědomil. Udělal jsem pár kroků po kanceláři, jenom abych si rozproudil krev.

    Takhle divoký sen už jsem pár měsíců neměl.

    Co ale bylo divnější, byl pocit v hrudi.

    Bylo mi lehko.

    Jako by ze mě něco spadlo.

    Jako bych měl svůj konec.

    Svůj dobrý konec.

    Dokud se ze vzdálenějšího rohu místnosti  neozvalo cvaknutí, to když vchodové dveře rozpoznaly přístupovou kartu někoho ze zaměstnanců...