Ztracena ve sněhu

Ztracena ve sněhu

 

         Chvíli jen tak bloumala po vesnici. Všude bylo ticho, pouze sníh jí křupal pod nohama. Začalo se stmívat a sněhové vločky se snášely zatím ne příliš hustě. Najednou zjistila, že ji nohy donesly až k lesu. Nechtěla jít dál, cítila se unaveně a zoufale. Ale nechtěla se ani vrátit do prázdného domku. Sedla si do sněhu a nestarala se, že je jí zima. Zakryla si tvář dlaněmi, nešťastná k zalknutí.

 

          Netušila, jak dlouhá doba uplynula, když najednou na tváři ucítila cosi vlhkého. Funělo to a šťouchalo do rukou. Pak uslyšela štěkot. Měla pocit, že jí byl seslán anděl s nebe, když ji čísi silné paže chytily za ramena a zvedly na nohy.

 

 *

 

         Před večeří šel na procházku se svým vlčákem Kingem jako každý den. Ale tentokrát ho jeho přítel zavedl poměrně daleko. Téměř až k lesu. Chvíli potrvá, než se vrátí domů, do tepla. Všude bylo bílo. Zimu měl vždycky rád a chlad mu nevadil. Jen se začalo stmívat, všechno kolem vypadalo jak v pohádce. Měl už hlad, tak zavolal na psa, ale King se nevracel. Rozhlédl se a zaslechl Kingův naléhavý štěkot. Že by něco našel? Vydal se po zvuku a za chvíli ho spatřil pár metrů od sebe. King kroužil kolem něčeho na zemi a vytrvale štěkal. Nebo kolem někoho?! Jak se přibližoval, uvědomil si, že na zemi někdo sedí. V takové zimě, přímo ve sněhu! Pohybem ruky zahnal Kinga a zvedl ji ze země.

 

          Uchopil její zkřehlé ruce, kterýma si zakrývala uplakaný obličej, a jejich oči se střetly. Poznal ji okamžitě. Beze slova ji vzal kolem ramen, přitiskl ji k sobě a vedl ji směrem ke svému domu.

 

 *

 

         Když vešli dovnitř, zavedl ji krátkou chodbou rovnou do koupelny. Nechal do vany napouštět teplou vodu, svlékl jí promočenou péřovku a odnesl ji. Vrátil se s hromádkou suchého čistého oblečení a položil ji na pračku. Ze skříňky pod umyvadlem vytáhl čistou osušku. Krátce jí pohlédl do očí, odešel a zavřel za sebou dveře.

 

          Pár vteřin tam stála a hleděla na dveře. Náhle si uvědomila, jak je prokřehlá a že se klepe zimou. Rychle shodila mokré oblečení a vlezla do teplé vody.

 

 *

 

         Když vyšla z koupelny, slyšela ho v kuchyni. Vešla do obýváku a zastavila se u okna. Venku byla spousta sněhu, stále padal a pořádně mrzlo. Ale takhle za oknem zima vypadala překrásně. Pohled jí padl na malý vánoční stromeček, který stál na stole vedle okna. Dotkla se prsty větvičky a usmála se pro sebe. Stromek krásně voněl. V hořícím krbu zapraskalo dřevo. Přešla k němu, sedla si do křesla a vztáhla ruce k ohni. Nádherně to hřálo. Ucítila vůni františku a rozhlédla se. František byl zapálený přímo na krbové římse a pramínek jeho voňavého dýmu se tiše šířil místností. Uvědomila si, že zítra je Štědrý den a v srdci se jí rozhostila neuvěřitelná pohoda.

 

 „Je ti líp, Leno?“ zeptal se a položil tác s chlebíčky na menší stolek u krbu. V druhé ruce měl láhev červeného vína, kterou začal otevírat.

 

 „Ano, je. Díky, Eriku,“ otočila se. Vůbec ho neslyšela přicházet. „Kde máš skleničky? Skočím pro ně,“ zamířila ke dveřím, za kterými tušila kuchyň.

 

 „Nechal jsem je někde po cestě,“ zavolal za ní. V momentě byla zpátky se dvěma skleničkami v ruce. Nalil víno, jednu si vzal a druhou jí podal. „Na setkání po letech?“

 

 Trochu se zasmála. „Vlastně ani nevím, jak jsem se tady ocitla,“ pokrčila rameny.

 

 „Nejdřív se posaď a něco sněz,“ ukázal na křeslo a sám se posadil do druhého křesla u krbu. „Pak si můžeme promluvit.“ Lena si sedla naproti němu a vzala si chlebíček. Upil ze sklenice a přitom ji poočku pozoroval.

 

          Erik znal Lenu dlouhá léta a nemohl uvěřit svým očím, když ji viděl tam venku ve sněhu. Poslední půlrok na ni myslel dost často poté, co se jeho manželka po rozvodu odstěhovala. Jak ji tak sledoval, v hlavě mu vířily vzpomínky na dobu jejich dětství a dospívání. To, co k ní vždycky cítil, zůstalo v jeho srdci a při pohledu na ni se začalo znovu probouzet.

 

 Lena dojedla chlebíček a napila se.

 

 „Můžeš mi prozradit, co jsi tam venku dělala, sama?“ zeptal se klidně, s obočím tázavě zvednutým. V jeho tváři se nepohnul ani sval, nedokázala odhadnout, co si teď o ní myslí.

 

 „Já..., stydím se to vyslovit,“ zadívala se do sklenice.

 

 „Tak jo, neříkej, co jsi tam dělala. Ale proč?“ jeho hlas byl uklidňující.

 

 „Můj přítel mě nechal,“ zašeptala. „A nebyl první. Nemám v poslední době vůbec štěstí,“ zavrtěla hlavou, oči sklopené.

 

 „Leno, to přece není důvod k tomu, abys hodila flintu do žita,“ řekl naléhavě polohlasem. „Jenom proto, že zatím nikdo nedokázal ocenit, jaká jsi. Znám tě tak dlouho. Viděl jsem tě pomáhat lidem ve městě. Jsi fajn děvče,“ naklonil se k ní. „Podívej se na mě a řekni, že to není pravda.“ Lena zvedla oči a zachvěla se, utopená v hloubce pohledu těch čokoládově hnědých očí, které tak často vídala ve svých snech.

 

 „Je mi třicet, Eriku. Už dávno nejsem děvče. Cítím se tak sama. Mám pocit, že asi neumím nikoho milovat,“ zavrtěla hlavou a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

 

 „Já taky,“ narovnal se a opřel se v křesle. „Jsem rozvedený. Už půl roku. Děti nemám. Pravda, mám Kinga, takže nejsem úplně sám,“ odmlčel se.

 

 „Pamatuješ, jak jsme si hráli na pískovišti? Byli jsme děti a neměli jsme žádné starosti. Život byl o tolik snazší,“ usmála se zasněně, jak ji dostihly vzpomínky.

 

 „Pamatuju. A pak ve škole jsem tě každý den zlobil,“ zasmál se. „Já byl divoké dítě.“

 

 „To jsi byl,“ na rtech jí přetrvával úsměv. „A pak... než jsi se odstěhoval do Londýna, jsi mě učil líbat,“ začervenala se. Při té vzpomínce se jí rozbušilo srdce.

 

 „Tohle si taky pamatuješ?“ přimhouřil oči. Lena přikývla. „Vidíš. A nakonec jsem zjistil, že šťastný jsem jenom tady,“ Erik vstal a dolil skleničky. Přešel k oknu a zadíval se ven se skleničkou v ruce. „Tady jsem se narodil a byl jsem tu vždycky nejšťastnější.“

 

 „Taky jsem byla šťastná. Ale pak se všechno změnilo. Snažila jsem se žít dál, ale...,“ zavřela oči, hlas jí zradil. Otočil se a dřepl si vedle ní.

 

 „Víš, v Londýně jsem se hodně naučil, ale pořád mě něco táhlo zpátky domů,“ zašeptal. Otevřela oči a zadívala se mu do tváře. Ztěžka polkla.

 

 „Snažila jsem se být užitečná v té době, co jsi byl pryč, hledala jsem nějaký smysl života,“ Lena měla slzy v očích. Pohladil ji po ruce a zvedl se.

 

 „Pořád jsem čekal na vhodnou příležitost, abych si s tebou mohl promluvit, ale nikdy jsem tě nepotkal samotnou,“ pokrčil rameny a postavil skleničku na stůl. „Pokaždé jsi byla s nějakým chlápkem.“ Vstala a stoupla si ke stromečku, jakoby ji ten pohled uklidňoval.

 

 „Jen jsem se snažila v jejich náručí zapomenout! Ale nefungovalo to. A pak ses oženil...,“ konstatovala hluše, zavřela oči a snažila se nevnímat bolest, která jí sevřela srdce. V hloubi duše věděla, že to, že nedokáže nikoho milovat není pravda. Pravdou bylo, že nikdy nedokázala milovat nikoho jiného.

 

 „Nemohl jsem se svou ženou žít dál, protože jsem si něco uvědomil,“ položil jí ruce na ramena a pomalu ji k sobě otočil. „Celé ty roky, Leno, miluju jen tebe.“

 

 „Já tebe taky,“ zvedla k němu oči a nechala slzy stékat po tvářích. „Celé ty roky... jsi mi strašně chyběl. Nedokázala jsem na tebe zapomenout.“ Otřel jí slzy.

 

 „Neplač, prosím tě,“ vzal její obličej do dlaní. „Zůstaň se mnou. Nikdy tě nenechám odejít.“

 

 „Ani nevíš, kolikrát jsem tahle slova z tvých úst slyšela v mých snech,“ usmála se v slzách a pohladila ho po jeho dlouhých vlasech. Zavřel oči a vychutnával její dotek. Když ho políbila na bradu, usmál se a otevřel oči. Vjel jí prsty do vlasů, ovinul jí paži kolem pasu a začal ji líbat.

 

 „Dobře jsem tě to naučil,“ zaculil se. Zasmála se a položila mu dlaň na tvář.

 

 „Nemůžu uvěřit, že jsem tady a s tebou. Teď jsem konečně celá, chápeš, co tím myslím?“

 

 „Naprosto,“ nadechl se a zavrtěl hlavou. „Cítím se stejně.“ Usadili se zpátky do křesel a dlouho si povídali. Sem tam si dali chlebíček a popíjeli víno. Všechny vzpomínky jakoby se zhmotnily v jediném doteku osudu, který je svedl po letech dohromady. V neustálé potřebě držet se jeden druhého jejich ruce ležely na stole s prsty propletenými a každý dotek je ujišťoval, že se to skutečně děje, že jsou zase spolu.

 

 Leně zářily oči štěstím, přestože ji začala zmáhat únava. Cítila, že už má v sobě docela dost vína. Úplně zapomněla, že tam venku existuje nějaký svět.

 

 „Jsem opilá. Měla bych jít spát,“ zachichotala se. Připadalo jí, že se vůbec nic nezměnilo. Jako by všechny ty roky, co strávila bez něj, zmizely, jako by tu vždycky byl. Vůbec se nezměnil, zůstal svůj, byl přesně takový, jako když se do něj kdysi zamilovala.

 

 „Vážně? Tak to bych ti měl ukázat, kde je postel,“ vstal, vzal ji do náruče a zamířil do ložnice. Lena vypískla.

 

 „Co to vyvádíš?“ Erik ji postavil na zem a jeho ruce jí vklouzly pod tričko.

 

 „Chci tě. Na tuhle chvíli jsem čekal strašně dlouho,“ zašeptal jí do ucha a přitom pohladil její ňadra. Usmála se a sjela rukama po jeho pažích až na předloktí.

 

 „Já taky,“ přetáhla mu tričko přes hlavu a přitiskla dlaně na jeho hruď. Zadíval se jí do očí, ten pohled laních očí měl vždycky tak rád. Za pár vteřin se jejich oblečení válelo na zemi. Položil ji na postel a přilehl k ní. Dívala se na něj, zatímco její ruce ho hladily po těle všude, kam dosáhla. Cítila, jak se jeho rty lehce dotýkaly jejího krku, pak sklouzly k ňadrům. Vzdychla a vklouzla mu rukama do vlasů. Přitáhla si jeho rty ke svým a dlouze ho políbila.

 

 Vydala dlouhý vzdech, když do ní vnikl a opřela se dlaněmi o jeho hruď. Její tělo se mu prohnulo vstříc, když se začal pomalu pohybovat. Měla pocit, že v jeho náručí zešílí rozkoší.

 

 „Rychleji, prosím,“ vydechla, oči zavřené a sevřela pevně jeho paže.

 

 „Ne, ještě vydrž,“ řekl tiše, chytil ji za zápěstí a jednou rukou jí přišpendlil obě ruce na polštář nad hlavou.

 

 „Nemůžu,“ zasténala, otevřela oči a zavlnila se pod ním.

 

 „OK,“ zašeptal zlověstně. „Jseš připravená na sílu mé lásky?“ Nečekal na odpověď a začal ji milovat vší silou touhy, kterou cítil. Jeho pohyby byly rychlé a tvrdé. Vykřikla a kousla se do rtů. Z koutků očí ji stékaly slzy, nikdy necítila nic tak nádherného, intenzívního a plného takové rozkoše. Přestože ji nenechal, aby se ho dotýkala, vnímala ho celým svým tělem. Bylo tak úžasné cítit to spojení, patřili k sobě a nic je nemohlo roztrhnout. Ve chvíli nejvyšší rozkoše nedokázala potlačit výkřik blaženosti, ani sérii vzdechů, které splývaly z jejich rtů naprosto nekontrolovaně. Když uvolnil své sevření, ovinula paže kolem jeho krku a držela ho pevně u sebe. Nejradši by tak zůstala navěky.

 

 Políbil ji a vychutnával jejich spojení. Zabořil tvář do důlku na jejím krku, vdechoval její vůni a čekal, až se jeho srdce trochu zklidní. Po chvíli ucítil její slzy, opřel se o loket a pohladil ji po tváři. Jemně se vymanil z jejího objetí, překulil se vedle ní a přitáhl ji k sobě. Přitulila se k němu.

 

 „I když už nejsem dítě, trochu divoký jsem zůstal. Omlouvám se,“ otřel jí slzy a pohladil ji po vlasech.

 

 „Nemusíš se omlouvat,“ podívala se na něho a přes slzy se usmála. „Byl jsi... úžasný. Nikdy jsem necítila nic takového,“ začervenala se. Dlouze ji políbil.

 

 „Díky,“ odmlčel se. „Neumíš si představit, jak moc tě miluju.“

 

 „Tak dlouho jsem toužila dotknout se tvých rtů a pevně tě sevřít v náručí,“ otřela svoje rty o jeho. „Chtěla bych s tebou zůstat navěky,“ usmála se. „Odteď budu vždycky milovat sníh, protože tě ke mně dovedl.“

 

 „No, vlastně tě našel King,“ dobíral si ji.

 

 „Kinga miluju taky. Ale tebe daleko víc,“ zasmála se a pohladila dlaní jeho hruď.

 

 „Podívej, je hodina po půlnoci,“ zvedl z nočního stolku budík, ukázal jí ho a postavil ho zpátky. „Víš, co to znamená? Šťastné a veselé, má lásko,“ usmál se a jeho oči ve tmě zářily.

 

 „Šťastné a veselé, Eriku. Ty nejšťastnější v mém životě,“ vtiskla polibek na jeho hruď.

 

 „Pojď ke mně,“ ovinul paže kolem jejího těla a přitáhl ji těsněji ke svému.

 

 Poté, co touha ten večer ještě jednou rozepjala svá křídla, aby je strhla do víru vášně milování, únava pomalu zavírala jejich víčka. Umilovaní a šťastní, jeden druhému v náručí, usínali, vstříc úplně novému životu a jen tepot jejich srdcí beze slov děkoval za tu šanci být konečně spolu.

 

 *