Sklenice od okurek

Svíčka dohořívá, ale to mi nevadí, protože ležíš vedle mne. Klidně oddychuješ a paprsky měsíce, které k nám pronikají skrze záclony, kreslí mapu hvězdných drah na tvé nahé a klidně spící tělo. Bere mi to dech. Ach, jak krásná jsi. Hladím tě po vlasech a překypuji štěstím. Absolutní extáze, pro mé tělo, hlavu i srdce. Stejně si myslím, že jsi anděl, kterého shodili na Zem pro jeho, krásu. Ach, ty tvé oči. Berou mi dech, jen při pomyšlení na ně. Jsou jako dva smaragdy, zářící v temnotě světa. Světlo, které nikdy nezhasíná, klavír, který nikdy nepřestává hrát. Tohle melodické světlo mnou proniká, stejně jako teplo, které cítím v tvé blízkosti. Ach, ty tvé rty mne nikdy nepřestanou dostávat do kolen. Jsou jako dva okvětní plátky pivoněk, které poprvé spatřily světlo světa. Ach, ty tvé boky, které jsou definicí ženství.
Jediná skutečnost mne v této chvíli trápí a to, že bych si tolik přála vzlétnout a v sklenici od okurek ti přinést, kus polární záře, nebo svěží jarní vánek. Zkrátka něco o čem se domnívám, že by ti mohlo vykouzlit, ten neopakovatelný úsměv. Ach, z toho štěstí, že právě vedle mne usínáš, mi taje sníh na řasách. Věnuji ti letmý polibek na krk. „Sfoukni tu svíčku a pojď ke mne. Už je čas spát. Zítra nás čeká velký den, když se nevyspíš, tak mi ten prsten navlékneš na špatný prst.“ lišácky krčíš nosík a já vím, že zavařovačka není třeba.