Čarování - bohování

Všechno začalo nevinným folklorním recitálem s tématikou žítkovských bohyň, na který mě pozvala kamarádka Bára, protože věděla, že se o žítkovské bohyně zajímám, že jsem s nadšením přečetla knížku Kateřiny Tučkové.
Tentokrát měl vše v režii znalec dané tématiky Jiří Jílek, který znal s poslední bohyní Irmou Gabrhelovou. Při jeho mluveném slovu ho doprovázel ženský sbor Čečera, Gajdoši z Kopanic a hudecká muzika. Kromě krásných písní v podání Čečery jsme se dovídali o bohování bohyň.
Jak zařídit, aby kráva lépe dojila, mě až tam moc nezajímalo. Ovšem jakmile nás ženy z Čečery začaly seznamovat s bohováním, jak si přivolat odsúzenca, jak ho potkat a získat zpět, tak to jsem zpozorněla.
Proč?
Protože odsúzenca jsem před rokem ztratila. Vrátil se k exmanželce a já ho stále milovala, pořád jsem na něj myslela, v noci jsem nemohla spát, a když už jsem spala, zdálo se mi o něm. Život bez něj pro mě byl velkým utrpením, proto jsem si ho přála získat zpět.
První dvě varianty jsem zavrhla. Ustřihnout vlasy odsúzencovi by byl problém, neboť jsem ho už půl roku neviděla, a i kdybych ho potkala, tak jít mu vstříc s nůžkami v ruce, by bylo sice odvážné, ale mohl by si myslet, že ho chci třeba bodnout, v horším případě zabít. Asi těžko bych mu vysvětlovala, že chci jen kadeř jeho šedých vlasů.
Druhá varianta opět nepřicházela v úvahu. Možná před pěti lety, ale dnes? Upéct pagáček bych zvládla, ale dát do těsta měsíčkovou krev, to by bylo nad mé síly a věk. A i kdybych tohle vše dokázala, tak nevím, jak by se začarovaný pagáček dostal k mému odsúzencovi a jak bych zařídila, aby ho snědl a začal po mně toužit. Co kdyby se pagáček zalíbil někomu jinému, například jeho exmanželce a ta by ho s chutí snědla.
Ovšem při třetí variantě jsem zpozorněla.
„To by šlo,“ řekla jsem si.
Ustřihnout kousek látky z nevyprané košile a nosit ho stále při sobě. Je zaručeno, že se alespoň potkám s odsúzencem a třeba se nebude jednat jen o jedno setkání.
„Kdyby se to povedlo…“ vyloudil se mi úsměv na tváři.
Za dva dny jsem začala konat. Doma jsem objevila jeho pyžamo, které jsem od té doby, co v něm odsúzenec spal, neprala. Proč? Poté, co se se mnou rozešel, jsem zůstala zcela sama a jediným spojením s odsúzencem bylo již zmíněné pyžamo, jenž stále vonělo jeho odérem a při té vůní se mi lépe usínalo. Postupem času jsem však na pyžamo zapomněla a zastrčila hluboko do skříně, abych ho neměla na očích. Teď jsem věděla, proč jsem pyžamo nevyprala, aby vonělo čistotou jako jiné prádlo. Tušila jsem, že ho budu jednou potřebovat.
„Jak to říkaly bohyně?“
„Z košile, v tomto případě pyžama, ustřihnout kousek látky a nosit ji u sebe.“ Úkon jsem provedla a malý kousíček jsem si vložila do své lesklé bordó peněženky. A začaly se dít zajímavé věci.
Další den mi bylo od rána zle. Žaludek jsem měla na vodě, nemohla jsem do sebe dostat ani sousto. Uvařila jsem si mátový čaj, ale ani ten nepomohl. Byla jsem nervózní, celá rozhozená, rozklepaná a měla jsem neblahé tušení, že se toho dne něco stane. Doma jsem neměla stání, odjela na chatu s pocitem, že se tam zklidním, ale i tam nervozita neopadala. Naopak to bylo ještě horší. Nic mě nebavilo, černé myšlenky se mi honily hlavou.
Přestože slunce nelítostně svítilo a bylo parno, sedla jsem na kolo v domnění, že zaženu všechny chmury a smutky. Vyjela jsem. Najednou v dálce vidím vysokou černou postavu na kole, jak se ke mně blíží. Zrak mě neklamal. Můj odsúzenec. Musel mě také spatřit. Znervózněla jsem ještě více. Černá postava se ke mně pomalu blížila a nervozita dosahovala vrcholu. Rychle jsem vyhodnotila nenadálou situaci a zjistila, že vedle něj se nepohybuje žádná žena, že je sám. Zastaví či projede bez povšimnutí?
Zastavil, usmál se a pozdravil mě. Mrknutím oka jsem zjistila, že má nové cyklistické kalhoty. Konečně, řekla jsem si v duchu, protože ty staré měl už jeté a byly opravdu příšerné. Také nová cyklistická brašna zářila novotou a bílé ponožky s oranžovými smajlíky se na mě usmívaly. Ale jinak vypadal stejně jako dříve, jen vlasy měl delší a nervozita z něho přímo sálala.
„Kam se chodíš koupat?“ zeptala jsem se.
„Mám své oblíbené místo.“opáčil, rozjel se a já ho následovala. Nic víc neříkal, tak jsem jela za ním. Asfaltová cesta se pomalu měnila v cestu plnou malých ostrých kamínků, které odlétávaly od kol. Jako poslušná nebo spíše blbá ovečka jsem jela za ním a málem jsem do něj narazila, protože jsem si hned nevšimla, že najednou zastavil.
„Píchl jsem.“ uslyšela jsem v poslední chvíli jeho zastřený hlas.
Nejprve jsem nevěděla, co píchl, ale záhy jsem byla v obraze. Píchl duši u kola. Stál tam bezradně a mě v tu chvíli bylo odsúzenca líto, ale najednou se mi rozsvítilo v hlavě a dala jsem si do souvislosti pár věcí. V peněžence mám kousek jeho nevypraného pyžama, potkám ho náhodou, i když všem tvrdím, že náhody neexistují a on píchne duši. Najednou mě napadlo, že raději mohl píchnout mě, ale neodvážila jsem se svou domněnku říct nahlas. Nemusel by pochopit.
„Není to nějaké znamení, trest za to, co mi provedl?“ znělo mi uších.
„Karma se vrací nebo bohyně bohují?“ ptala jsem se sama sebe.
Všechno se událo tak naráz, jakoby někdo zakročil shůry. Hned jsem si vzpomněla na kousek látky v peněžence, na rady bohyň, které už nežijí, ale svůj odkaz nám zanechaly. Platí jejich kouzla i nyní? Přece není normální, že již půl roku si přeji odsúzenca potkat, ale nemám štěstí a najednou dám na rady bohyň a během tří dnů ho potkám a ještě k tomu samotného, bez té jeho stíhačky.
Začínám věřit na zázraky.
V každém případě na kole už jet nemohl. Pomalu kráčel přede mnou a kolo si přidržoval na levé straně. Neotáčel se, neviděl, že se usmívám a mám škodolibou radost, že právě jemu se v nejméně vhodnou chvíli stane něco, s čím nepočítal. Už už jsem chtěla nenápadně prohodit, že to píchnutí jsem zavinila já, ale zhodnotila jsem situaci a raději mlčela.
„ Mlčeti zlato, mluviti stříbro.“
Odsúzenec mlčel a zvadle hledal vhodné místo, kde si může nahodit novou duši. Podařilo se a při té příležitosti konstatoval, aniž by se na mě podíval, že mám hezké kolo a kdeže jsem k němu přišla.
„Daroval mi ho kdysi jeden pán, který mě měl tenkrát rád.“ odpověděla jsem. Usmál se, ale dál mou odpověď nekomentoval. Přemýšlela jsem, co se mu honí hlavou. Je naštvaný, že mě potkal, že si s ním chci popovídat? Nebo je potěšen z našeho setkání? Spíš si říkám, že mu je mu asi jedno. Já už jsem skoro před rokem přestala pro něj existovat. Uzavřel jednu kapitolu života a začal staronovou kapitolu, kam já už nepatřím.
V zamyšlení jsem si ani nevšila, že sedl na kolo a rozjel se. Provedla jsem totéž se slovy pro sebe.
„Tentokrát mi ptáčku neuletíš!“
Chvíli jsme jeli vedle sebe a povídali si. Mluvil, jakoby ani neznal realitu.
„Měla by sis najít partnera a nekazit si nejlepší roky života.“
„Nejlepší roky života mám za sebou, ovšem pokud znáš nějakého nezadaného chlapa, nejlépe vdovca, tak mě s ním seznam.“ opáčila jsem mu se vzteklým úsměvem.
Odsúzenec nereagoval, jen si mlel svou, jak je spokojený, jak má hezký vztah se svou bývalkou. Nemínila jsem jeho kecy poslouchat. Spokojený byl na začátku i v našem vztahu, ale to si už asi nepamatuje nebo spíše nechce pamatovat. Člověk nikdy neví, co bude zítra, za měsíc, za rok. Ještě před rokem jsem si myslela, že spolu zestárneme, ale nakonec tomu tak nebude.
Slunce se sklánělo k západu, jeho paprsky pronikaly skrz moje sluneční brýle, cítila jsem jejich sílu, jejich intenzitu. A najednou jsem si uvědomila, že spolu opravdu zestárneme. Jednalo se o okamžitou intuici, o fatu morgánu nebo začala působit rada žítkovských bohyň?
Dodnes to nevím, ale jedno vím určitě. Když jsem se s odsúzencem rozloučila, sedla jsem na kolo a pomalu jsem se od něj vzdalovala. Ještě nedávno by mi po tváři stékaly hořké slzy, psychicky bych byla na dně a celé tělo by doprovázel neklid, napětí, nepokoj. Ale já jsem odjížděla od svého odsúzenca zcela uvolněná, klidná na těle a i na duši. Ze srdce mi spadl těžký balvan a žádná slza se na mé tváři neobjevila.
Šlápla jsem do pedálů a uháněla vstříc nové budoucnosti.