Vlak

Nastoupili jsme do pomalu se jedoucího vlaku, každý do jiného. Jedou s námi naše rodiny, děti, manželé, manžeky, jedeme se všemi blízkými a kamarády. Ty i já jsme strojvedoucí těchto vlaků. Jsou to vlaky, které když se rozjedou a naberou vysokou rychlost, tak odpojují  poslední vozy.

Ještě jsem svůj vlak ani nerozjel a už mi rozum v mé hlavě křičí, přibrzdi dokud je čas. Křik z hlavy přerušuje srdíčko, přímo burácí, ne nebrzdi, jeď rychleji, vždyť si to zasloužíš. Za celý život co pro tebe tluču, jsem bylo šťastné jen několikrát. A abych dobře pracovalo potřebuji vláhu. Jen si vzpomeň, že než jsi nastoupil do tohoto nového vlaku, byla místo mě jen poušť, krátery a malá oáza. To jen  tvůj rozum  ti vždy říkal, jedeme pomalu dál podle jízdního řádu. Radil co máš udělat. Nad kráter postav most, pod pouští vykopej tunel a občas se zastavíme i v oáze. Já ti ale říkám a biji na poplach, teď máš znovu šanci žít. Ta krásná žena z druhého vlaku ti vložila do oázy semínko, to se uchytilo a je z něj rostlinka, dává ti vláhu pro mě. Může z ní vyrůst velký košatý strom, který zasype krátery, změní poušť v úrodnou půdu a z oázy bude ráj. Moc dobře víš, že díky ní jsi znovu poznal co je to mít někoho rád, bát se o něj, milovat. Poznal jsi znovu co je to láska.

  Naše vlaky jedou každý po jiné koleji a v jiném kraji. Jednou za čas se ale stane, že přibrzdíme na nádraží a my máme možnost se spolu vidět. Je to vždy jen na krátkou chvíli. Oba ale potřebujeme být spolu déle a promluvit si, jak budeme řídit dál.

  Láska, milovat Tě, znamená to, to co právě prožívám? Nemyslím na nikoho jiného než na Tebe, nedokáži se soustředit. Když na mě mluví manželka a děti, jako by mluvili někam za mě. Usínám pozdě v noci a stejně nemůžu spát. Jen ráno, když vstanu, tak je chvíle kdy nemyslím na nic a na nikoho. Je to chvilka než dojdu z ložnice do koupelny, pak už jsem zase s myšlenkami u Tebe. Přitom mi ale rozum říká neblbni a přibrzdi.

 Ty vlaky to jsou naše životy. Nedokáži si dnes vůbec představit, že když ty vlaky opravdu rozjedeme, tak budeme muset odpojovat poslední vozy. V těch vozech bude napřed náš manžel či manželka, pak děti a nakonec i společní kamarádi. Zůstanou stát na jiné koleji. Z toho mám největší strach, protože všechny tyto lidičky mám v té své malé oáze, patří tam. Teď jsi v mém srdíčku i Ty a dáváš mu plné doušky vláhy. Já ale nemám žádné právo ničit Tebe a Tvoji oázu. Můj vlak znáš a o Tvém vlaku se jen domnívám že je stejný jako můj. Chtěl bych,Tě poznat víc a lépe, Ty mě asi taky, ale jsme tak daleko od sebe.  Kdo má řídit naše vlaky, rozum nebo srdíčko.

  Bože prosím zařiď, aby srdíčko s rozumem dokázali řídit naše vlaky společně. Moc dobře víš, že nikomu nechceme ublížit. Víš, že je nám spolu tak krásně a jsme šťastní i když se vidíme vždy jen chvíli, bez dotyků, pohlazení, když spolu mluvíme  jen pohledy očí , když na sebe myslíme.

Poradíš mi prosím jak ten náš vlak řídit...?