Divoká?

Mazlení, líbání a pak tak dlouhé milování se na betonové podlaze autobusové zastávky. Dva lidé - zcela nazí asi ve dvou stupních Celsia za nespoutaného vzdychání a chodců všude kolem. Nádherná věc! Potom flaška vína, tulení a povídání, smích, smích a smích. Běhání a chytání se všude kolem té zastávky. Bože! Doufám, že mě ten večer neviděl nikdo, koho znám.

No a pak přišlo závěrečné objetí. Chápete to? Tekly mi slzy. Ale ne slzy štěstí. V té horké náruči mi bylo najednou dost mrazivo. Ptala jsem se sama sebe: ,,Proč pláčeš?" Ale neznala jsem odpověď. Vlastně jsem ji znala moc dobře - nejsem tu správně. Jako kdyby mi v tu chvíli něco zaklepalo na rameno. Toužilo to poukázat na to, že dny smutku ještě neskončily. Noc najednou ještě víc zčernala - a možná stejně tak moc jako mé svědomí. Rozloučili jsme se.

Cesta domů byla děsivá, chodím tu den co den a nikdy jsem se nebála tak jako teď. Pod stromy na kraji lesa jsem šla s rukou napnutou před sebou. A proč? Aby se mi hlava nezasekla v oprátce.