Jak odešla láska

Bylo horké letní odpoledne. Nebe bez mráčku, sem tam zafoukal mírný vítr. Šla jsem se projít, procházky na čerstvém vzduchu mi vždy udělají dobře, navíc když se během nich celé tělo prohřeje sluncem. Po kamenité pěšině jsem se blížila k malému rybníčku, který během dlouhého období sucha pomalu přicházel o svou vodu. Jeho břehy bývaly často obývány nešťastníky, pro něž nezbyla střecha nad hlavou. A já jsem tedy i dnes čekala ty známé zarostlé tváře s prázdnými pohledy upřenými na hladinu a se rty, které s nadějí usrkávají z lahve levného piva, jakoby s každým douškem měly zpátky o něco víc z jejich bývalých životů. Ale nic takového jsem tentokrát neměla možnost spatřit.

Mezi břízkami, tiše splývajícími nad vodou, se propletla štíhlá dívka v červených šatech. S hlavou vztyčenou k modré obloze, jak jen ji to její hrdost dovolovala. Ušla pár kroků ráznou chůzí a zdálo se, že nic ji nemůže přesvědčit, aby se zastavila. Po chvilce za ní vyšel chlapec s hlavou skloněnou k zemi a šouravým krokem se ploužil za ní.

Pokračovala dál a její dlouhé vlasy se lehce pohupovaly ve větru. Musel je milovat, každé ráno je mohl česat, patřily jen a jen jemu a teď udělal něco, kvůli čemu mohl o všechnu svou něhu přijít. Každým dalším krokem, co udělala, se od něj vzdalovala. Stejně jako od jejich společných světů s láskou vysněných mezi řádkami všedních dnů. Avšak tíha ztráty, co plula lehce jako pírko mezi nimi, způsobila, že malinko zrychlil. Vduchu jsem si říkala, proč se nerozběhne, proč neběží jak nejrychleji může, proč ji neobejme a nezaboří svou tvář do jejích krásných vlasů, tak jako to dělal vždycky? A co ona? Proč se nezastaví? Copak ani jeden z nich nemá v srdci tu neskonalou touhu svinout se v náručí, v bezpečí?

Chtěla jsem je chytit za ruce, pevně je stisknout a povědět jim, že dělají stejnou chybu jako já a ty. Vyprávět jim náš příběh a nechat stékat slzy dojetí po jejich tvářích. Říct jim o tom, že pokud se milují není nic, co by jim mohlo jejich lásku překazit. Pak tiše zavzpomínat na tehdejší podzimní odpoledne, kdy jsme ruku v ruce kráčeli lesem, smáli se a šustili nohama v listí. Nechat se unášet tím dávným pocitem zamilovanosti a zase se cítit tak mladá. Teď jsi tu mohl být se mnou, nastavovat tvář proti slunci jako dřív, vzít mě okolo ramen a pískat si tu tvou oblíbenou melodii. Občas si ji ještě pouštím, snad abych na tebe nezapomněla, i když vím, že se to nestane. Ale né, už zase sním o něčem, co má své místo jen a pouze v mé minulosti.

Vytrhla jsem se z myšlenek a rychle setřela slzu, která se drala na povrch. Znovu jsem sledovala dvojici před sebou. Nesebrala jsem odvahu, abych jim šla říct, že není nic, co by mohlo jejich lásku překazit. Nerada lžu. A tak jsem jen cítila jejich bolest. Zoufalost v jeho očích, jež stále upíral na celý jeho svět, který se v červených šatech pomalu vytrácel. A i ona mohla jít sebevíc hrdě a přesto jsem sama mohla tušit, jak se jí svírá hrdlo a krajina okolo ní se mlží. Tak jakoby místo letního dne nastal studený a sychravý podzim.

Ale ještě mají naději, říkala jsem si. I my jsme ji měli. Najednou se však k mému překvapení jejich cesty rozdělily. Směr sice zůstal stejný, ale jít stejným směrem leckdy nestačí. A já jsem pochopila, že ač jejich srdce stále buší jedno pro druhé, ač jejich těla touží po vzájemných dotecích a ač jejich duše již teď postrádají láskplné rozhovory při večerech spolu strávených, musejí se opustit. Tak jako jsi ty musel opustit mě, alespoň tak jsi mi to tenkrát, jeden letní den, vysvětlil.

Když oba zmizeli v dálce, přemýšlela jsem, jestli se jejich cesty ještě někde spojí. A pak mě napadlo, jestli ta dívka v červených šatech nejsem nakonec já.