Cukrárna

"Píšeš,že po včerejším koncertu stounů jsi jako po flámu, nechceš raději zůstat doma,mohli bychom se setkat zítra,co říkáš?", naskočilo mi na mobilu.Pozdě.Zastavuji kousek od domu.Spala bych jako blázen, ale už dlouho jsem ho neviděla.nemůžu říct, že by se mi nějak moc stýskalo, ale,když s ním nejsem delší dobu,chybí mi.Jsem s ním ráda.Odesílám:"Jsem tady."Neodpovídá. Stejně by mne zajímalo,co říká manželce,když je se mnou.Honzovu manželku znám, je to milá, noblesní dáma. Navíc dobře vypadá. Poznala jsem ji na jakési společenské akci,kterou organizoval můj manžel.Konečně.Už jde.Ve světlých šortkách,červeném tričku,štíhlý,opálený,vypadá mladší než je.Žádný Mastroianni,ale má charisma,inteligentní tvář s výrazným knírem, připomínající prezidenta Osvoboditele.
K pozdravu:"Ahoj Sylvo," patří vždy polibek. Mám staženou střechu, takže dnes bez polibku. Honza je zde známou tváří a takové přivítání by nemuselo ujít pozornosti venčících pejskařek a následné lokální publicitě.Jsem zvědavá kam Honza nasměruje dnešní výlet.Nebránila bych se tomu, kdyby navázala na náš poslední výlet, kdy jsme se rozhodli opustit pražskou kavárnu a vyrazit si někam za město, jen tak, bez plánu, být nesvázaní, svobodní.Nakonec jsme skončili nedaleko mohyly, připomínající bitvu, o které jsem se učila, že byla největší pohromou před Bílou horou.Ve stínu starých stromů jsme historii hodili za hlavu a naplno prožívali jedno z mála našich setkání. Bylo to zvláštní dopoledne,syntéza objetí,doteků i hodiny dějepisu.To, když se Honza proměnil v pana profesora a já se opět stala studentkou Nerudova gymnazia.Vyprávěl mi o táboritech, sirotcích, Prokopu Holém a panské jednotě, která na této pláni,jak zdůraznil, dala kališníkům na frak.Neúprosný čas překročil poledne, žhnoucí slunce a ztrácející se stín nám ukončily krásné chvíle a my odjížděli zpět do Prahy šťastni, že jsme byl spolu.Já navíc odjížděla obohacena o nový pohled na husitské hnutí.
Než jsem se stačila zeptat, kam dnes vyrazíme, ozvalo se Honzovo:"Sylvo, dnes si dáme kafíčko u řeky," zdůrazněné ukázáním směru. Zařadila jsem rychlost. Na ruce držící řadící páku jsem ucítila Honzovo pohlazení."Máš krásné ruce," neodpustil si Honza.Aby ne, říkám si, vždyť jsem si kvůli tobě nalakovala nehty.Červeně.Jednou jsi řekl, že mám vzrušující ruce,žádné nalepené nehty jako mají pokladní v supermarketu.Honza je nesnáší a já také ne.
Jedeme podél Vltavy svátečně vylidněnou Prahou, v rozžhavených ulicích není vidět živáčka, vedro mi připomíná Kypr, kde jsem byla loni s Fischerem.Honzova ruka změnila působiště, jemně přejíždí po mém stehně.Zastavujeme u Benziny.Honza kupuje naftu,nechce,abych ho vozila za své.Mohla bych jet v Honzově limuzíně, ale vím,že mu dělá dobře jet se mnou v otevřeném voze.Možná, že se chce pochlubit řidičkou, to pomyšlení mi dělá dobře.Za pár minut sjíždíme z komořanských strání k Vltavě, předjíždíme pár aut a co chvíli se vyhýbáme skupinkám vedrem zmožených cyklistů.V dnešní výhni bych na kolo rozhodně nesedla.Honza se zajímá o atmosféru včerejšího koncertu, který jsem spolu s manželem a kluky navštívila. Mne zase zajímají Honzovy dojmy z pobytu na Krétě. Vtipně popisuje zážitky s přílivem ruských turistů, byl prý na Artěku a ne v Řecku.
Projeli jsme kolem vranské přehrady."Za chvilku zahneš doprava," naviguje mne Honza.Ještě pár desítek metrů a zastavuji na parkovišti před restaurací Fregata. Tady řádil Pohlreich, říkám, viděla jsem to v televizi.Našim cílem není vyhlášená restaurace,ale cukrárna v přízemí se stejně proslavenými zákusky. Honza se tady prý zastaví vždy, když jedou s manželkou na chalupu.Vzhledem k tomu, že je krátce před polednem, je cukrárna poloprázdná, většina Pražáků je na obědě o poschodí výše.Našli jsme si příjemné, chladné místečko v koutě u vchodu.Honza objednává ledovou kávu, větrník a sacherdort.Hovoříme o běžných věcech,co doma,děti a tak.Honzu ráda poslouchám a vím, že on rád poslouchá mne.Alespoň si to myslím.
Ale dnes se s ním cítím nějak jinak. Honza jakoby se vytrácel, vidím jiného muže.Toho, kterého jsem potkala na letišti, když jsem doprovázela syna k odletu do Londýna.Znáte ten pocit, když se na vás někdo upřeně dívá, nedá vám to a vy se podíváte směrem odkud vábení přichází.Stál tam sportovně oblečený padesátník, s exteriérem, který se musí líbit každé ženě.Natož té, které odrostli děti a manžel se víc věnuje své práci než manželce.Upřeně se na mne díval a já se přiznám, že mne jeho pohled úplně fascinoval.Stala jsem se zhypnotizovanou myší, která pasivně čeká na své pohlcení.Řekla jsem si holka, neblbni, odvrátila hlavu a vydala se pomalu k parkovišti.Proplétám se davy cestujích, konečně vycházím z haly.Stojí u vchodu, čeká na mne.Nevím co s očima, jsem celá rozechvělá. Pěkný chlap. Nepodajná kštice mu dodávala klukovského vzezření. Připomínal mi celníka, který mne jako šestnáctku okouzlil na maďarsko-jugoslávské hranici, když jsem jela s rodiči k moři.Pousmál se a anglicky mne oslovil.Moje znalost angličtiny není dokonalá, ale dostačující na to, abych pochopila, že jeho letadlo má zpoždění a že by čekání rád strávil v mé přítomnosti.Ráda jsem vyhověla.Při kávě mne začal zpovídat,kdo byl ten mladý muž, kterého jsem doprovázela,zda jsem vdaná,a také,že byl přesvědčen o tom, že nejsem Češka.Byl zvídavý a já mu nezůstala nic dlužná.Jeho ruka držící šálek byla pěstěná, známka toho, že se živí hlavou více než rukama.Letadlo mu ještě zdaleka neletělo, ale já se musela nerada rozloučit.Měla jsem nutnou pracovní schůzku.Při loučení se mi svěřil, že mne musí ještě někdy vidět, v Praze nebo Paříži, kde často pobývá.Dal mi vizitku a já jemu dalo to, co jsem ještě nikdy neudělala...svoje telefonní číslo.Cítila jsem, že s ním bych mohla prožít to, co jsem léta postrádala, něco jako Poslední tango v Paříži.
"Hlavně, aby to nebyl novinář-námořník, co má holku v každém přístavu,"vrátil mne k větrníku na stole Honzův hlas a já si uvědomila, že jsem svoje pocity neudržela v sobě, a že jsem podstatnou část mého pobláznění spontánně vychrstla přímo do Honzovi tváře. Nebyl to záměr, protože vím, že žádný muž nečeká na to, aby od blízké bytosti slyšel vyznání určené někomu jinému.Byla jsem jako opařená.Honza není člověk, který by si to zasloužil. Poznala jsem ho jako dvacetiletá slečna , která se na doporučení kamaráda přišla ucházet o místo v jedné významné organizaci.Vzpomínám, jak jsem stála v rozpacích před mužem, který svým zjevem a jednáním jakoby vystoupil z filmu pro pamětníky.Prožila jsem s ním krásná léta v práci, i později, kdy se naše cesty rozešly a já se stala matkou dvou kluků.Byl a zůstal věrnou oporou v situacích, kdy jsem nevěděla kudy kam, upravoval moje naivní nápady i unáhlená řešení. Stal se mým správcem citových ztrát a nálezů.Nikdy nezneužil svého postavení a já nemusela jeho přízeň splácet milostnými hrátkami v posteli.Imponovalo mně, že se Honza nikdy nesnížil k tomu, co jiní muži považují za zcela normální, předhazovat neporozumění a nesnesitelné soužití s manželkou.Bylo mi jasné, že Honza svoji manželku stále miluje a nikdy by ji neopustil.Možná proto jsem s ním nikdy nespala.i když, přiznávám,někdy k tomu bylo hodně blízko.Jednou vtipně poznamenal, že je milencem v celibátu.
Honza zaplatil, čas jeho odpoledni povinnosti v podobě návštěvy se blížil, a i já jsem měla před sebou nějaké úkoly. Vyšli jsme ven,pár lidí obědvajících na terase se zájmem podívalo za nesourodou dvojicí, která co nevidět odjede v bílém Volvu. Jsou to manželé, otec s dcerou,šéf se sekretářkou, jedoucí na chatu, kdo ví..
Cestou do Prahy Honza většinou mlčel, počáteční konverzace se změnila v můj monolog. Vyprávěla jsem mu o mém posledním motorkářském výletu,také něco o mé rozvedené přítelkyni, hledající v padesáti letech dobře situovaného muže, což zjevně Honzu příliš nezajímalo. Díval se po ubíhající krajině nebo se snažil udělat mobilem pár selfíček.Opustili jsme barrandovský most,míjíme naobědvané Pražáky vyrážející na nedělní výlet a podpoření zelenou vlnou se blížíme k Honzovu bydlišti. Zastavuji několik bloků od Honzova domu. Polibek na rozloučenou.Odchází. Na svůj věk jde docela svižně,kdo by mu hádal,že je o třicetpět let starší než já.Zmizel za rohem,po dnešku tuším, že už napořád. Je mi to líto...