Náhlý pokles tlaku

Marta již od rána pociťovala v podbřišku nepříjemný tlak, žaludek měla jak na vodě, hlava jí třeštila a celá se cítila zvláštně. Tělo měla napnuté jako struny ve větru.
„Přece to nemůže způsobit jedna projížďka na kole.“
„Ale může, drahá.“ odpověděla si sama za sebe. Není nervózní z ledajaké projížďky, těch absolvovala mnoho, ale dnes se má projet s Markem, který naplánoval trasu dlouhou a kopcovitou v Chřibech. Když ji poslal plán jejich cyklovýletu, myslela si nejdříve, že si z ní dělá srandu.
„65 km, samé kopečky, nahoru dolu, to přece nemůžu zvládnout,“ říkala si Marta. Odpověděla mu na mail, že sice je to krásně naplánováno, ale pokud s ní chce ještě strávit příjemný večer, tak vytýčenou trasu musí alespoň o polovinu zkrátit, neboť při takovém převýšení a počtu najetých kilometrů v momentě dojezdu upadne únavou do bezvědomí. A to ani nevzpomněla svůj zadeček, který bude totálně otlačený, zapařený a možná i odřený. A na nějaké noční hrátky nebude ani pomyšlení. Asi se bezvědomí Marek zalekl a napsal ji, že přistoupí na její návrh a trasu zkrátí. Marta se zaradovala, ale stále se u ní objevoval neklid, který znásobilo jeho pozvání na grilování a ochutnávku vín, protože v tom případě u něho zůstane přes noc. V mailu ji ještě napsal, že vzhledem k tomu, že nechce být stále za řidiče, navrhuje, aby na chatě přespala a jako bonus bude mít pro sebe samostatný pokoj. To ji hodně rozesmálo. Připadala si jako z minulého století a předpokládala, že to Marek nemyslí vážně. Jeho nabídku přijala s tím, že s přespáním nemá problém.
Marek pro ni přijel přímo k domu, naložil její kolo značky Olpram a rozjeli se k jeho chatě, kde si udělali malou přestávku, dali si sklenici plzně, protože měli velkou žízeň. Den byl horký, slunce žhnulo, vzduch se dal krájet. Všimla si, že se Marek při pití piva více uvolnil, otočil se na ni, a když viděl strach v jejích očích, prohlásil: „Neboj, všechno zvládneme.“
„Snad.“ odpověděla, ale stále cítila neklid v těle, spílala si, že přistoupila na Markovy podmínky. Měla sice dost natrénováno, ale věděla, že Marek v poslední době se přátelí jen s kolem a má najeto kolem tří tisíc kilometrů. Asi před dvěma měsíci se rozešel s přítelkyní, která s ním žila dva roky. Marta se na detaily rozchodu neptala, ale před nedávnem jí sdělil, že chození nebylo pravé ořechové. Prozradil jí, že pozval přítelkyni do restaurace na večeři a tam ji nepříjemnou zprávu oznámil.
„Proč do restaurace?“ zeptala se Marta.
„Protože tam jsem měl jistotu, že nezačne být hysterická, že nezačne brečet a vyvádět.“ odvětil a zamyslel se.
„A…zafungovalo to?“ položila další otázku.
„Ani náhodou.“
„Co se stalo? Jak reagovala tvá přítelkyně?“
„Ani se neptej. Nejraději bych na tu trapnou chvíli zapomněl.“ opáčil Marek a tentokráte se zamračil tak, že si Marta všimla jeho hlubokých vrásek na čele.
„ Jak zareagovala?“ zeptala se neodbytně Marta.
„Tím nejhorším způsobem. Vzala skleničku s červeným vínem a chrstla mi ji do obličeje a slovy ty hajzle, tohle jsem si nezasloužila, zvedla se od stolu a odešla z restaurace.“
V tom momentě se Marta začala smát při představě, jak červené víno stéká Markovi z obličeje na jeho bílou košili, jak se návštěvníci restaurace ohlížejí a potutelně se usmívají.
„Ještě že restaurace zela skoro prázdnotou.“ dodal a Marta vycítila, že už se o té trapné situaci nemíní bavit.
Od té doby už nikdy neslyšela Marka ani slovo o bývalé. Ptala se ho, jestli se poté ještě viděli, ale jen prohlásil, že doma sbalil všechny její osobní věci, včetně lyží, odvezl vše k ní a od té doby se už nesetkali. Martě jeho jednání vrtalo hlavou a občas si říkala, že snad ona tak nikdy nedopadne. Sama sobě slíbila, že udělá vše, aby nikdy tuto nezáviděnou situaci zažila.
Z jejího vzpomínání ji vyrušil Markův hlas: „Tak jedem.“
Stáhla si své dlouhé kaštanové vlasy do culíku, na trošku opálený nos si nasadila sluneční brýle a na hlavu bíločervenou cyklistickou přilbu, na ruce si navlékla černé rukavice. Nasedla na kolo a rozjela se za Markem, který měl na sobě značkové oblečení, šedou přilbu. Při pohledu na cyklistické boty nacvakávačačky ji ztuhl úsměv na tváři. Na nohou měl černé ponožky, které mu sahaly do půli lýtek.
„Hadovky.“ vyhrklo z ní a začala se chechtat.
„Co tě tak rozesmálo?“ zeptal se Marek.
„Ale, na něco jsem si vzpomněla.“ odpověděla a mávla rukou. Přece mu nebude říkat, že název hadovky si vymyslely její kamarádky, když si kdysi všimly, že chlapi nosí do sandálů vysoké ponožky. A název se ujal. Proč hadovky? No přece aby je neuštknul had. Teď se přenesl i do cyklistiky.
„Musím s tím do budoucna něco udělat.“
Hadovky ji přivedly na jiné myšlenky a strach, že náročnou trasu nezvládne, byl pryč. Marek sice udával tempo, kterému zatím stačila, ale v momentě, kdy se objevily kopečky, cítila, jak jí docházejí síly. Zamířili do smrkového lesa a kopcovitý terén nabýval na síle. Kolo Marta přepnula na nejlehčí převod a snažila se šlapat ze všech sil. Pociťovala, že ji pomalu opouštějí síly, nohy sice šlapaly, ale dech jí docházel a velmi špatně se jí dýchalo. V momentě, kdy se jí začaly dělat mžitky před očima, sesedla z kola, které od sebe odhodila a svalila se do vysoké trávy, která lemovala cestu. Ještě stačila zachytit nechápavý Markův pohled.
„Stalo se něco?“ zakřičel na ni vyděšený Marek a seskočil z kola. Jenže v tom spěchu zapomněla vyndat nacvakávačky ze šlapátek a svalil se i s kolem do trávy. Přestože Marta nemohla popadnout dech, pohled na Marka ji rozesmál tak, že začala dusit.
„Náhlý pokles tlaku!“ zvolala, srovnávala si dech a z hlavy si sundala propocenou přilbu, pod kterou se skrývaly zcela mokré vlasy, z nichž stékaly kapičky potu přímo na záda. V ten moment si Marta všimla, že se na ni dívá Marek jak na zjevení. Vypadala jako strašidlo.
„Pokud si se mnou něco začne, i když momentálně vypadám jako potápka, tak je náš začínající vztah na dobré cestě.“ brblala si sama pro sebe.
„Budeme chvíli relaxovat.“ dodal Marek, lehli si spolu do voňavé trávy, jejich prsty se vzájemně propletly, pozvedly oči k blankytně modrému nebi a čas se na chvíli zastavil.
Marek se cítil sice provinile, ale skvěle. Bylo mu hned jasné, že Marta tak rychlé tempo nevydrží, že seskočí z kola a kolo bude do kopce tlačit jako většina žen, jež se mu líbily, a které pozval na vyjížďku. Jedna, Veronika se jmenovala, nejenže seskočila z kola, ale kolo naštvaně odhodila do příkopu se slovy: „Seru na to! To je moje první a poslední jízda. Nenechám se jedním debilem zničit.“
Přestože se ji Marek snažil přemluvit, ať jede dál, byla neoblomná. Otočila se a jela z kopce nazpátek. Celou cestu lesem nadávala, z pusy jí lítala slova jako kurva…to mně nestojí za to…debil, co si o sobě myslí.
Proto se s Veronikou rozloučil záhy, ale Marta byla jiná. Urputná, nedala na sobě nic znát a beze slova šplhala do vrchu a opravdu makala. Že na tom asi není zcela dobře, si všiml, když najednou přestala mluvit, což u ní bylo neobvyklé. V té chvíli Marek usoudil, že se u ní objevuje dechový deficit, plíce už nemají zásobu kyslíku. Ale i tak čekal, co se bude dít a její reakce ho hodně vylekala. Všiml si, že její tvář najednou zbledla a pomalu se její postava skácela do vysoké trávy. Stačil ještě zaslechnout slova: „Náhlý pokles tlaku!“ Vůbec tomu nerozuměl, ale zeptá se jí později.
„Můžeme jet.“ vytrhla ho ze snění Marta.
Tváře měla červené jako míšenecká jablíčka, její bledost se ztratila v nedohlednu a zářivý úsměv ho dostal.
„Ještě dnes večer ji musím mít.“
„Říkal jsi něco?“ opáčila opět s úsměvem na tváři.
Ještě zvlhlé kaštanové vlasy si sepnula červenou gumičkou do ohonu, na hlavu nasadila přilbu, zvedla z trávy své kolo a ladně na něj nasedla. Její zadeček v černých cyklistických kalhotách vypadal senzačně. Trochu ho nadzvedla a opět si sedla na šedočerné sedlo.
„Být tím sedlem, to bych se měl.“ mrumlal si pod nos Marek.
„Jedeeeem!“ zakřičela.
Marek ji předjel, už se nemohl dívat jen tak na její roztomilý zadek a také musel udávat smět jízdy. Marta se pustila za ním a rychle sjížděli z kopců plných smrkových, bukových a dubových lesů. Svou rychlou jízdou protínali ten nejčerstvější vzduch. Kdyby Marta mohla, zavřela by své bystré oči a snažila se vstřebat tu nádheru kolem, ale oči musely zůstat otevřeny, neboť bedlivě sledovaly cestu.
Cílem byla chata, ve které trávil Marek víkendy. Chatu postavili Markovi rodiče, když byl ještě malý kluk a trávili tam společně ještě s Markovým starším bratrem snad každý víkend. Podle toho byla chata velmi dobře vybavena. Skládala se ze dvou místností a kuchyně. Místnosti byly propojeny a v té větší v rohu vévodila zelená kachlová kamna. Když je Marta uviděla, neubránila se dojetí a vykřikla: „Jé, tady jsou kamna, jaké měla moje babička. Dokonce i barva je stejná.“ Pomalu k nim přistoupila, zavřela své modré oči a začala je hladit. Najednou se ocitla v malé místnosti, jasně viděla ve dveřích svou babičku, jejíž obličej lemovaly vějířky vrásek, která se na ni usmívala a rukou kynula, ať jde dál.
„Marto, můžeš se jít osprchovat.“ Vyrušil ji z jejího snění Markův hlas.
„Voda je už teplá.“ dodal.
Obraz babičky se ztratil a Marta si uvědomila, že je zcela propocená a když si čichla pod paži, s hnusem tiše pronesla: „Fuj, fakt smrdím.“ Vlezla do malého sprchovacího koutu a pustila na sebe proud teplé vody, který pomalu smýval její pot. Marek ji upozornil, že musí šetřit vodou, ale v té chvíli blaženosti na jeho upozornění zapomněla. Asi po patnácti minutách vyšla před chatu a všimla si, že zatímco se sprchovala, Marek připravil stůl, na kterém se objevily samé dobroty, jako sýry různých druhů, Ementál, Parmesan, Brique. Všimla si, že se už i griluje nějaké maso.
„To nemůžeme všechno sníst.“ prohlásila s otevřenou pusou Marta.
„Neboj, jak začneme ochutnávat vína, tak se hlad stoprocentně dostaví.“ odvětil Marek.
V té chvíli si Marta uvědomila, že si co nejdříve musí obstarat láhev s vodou, kterou bude v průběhu chutnání vína pít, aby jí víno nevlezlo moc do hlavy a pak by kecala samé nesmyly a prozradila na sebe i to, co by Marek zatím neměl vědět. Snažila se držet přísloví: Dočkej času jako husa klasu. Nemusí se před Markem hned zcela odhalit, že se jí líbí, že jezdí na kole, že lyžuje, že nekouří, že volí ODS, i když se někdy chová jako malý kluk.
Pomalu se stmívalo a na stole se objevily láhve s vínem. Marta zprvu nechápala, proč Marek otevírá jednu láhev bílého, naleje zlatavý mok do skleničky, začne s ní otáček, mluví o jakýchsi stehnech, strčí skoro celý nos do sklenky, ovoní a upije trochu vína, převaluje víno v ústech a pak polkne. Láhev uzavře a otevírá druhou.
„Není škoda otevírat druhou láhev, když jsme jednu nedopili?“ ptá se ještě zcela nepolíbená vínem.
„Marto, ale pak bychom nic moc neochutnali a já mám pro tebe připravena další skvělá vína nejenom od nás, ale i z Rakouska.“
Začal mluvit o smaragdech a Marta se už v záplavě jeho slov ztrácela a už vůbec mu nerozuměla, jen poslušně usrkávala víno, které chutnalo opravdu skvěle, přitom sledovala obsah petláhve a stále se ujišťovala, že pramenitá voda z petky mizí tak rychle jako víno na stole. Seděli proti sobě dlouho do noci, měsíc se ztratil a bloudil někde za černými mraky a jen ostré plameny svíček jim ozařovaly obličeje, které se s množstvím vína rozjasňovaly a jejich oči a ústa se na sebe usmívaly. Oba postupně ztrácely zábrany a povídali si i o tom, o čem si povídat vůbec nechtěli.
„Co ty a sex?“ zeptala se znenadání Marta a vykouzlila úsměv na tváři jako Mona Liza.
„Tak se sexem je to momentálně špatné.“ opáčil s udivenýma očima Marek.
Marta se napila trocha vína, aby skryla své rozpaky, ale záhy si všimla, že Marek vstal. Přiblížil se na dotek, políbil ji na vínem zvlhlá ústa, vzal ji do náruče a odnesl ji do chaty.