Jinan a malířka

 

Někde uprostřed Evropy stál v jakémsi parku strom. Od jiných se lišil.

Byl vzrostlý, měl silný kmen s kuželovitou a pravidelnou korunou. Ale byly to jeho lístky, které ho odlišovaly od ostatních. Ploché, uprostřed dělené do dvou lalůčků se stáčí do vějířků a rostou po svazečcích. Nejsou to ani jehličky jehličnanů, a nejsou to dokonce ani tak úplně lístky listnatých stromů, jaké známe běžně. Ale tím zvláštnosti nekončili.

Byl odolný proti všem možným slabostem většiny jiných stromů. Vhodnější by o něm nejspíš bylo psát v přítomném čase, neboť jeho druh se dožívá i mnoha tisíců let – určitě tam je i dnes! Na některých místech světa ho lidé dokonce staví blízko svatyní a chrámů a uctívají jako posvátný.

Jinan dvoulaločný, znám také jako ginkgo biloba, zde sice nebyl vysazen kvůli posvátnosti, ale vůbec mu to nevadí. Nabízí lidem na odiv své jedinečné listy a každému, kdo se pořádně kouká, se líbí. Způsobuje mnoha procházejícím malou radůstku, která zabliká tmou, když někdo prostě obdivuje jednoduchou krásu. Mnohokrát nabídl stín v horkém dni, to se taky počítá. Pro jeden strom, který si jen tak roste, to stačí.

Nedaleko před ním na malém kopečku stála slečna. Stávala na tom kopečku často, koukajíc hlavně na jinan. Na první pohled by každý poznal, že právě toto místo má ráda.

Stromu ani místu nijak neříkala, stejně jako neříkala lidem, že sem chodí. Vlastně, byla to osobnost dosti nemluvná. Radši se soustředila na pohyby štětce a pozorovala nejmenší podrobnosti na scenérii, kterou již tak důvěrně znala. Celé hodiny žila na plátně, které před ní sedělo na dřevěné skládací trojnožce. Plátno poslušně přijímalo obraz plodící se z její nemluvné mysli.

Koneckonců, byla to malířka, ne řečnice.

Palouček okolo stromu se stal jejím chrámem a strom, který z neznámého důvodu tak ráda malovala, oltářem, na kterém obětovala již tolik času.

Jinan se zatřásl v náhlém poryvu podzimního větru a ztratil další trošku ze svého drahocenného listí. Na to se malířka usmála, položila štětec a zamyslela se nad zbytečnou, a přeci zajímavou myšlenkou.

Ve věku dvaceti let nedokázala odpovědět ani sama sobě, proč ji baví zrovna tato činnost. Ne, že by to potřebovala vědět hned. Přijde na to někdy?

„Jednou bych chtěla malovat obrazy,“ řekla své babičce jako malá. Pousmála se nad tím, moc dobře si to pamatuje, a to byla tak malá!

„Jednou bych moc moc chtěla malovat obrazy,“ řekla paní učitelce a spolužákům ve třetí třídě se zasněnýma očima. 

„Jednou budu pomáhat lidem jako zdravotní sestřička!“ řekla paní učitelce a spolužákům v osmé třídě (to byla v pubertě a snažila se utéct před vlastním stínem).

„Ne! Půjdu na uměleckou školu! Budu slavná malířka! Nenechám si to vymluvit““ pštila na svou matku vzdorovitě (to byla v ještě horší pubertě a před vlastním stínem již neutíkala).

„Budu malovat obrazy a potřebuji na to někoho, kdo to bude chápat,“ řekla své první opravdové lásce – mladíkovi, který ji pořád někam tahal a ve své nezralosti nedokázal obsáhnout sílu umění nebo moc odevzdání se jedné cestě.

„Jednou budu…“ zadrhla se tenkrát a uvědomila si, že budoucího času nadále nechce používat.

Vítr utichl. Terč její pozornosti, chrám pod nebem a útočiště před zbytkem světa se ukáznil. Namočila štětec do barvy a tvořila.

Proč malovala zrovna tento nádherný, v porovnání s člověkem zdánlivě nesmrtelný strom? Co za tím stálo? Nikdo se jí neptal a tak to nikomu neříkala. Vlastně, sama nevěděla přesně proč.

Bylo to minulou zimu, když park navštěvovala třetím měsícem. Tehdy se rozhodla, že právě jinan a okolí parku je tím pravým místem, jehož jedinečný genius loci zachytí. Ne v jednom obraze. To by bylo jako kdyby řečník pronesl slovo. Nestačilo by to. Ne, ona chtěla říct více. Malováním se snažila přijít na to, co pro ni park činí tak magickým. Jinan přeci svojí krásou vyprávěl příběh celý rok! Zachytí ho v nejhezčích i nejškaredějších dnech, vyslechne ho a příběh předá dál.

Láska k místu ještě vzrostla, když jeden z jarních obrazů prodala. Stalo se to úplnou náhodou, ale pro ni měl strom magickou moc. Přitahoval k sobě pozitivní změny. Sice obraz prodala za nuzný peníz, ale kdykoliv si uvědomila svůj nečekaný úspěch, smála se, jako by vydělala miliony. Mnoho peněz vyžaduje mnoho pozornosti a mít jich příliš navíc není zdravé. Pro ně to nedělala. Ale ten pocit, že už nemluvila v budoucím čase. „Jednou budu…,“ ne!

Někde v širém světě vysel jinan obklopen jarní přírodou, dole v pravém rohu její těžko čitelný, o to provokativnější podpis. Někdo na něj pravidelně koukal a byl s ním spokojený.

Jinan a ona, tak krásně opuštěni a uvězněni v kouzlu přítomnosti.

Dnešní obraz byl ten zatím nejhezčí! (u každého umělce to tak funguje, jinak by něco bylo špatně) A to letos měla odjet s jednou z mála svých známých do zahraničí nabývat „opravdové zkušenosti.“ Tak moc chtěla dokončit svůj cyklus.

„Tak si ho vyfoť, podzim i zimu doděláš tam,“ řekla ji známá. A to se sama považuje za umělkyni! Ničemu nerozuměla!

Po téhle větě už mladá malířka věděla, že nikam nepojede. Nechtěla se omlouvat, nechtěla nikomu nic vysvětlovat. Prostě chtěla dokončit to, co si vzala do vínku a přesně tak, jak zamýšlela na začátku, minulou zimu. Stát si za svým, není to jedna z těch kvalit, která vás oddělí od ostatních? To malířce přišlo naprosto jasné a spokojeně pokývala hlavou.

„Momentálně, zdá se, jsi jediný, kdo mi rozumí,“ řekla stromu.

Sprška listí, které na světě nemá jiného příbuzného druhu, dolétla hnaná větrem až k ní a trojnožka s plátnem se nebezpečně naklonili. Malířka poněkud vyjekla, zahodila štětec z pravé ruky a počala rychle zatěžkávat nožky vším, co s sebou měla.

Úlevně pohlédla na strom.

„Dobrý den,“ ozvalo se vedle ní. Cukla sebou.

Stál tam muž v černém kabátu, starší než ona, ale ne o moc. Nervózně přistoupil a pozdravil ji. „Přeji pěkný den. Mohu se na něco zeptat?“

„Ale samozřejmě, prosím,“ pobídla ho malířka.

„Víte, šel jsem kolem a, i když je to zvláštní… všiml jsem si jak zde tak stojíte a malujete tamten strom,“ ukázal na jinan ztrácející listí. „Myslím, že je nádherný!“ pokrčil rameny. „Mohl bych se…“

„Podívat? Ale jistě, s radostí,“ odpověděla překvapená malířka.

„To je nádherné!“ zvolal muž. „Skutečně, tento strom přímo prosí o to, aby ho někdo maloval!“

„Myslíte?“ odhlédla konečně naplno od plátna překvapeně.

„Rozhodně. Takových míst, těch je spousta, většina lidí jen není schopna je vidět.“

„Máte naprostou pravdu,“ souhlasila. „Je těžké se prostě zastavit.“

„Tak například já,“ pousmál se muž v kabátu, „já přišel jenom kvůli tomu stromu. Zavolal mě,“ řekl.

„Zavolal vás? Jak je to možné?“ divila se malířka, i když to vlastně chápala.

„Byl jsem zde několikrát jako malý. Dnes jsem jel okolo a vzpomněl jsem si. Sice jsem měl technicky vzato na spěch, ale…“ mávnul rukou a pohlédl na malířku, „viděl jsem před sebou pořád ten obří jinan! Kdybych stále pospíchal, nepotkal bych vás a váš nádherný obraz,“ pokrčil rameny.

„To je pravda, udělal jste nejlepší rozhodnutí dne,“ smála se.

„Jak dlouho malujete? Jistě prodáváte obrazy?“ zjišťoval.

„Teprve pár let. Nejraději kreslím přírodu. A prodala jsem jediný. Ale jednou jich možná prodám víc.“

„Možná už dnes?“ pohlédl na ni vážně.

Malířka vykulila oči, mrkla a pohlédla z muže na jinan a zase zpátky. „Vy… vy  chcete?“¨

„Koupit váš obraz? Je výmluvný, má atmosféru. Myslím, že ano!“ smál se muž v kabátu. „Myslím, že to je celé dosti neuvěřitelné, ale koupím si od vás obraz.“

„Ta shoda náhod!“ zvolala malířka. „Kdybych neposlouchala hlas toho stromu, dnes bych zde bývala nestála. Byla bych za hranicemi!“ rozhodila rukama.

„Zdá se, že jsme oba poslechli správný hlas,“ pokýval muž hlavou spokojeně, postavil se vedle malířky a zadíval se pozorně na dřevinu, která jakousi zvláštní mocí dokázala přivést ty dva dohromady.

Oboum se tam chtělo jen tak stát.

Kdyby jinan mohl a slyšel by tento příběh, byl by naprosto spokojený. Stromy jsou totiž neskutečně skromné. Prostě si rostou a jinak nikoho neobtěžují. Je to na nás, zda na ně pohlédneme a přijmeme alespoň trochu potěšení z jejich velikosti, z jejich majestátnosti a čisté nádhery. Pro mladou malířku se jinan toho dne stal něčím ještě důležitějším. Poznala muže, který dokázal ocenit jak krásu stromu, tak její um.

Jinan to věděl jako první. Ještě toho dne totiž ve tmě spánku pocítil nejhezčí druh světla, který existoval. Stačilo k tomu tak málo; dva lidé, kteří si stály za svojí cestou. Spojil dva příběhy v jeden a stal se navždy jejich kulisou. To na strom není vůbec špatný výkon, nemyslíte? Podotknu ještě, že na strom, který je někde uctíván jako posvátný.