smutný blues

Smutný blues

Hrozně se mi stýská po životě. Píší jako kdybych byl mrtvej, ale asi jo. Život bez lásky je jako mrtvola na dovolený. Někde jsem to četl, asi to řekl někdo chytej. To by na mě sedělo. Za oknem prší a je hnusná mlha. Nemůžu jít ven. Měl bych začít běhat. Z toho věčného polehávání u kriminálek za chvíli nevyjdu ani schody. Nejhorší je to s nákupem. Vyložit potraviny ze svého super naleštěného červeného veterána a přenést do třetího patra. Jednou jsem si auto nechal před barákem otevřený. Nevím jak dlouho. Každopádně si toho všimla Linda a na ten pobud mě šla otravovat. Mám jí přečtenou. Hodilo se jí to jako záminka. Zrovna jsem si kuchtil svůj oblíbený buřtguláš. Byl jsem neoholenej, rozcuchanej v modrým tričku se skvrnou od rajský omáčky. V trenkách co nosím už tři dny.
„Holáááááááááá, holááá Davide, to jsem já,“ volala na mě Linda jak na kohouta. Bouchala a zároveň otvírala mé masivní oranžové dveře od bytu. Nemám zvonek a klíče si nechávám zásadně zastrčený v zámku na chodbě. Kdyby byla dětinská mrcha mohla by mě vlastně zamknout a klíče hodit do kanálu. Ale proč by to dělala. Takový blázen zas není. I když proč vlastně jezdí šest kilometrů v dešti a mlze na kole? To mi hlava nebere. Jenom proto, aby mě mohla prudit?
„Ahoj, můžu. Kde jsi?“ vystrkovala hlavu ze dveří.
„Vařím, co tu chceš. Jasně jsem ti řekl, že mi nemáš lést do bytu. Co kdybych tu měl nějakou holku,“ volal jsem od sporáku aniž bych se na ní otočil.
„Můžeš být rád, že jsem přišla. Jela jsem okolo na kole a všimla si, že máš otevřený auto a něco ti tam svítí. Máš tam plno krámů.“
„Fajn, tady se nekrade a přišla ses omluvit?“
„Za co?“
„Za tu facku.“
„No, to ty by ses mě měl omluvit.
„Co? Před dvěma hodinama si sem vlítneš a vrazíš mi facku. Copak jsem nějakej malej harant?“
„Byla jsem naštvaná za ty obědy. Proč si mi neřekl odkud je máš?“
„To je snad jedno. Proč tě to zajímá?“
Jsou z mojí práce, došlo mi to. Když jsem ti je chtěla nosit, tak si to odmítnul. A Blanička ti je nosit může?“
„Co děláš? Nesvlíkej se tady. Já tě nezval.“
„Máš tady hrozný teplo.“ Koukala na mě jako na svatej obrázek. Miluje mě. I když jsem na ní hnusnej a nevlídnej. Nenabídnul jsem jí ani sklenici vody. Ale copak můžu milovat mladou holku? Chce děti, spokojenou rodinu a já už to mám za sebou. Za pět let by ze mě vystřízlivěla. Připadal bych jí starej a odpornej. Uteče a nabalí si třicetiletýho atleta. To si raději nechám Blanku. Je to sice stará piksla, ale nosí mi obědy, jezdíme spolu na výlety, občas zajdem na pivo a není tak komplikovaná jako Linda.
„Nekoukej na mě jak na svatej obrázek. Oblíkni se a jdi domů. Dělám si večeři.
„Tak nazdar, asi jsem tě měla zfackovat víc.“
S povzdechem jsem za ní zavřel dveře. Ach Martino, lásko moje jediná. Proč si mě jen opustila. Vrať se mi...