Ležela v posteli

Ležela na posteli. Byla béžová, polstrovaná, s velkým čelem a bílými nočními stolky na dlouhých nohách. Pod hlavou měla dva polštáře. Odpočívala na zádech při svitu černé noční lampičky. Byla nahá, tak jako vždycky v posteli. Ráda cítila jemné povlečení na svém těle. Nejvíc zbožňovala, když bylo čerstvě vyprané. Nové a netknuté. Ničím neposkvrněné. Nemělo žádnou minulost. V tu chvíli bylo jen její. Ona mu dala svou vůni, celá se do něj schovala, semkla ho mezi koleny a cítila, jak se jí poddává. I když bylo na počátku trošku nejisté a na některých místech zkrabatělé, postupně se uvolnilo a nakonec patřilo jen jí. Věděla to. Cítila to celým svým tělem. Jak do něj ale každý večer uléhala, přestala vnímat počáteční čistotu a povlečení zevšednělo. Malé varhánky, které lůžkoviny zkrášlovaly po vyndání z pračky a které ji na počátku bavilo překonávat, se rozvolnily. Staly se z nich záhyby, které jí nepřipadaly už tak roztomilé a její vůně, která byla na začátku tak přitažlivá, jí začala vadit. Sice se o lůžko každé ráno starala, narovnávala drobné i ty větší vlnky, ale nakonec se stejně nevyhnula nutkání povlečení vyprat. Chtěla znovu cítit tu novotu. Ulehnout do jemné, nedotčené čistoty, která bude ničím netknutá a jen ona si ji znovu omotá, kolem svých stehen a pak pozná, že náleží jen jí.

Přemýšlela nad svým životem. Snažila se pochopit, kam lidé směřují. Vždy doufala, že jednou uvidí ten směr jasně a pochopí, proč. Všechny nezodpovězené otázky jejího života se lusknutím prstu vyjasní. Naděje je krásná věc, ale ona byla realista. Jednou svou částí byla ochotná věřit. Život ji však vždy vrátil do někdy tak těžké skutečnosti. Bušilo ji srdce, jako by chtělo vyskočit z těla. Dýchala. Snažila se uklidnit, protože měla trošku strach. Ne o sebe. Strach o svou osobu nevnímala. Život ji naučil, že ona přežije, i kdyby nechtěla. Strach se týkal zatím neurčitého pocitu v břiše. Ten neurčitý pocit, byl nejspíš na vině, že pochybovala, obávala se a cítila obrovskou nejistotu i závislost. Jak nesnášela závislost. Stát na vlastních nohách a nejlépe se nespoléhat. Nenechat se zklamat, rozplakat, nebo si ublížit. Nemalou část svého života si myslela, že zůstane sama. V mládí to přičítala velkým dioptrickým brýlím, které nesnášela. Později zase kilům navíc, které se jí usadily v bocích. Když je shodila a brýle už nepotřebovala, nabila zase dojmu, že prostě není kompatibilní. Je nadbytečná a nehodící. Je rukavice, kterou kdysi někdo použil, ale měl pocit, že mu sedne více jiná a ona se mu do páru už nehodila.
Život ale píše své vlastní verše a i když si myslíme a namlouváme, že je skládáme my, nakonec nám vždycky ukáže, že on má svou vlastní představu. Proto právě nyní ležela v posteli sama, i když sama vlastně vůbec nebyla. Podařilo se jí uklidnit dech a tep trošku zpomalit. Srdce už nehrozilo, že vyskočí z těla a strach o ten pocit v břiše také pomalu ustupoval. Zhasla. Všechno světlo z pokoje odešlo a noc sevřela okolí do své náruče. Spánek ale ne a ne přijít. Co má dělat? Má se zeptat, hledat na svou pěst, nebo to nechat jen tak být? Zvládne to nechat jen tak být? Srdce už znovu hrozilo, že vyskočí z hrudi. Dnes už ne. Pokusí se usnout a zítra je taky den.
.
Probudila se a zkoumala, co cítí. Cizí ruka ji objímala, byla tak příjemná a zároveň ji pálila. Samota, které se děsila a ke které se někdy tak ráda upínala se nyní tvářila, jako ten nejhorší pán. Nechala se obejmout a v tu chvíli věděla, že chce věřit. Konfrontace, i když ne tak příkrá byla varianta, kterou zvolila. Šla na to bez otálení. Doba před půl rokem se zdála nyní tak moc vzdálená a nedůležitá. Čas strávený bez ní v zemi neomezených možností si užil. Věděla, jak moc to tam zbožňoval. Nekonečnost, pocit malosti a vlastní nedůležitosti, která člověku dává nebetyčnou svobodu. Volnost byly ty křídla, na kterých letěl. Nic nemuset, jen se smát, být, poznávat a ochutnávat kdysi nepředstavitelné. Věci, ve které možná jen doufal, že někdy zažije. Lačné pohledy a vzrušující seznámení, dech beroucí zmáčknutí plynu až oblak prachu zvedne se pod koly. Medvědí síla pod zadkem a nikde nekončící horizont. Cesta, jejíž bod končí až v dáli, ale zatím na něj nikdo nemyslí. Byl to jiný život. Tak vzdálený realitě a plánům, které v hlavě měl. Stáhnout údaje na vedlejší disk, vymazat ramku a po čase znovu nahrát zpět. Vyčistit paměť, aby programy znovu fungovaly.

Všechno začalo tím, že si ona chtěla vyčistit život od balastu. Ráno hned po otevření očí ze zvyku otevřela cizí životy a líně rolovala. Někdo se usmíval od ranní kávy, další hrdě ukazovali své ratolesti, případně světu dávali na odiv svou skvělou figuru a své přednosti. Každý prodával, co měl. Nikdo se nemračil, neplakal ani si nestěžoval. Dokonalý svět, který neexistoval. Proč by ona měla být součástí téhle lživé reality? Chce sledovat, jak ostatní veřejně onanují? Je tahle velká společná postel, na které každý ale leží sám skutečně to, čím se má zaobírat? Rozhodla se, jako už tolikrát, že si nenechá diktovat cizími lidmi náladu a touhy.

Jak tak vysekávala jednu zbytečnou položku pod druhé, zaujal ji on. Dokázala se mu plně oddat a být šťastná. Nemyslet, nezpochybňovat, neplánovat, nebát se a jen žít. Ale řeči se někdy míjí a skutečnost je chameleon. Změní barvu, i když to nečekáte. Otevřete nahé osoby, které leží na jeho posteli a zjistíte, že to nejsou jen cvičící muži, kteří předvádějí, jak získat obří svaly, které dodají mužnost, jistotu a sebevědomí. Nejste to ani vy a ani nikdo koho znáte. Je to ono vzrušující seznámení v zemi neomezených možností. Vyjímá se tam mezi dalšími krátkými úniky. Je to zvědavost, která nás občas pohltí všechny. Je to coby kdyby. Je to alternativní realita a těla, která s vámi neuléhají každý den. Je to vyzývavá možnost, jak si zpestřit život. Je to tajemství a zakázané koření, které si nechcete nechat ujít. Je to vzrušující nové hotelové povlečení, které sevřete mezi stehny a druhý den je pryč. Zůstane jen vzpomínka a pomíjivý pocit na kůži, který občas zhořkne a změní se v nepříjemnou vyrážku. Ta vystoupí na povrch a už ji nelze schovat.
Je však také možné, že se jen otřete, přivoníte a včas se rozhodnete, že vaše staré povlečení vlastně není tak špatné. Sice by se nejspíš nikdy nedozvědělo, že jste ulehli na malou chvíli do tak vzdálené voňavé alternativy. Jenže co kdyby. Přivonět a odejít.
Jakou možnost byste zvolili vy? Možná byste si vzali jen malý kousek do kapsy, abyste ho mohli občas vytáhnou, přivonět, zasnít se a opět se vrátit k vašemu lehce krabatícímu se starému povlečení, které ale tak dobře znáte. Variant je několik a ona nevěděla, kterou zvolil. Jen ji drásalo duši, že mu stálo za to si ten kousek přinést domů a občas si říci, coby kdyby. Ten pocit nejistoty a závislosti v břiše se zase ozval. Ne. Už nebyla sama a ona alternativu neměla. Společné sliby a veřejné polibky jsou jedna věc, ale jsou varianty, které vás skutečně zaváží na celý život. Toužíte po nich, jsou sladké, a když je nedostanete, celý váš život ztrácí odkaz budoucnosti. Když je však dostanete, mohou na vás dopadnout svou tíží i přes svoji neochvějnou hebkost. Nezbývá vám, než věřit. Nebo ne? Touha po pravdě je někdy silnější a my udusíme semínko důvěry. Plevel přeroste a vy se snažíte proklestit cestu do sousední zahrady. Jenže nepočítáte s alarmem. Ten spustí a odešle bezpečnostní kód na přístroj, který vlastní jen jeho majitel.

Pocit viny, strachu a nejistoty. Srdce jí znovu málem vyskočilo z těla. Omluvy a stud. Překročení integrity a zásah tam, kde i vás by nedůvěra zabolela. Vzít povlečení, vyprat ho a znovu do něj ulehnout. Snažit se narovnat krabatící se okraje a doufat, že semknutí stehen a splynutí v jedno vyžene všechny nehodící se pachy. Pocit v břiše a strach zesílí, ale zároveň jejich chuť na jazyku zesládne. Vaše povlečení změní barvu a zesílí svou látku. Záhyby se nikdy nevyhladí úplně, ale jednota, souznění a společné chvíle nezapomenete.