I SNĚHOVÉ VLOČKY POJDOU

I SNĚHOVÉ VLOČKY POJDOU

 

Vždy jsem si myslela, že takové věci se dějí pouze ve filmech, kde to pokaždé skončí happyendem. Učitelé nás při rodinné výchově na základní škole strašili různými způsoby. Pouštěli nám výchovná videa, která působila směšně. Takovou tragédii prožívají jenom chudáci daleko v Africe, ale nikdy se to přece nemůže stát lidem z civilizovaného světa. Myslíte si, že žijete ve vyspělé společnosti, která vás ochrání od všeho zlého? Všechny ty informace, jež v hlavě máte, peníze co vyděláte a přátelé, které znáte – to vše vám bude záhy k ničemu. Sen o lepší budoucnosti se rozplyne jak pára nad hrncem a zůstane pouze noční můra. My všichni chceme žít jiné životy, ale jednoho dne budeme stejně nuceni říci sbohem a zůstat tam, kde se právě nacházíme a spokojit se s tím, co máme. Že pořád nevíte, co se vám snažím naznačit? Pro mě osobně je nejcennější čas, takže nebudu zdržovat a začnu od začátku.

Narodila jsem se dvacátého prvního května v nemocnici u Svaté Anny. Měla jsem štěstí, neboť táta naléhal na mámu, aby mne zkusila porodit doma bez pomoci doktorů a léků proti bolesti. Nestalo se tak. Máma porodní bolesti nevydržela a dala přednost špitálu. Do naší rodiny jsem se narodila jako druhá. Mám starší sestru Marii, ale o té až později.Rodiče mi dali jméno Kristýna a hned mne jako dítě dali pokřtít. Kdybych uměla po narození mluvit, jen těžko bych souhlasila.

Táta s mámou jsou silně nábožensky založení a jsou spolu už pěknou řadu let. Řekla bych, že jim to spolu stále klape. Bydlí spolu už přes třicet let v rodinném domku, který táta postavil vlastníma rukama, cihlu po cihle. Naše rodina vlastní několik rozsáhlých polí a dvě pastviny, na nichž se prohánějí koně. Občas mi moje rodina přijde jak z jiné doby - zastaralá a nudná.

Můj otec na první pohled vypadá jako vesnickej buran. Celý den dokáže chodit po domě ve svých montérkách, ve kterých se potil celý dopoledne u koní nebo na poli. Když má tu svou mrzutou náladu, do každého kolem sebe reje a třikrát denně se modlí. Většinu času se stará o své hospodářství nebo si čte pobožný knížky. Dnes už dobře vím, že mého tátu jen tak něco nerozhodí. Po tom, co jsem dospěla do školního věku a něco se dozvěděla o fosiliích, dovolila jsem si mu položit jednu záludnou otázku. Chtěla jsem ho vyzkoušet a možná i trochu naštvat. To jsem ale ještě netušila, na jaký smeč jsem mu nahrála, aby ze mne lehce mohl udělat idiota. Zeptala jsem se ho – zda je pravda, že kosti dinosaurů na zem nastrčil Bůh proto, aby zkoušel naši víru a zda tomu skutečně věří. Odpověděl mi, že tomu nevěří. Pak mi ale začal tvrdit, že dinosauři vymřeli při velké potopě, protože se Noemovi prostě nevešli do archy.

Jestli si teď myslíte, že je můj otec kněz v kostele nebo tak něco - nejste daleko od pravdy. V mládí skutečně usiloval o to, aby se jím stal. Až do okamžiku, kdy potkal mámu a vyspal se s ní. Nechápu, jak si mohla takového chlapa vůbec kdy vzít za muže. Až na víru v Boha jsou oba naprosto odlišní. Dva různé protiklady. Máma už není tak extrémní případ jako táta. Hezky se obléká a potrpí si na slušivý účes, který často ráda mění. Zakládá si na čisté domácnosti a drahé kosmetice. Díky tomu to v naší koupelně vypadá jako ve zkrášlovacím salónku. Kolem dokola po stěnách visí vyleštěná zrcadla a okraj obrovské vany je přeplněn sprchovými gely, šampony, kondicionéry, hydratačními krémy a masážním příslušenstvím.

***

Sedím u stolu v našem obývacím pokoji a ve tmě v rohu místnosti bliká vánoční stromeček. Jsem stále oblečená v tom, v čem jsem ráno přijela domů. Mám na sobě kabát a zimní boty. Rozdělala jsem si v krbu oheň, abych se trochu zaměstnala a zahřála. Před sebou mám položené papíry, na nichž jsou moje výsledky z nemocnice. Čekám na mámu s tátou, až se vrátí z odpolední procházky. Každý rok se v tento den chodí společně projít na hřbitov. Je půl páté odpoledne a venku už je tma. Dívám se na hezky vyzdobenou jedličku a její příjemná vůně mi alespoň trochu připomíná, že jsou dnes Vánoce.

Jak už jsem se vám zmínila, mám starší sestru Marii. Pěkně to v dětství odnesla, jelikož ji rodiče vychovávali ve víře a drželi zkrátka. Řídit se podle božského desatera bylo na denním pořádku. Musela povinně zpívat ve sboru a každý den s rodiči chodit do kostela, i když bylo příšerné počasí a venku padaly kroupy.

Jako malá holka otevřela dveře jehovistům a nechala si od nich vnutit časopis s hrůzostrašným obsahem. Marie byla připravena zavřít dveře, když vtom se objevil táta a k našemu překvapení je pozval k nám domů na krátkou návštěvu. Tentokrát dvouhodinové kázání od našeho nesnášenlivého otce, jenž absolutně neuznává jiné náboženství než to svoje, dostali oni. Následoval trest, při kterém musela sestra klečet na hrachu v rohu kuchyně a hlasitě se omlouvat obrázku Panny Marie, co hrdě visel na zdi. Po této nepříjemné události byla přihlášena na katolickou školu. Vím, že je za to do dnešního dne nenávidí a ani se jí nedivím. Už nějaký čas jsem sestru neviděla. Za mámou a tátou už domů nejezdí. Myslím si, že se opět sejdeme, až nastane situace, kdy budeme muset společně pohřbívat naše zesnulé rodiče.

Opravdu netuším, kde se stala chyba a kdy se to v ní zlomilo. Když se podívám zpět, jak zoufale už na tom Marie byla, nechce se mi ani věřit, že my dvě jsme ze stejné krve. Její styl života mne odpuzoval. Vzala si za muže úplně toho prvního pitomce, jenž ji před lety sbalil na svoje ojetý auto a týdenní stanování v Sedmihorkách. Udělala to jen proto, aby mohla vypadnout z baráku a nemusela dál snášet ten jejich křesťanskej teror. Ježíš Kristus! Náš spasitel!

Poté, co odešla z domu a začala mámu ignorovat, se mnohé v mém životě změnilo. Nikdy jsem nemusela chodit povinně do kostela. Nemusela jsem navštěvovat sbor - ale to mi nikterak nevadilo. Dobrovolně a hlavně s chutí jsem byla jeho součástí. Kostel mě nijak nefascinoval, ale ráda jsem v něm zpívala a vím, že moje sestra to tak podobně necítila. Dalo mi to hodně zkušeností do budoucna. Jednu dobu jsem mezi dětmi tak vyčnívala, že jsem začala zpívat na pohřbech. Nevím, zda se to dá považovat za nějaký úspěch, ale ze všech dívek si pozůstalí vybírali na obřady právě mě. Máma na mě byla hrdá. Zpěv a hru na klavír jsem poctivě trénovala několik hodin denně. Častokrát jsem slýchávala chválu od sousedů a našich známých. Domnívám se, že mi to dostatečně pomohlo k tomu, aby se ke mně rodiče chovali mírněji než k mé sestře.

Snažím se zrekapitulovat si ty nejlepší okamžiky v mém životě. Moje dětství, základní školu a kamarády. V životě jsem měla pár dobrých kamarádů, ale nikdy jsem nepoznala tu pravou podstatu přátelství. Vždycky jsem si měla s kým hrát a povídat, ale na ty skutečné přátele jsem narazila, až když jsem nastoupila na střední školu daleko od domova.

Měla jsem možnost chodit na normální školu a mohla jsem se oblékat jako ostatní holky v mém věku - a aby taky ne, když jsem bydlela hned od prváku na internátě. Rodiče už mě nemohli dál komandovat. Bydlet na intru je pro ně finančně výhodnější, než abych jezdila domů každý den. Když mi máma po základní škole oznámila, že mohu studovat cokoliv a kdekoliv si jen budu přát, nevěřila jsem vlastním uším. Čekala jsem, že bude chtít, abych se šla učit teologii. Tak, jako musela moje sestra. Samozřejmě, že jsem toužila navštěvovat školu, co nejdál od domova to jen šlo. Jelikož mi šel dobře zpěv, chtěla jsem to zkusit na umělecké škole. Bohužel jsem neměla štěstí a nezvládla talentové zkoušky; naprosto jsem pohořela. Stres mě pokaždé vykolejí a já pak nevím, co se sebou dělat. Po neúspěchu to na mě táta začal zkoušet a přesvědčoval mě, abych zkusila teologii, tak jako naše Marie. Ani omylem! Druhou šanci už jsem nepromarnila a dostala se na střední pedagogickou školu, na které studuji už třetím rokem.

Sedím ve tmě a v tichosti přemítám nad svým životem a hlavně nad tím, co bude následovat. Nemyslím si, že by celý můj život byl nudný či promarněný. Na to, jaký je můj původ a z jak upjaté, a až despotické rodiny pocházím, byl můj život neuspořádaný a bezpříkladný. Dneškem se to změní a všechno bude úplně jinak.

Na stole před sebou mám položenou lékařskou zprávu. Dívám se na ty papíry a chce se mi plakat. Poslouchám jak v krbu praská dřevo. Oheň už brzy vyhasne – stejně tak i já. Nemám ani sílu se zvednout od stolu a jít přiložit. Tuším, že mě táta okřikne, proč se v domě netopí, až se spolu s mámou vrátí z procházky. Určitě bude děsně milej a starostlivej, že tu sedím sama po tmě a ještě v zimě, ale určitě bude rád, že mě má konečně doma. Prozatím netuší, že už zakrátko přestane věřit v Boha, tak jako se to stalo mně.

Po tom, co jsem se dozvěděla v nemocnici tu zprávu, nemohla jsem jít hned domů. Dlouhé hodiny jsem chodila po venku a brečela. Šla jsem se projít do nedalekého lesa za naším domem. Nechtěla jsem mluvit s mámou – neunesla bych to.

***

Ondru jsem prvně spatřila v uměleckém kroužku, do něhož jsem chodila na hodiny zpěvu. Patricii jsem poznala ve své třídě a byla mou nejlepší kamarádkou. Společně s ní, Ondrou a Radkem jsme tvořili nerozlučnou čtyřku. Patricie je velmi krásná a inteligentní dívka, jenž má talent na zpěv. Její úsměv dokáže rozzářit každou místnost, do které vstoupí a její zelené oči vás jednoduše okouzlí. Po vyučování jsme dvakrát týdně společně navštěvovali umělecký kroužek, v němž se vyučoval zpěv a hudba. Navštěvoval ho i Ondra - což byl přítel Patricie. Učil se tam už čtvrtým rokem hrát na klavír a šlo mu to moc dobře. Ondřej byl ve své podstatě renesanční mladík se svým osobitým šarmem filmové hvězdy. Pohledná tvářička, pěkně se oblékal a neměl nouzi o peníze. Z naší čtveřice byl největší tahoun a pařan. Aby taky ne, když dokázal vymetat jeden bar za druhým.

Patricii jsem v tomhle nikdy moc nechápala. Milovala Ondru a on miloval ji, ale nikdy na sebe nežárlili. Když byli ti dva spolu, tvořili dokonalý pár. Úspěšní a mladí teenageři, jako vystřižení z amerického seriálu. Třetí rok na škole byl ten nejlepší v mém životě.

Neměla jsem žádné problémy s učením ani kázní. Každý víkend jsem se vracela do mé vesnice, abych viděla mámu, a popravdě jsem si jezdila domů i pro peníze. Rodičům jejich manželství fungovalo, hospodářství mělo svůj řád a zdálo se, že je vše v naprostém pořádku. Pokaždé když jsem přijela domů, začala jsem se hrozně nudit a nemohla jsem se dočkat, až skončí víkend a pojedu vlakem zase na internát za Patricii a Ondrou.

Každý týden byl pro mě vyčerpávající. Ve škole jsem to zvládala, ale nebylo chvíle, abych se zastavila. Navštěvovala jsem poctivě hodiny zpěvu, po večerech jsme se bavili v barech a každý druhý den jsme chodili hrát tenis k bohatému hejtmanovi kraje, jenž se uměl dobře angažovat v politice a zahraničním obchodu. Zásluhu na tom měl Ondrův vlivný tatínek. Díky němu jsme mohli navštěvovat jeho kurt, kde nás instruktor učil jak správně držet raketu. Jako protislužbu za poskytnutí zdravé a privátní zábavy pro svého synka a jeho přátelé, vytvářel Ondřejův tatínek pro pana hejtmana rekreační zájezdy za ty nejvýhodnější ceny.

Občas jsem si připadala, že Ondrovi a Patricii křením. My tři jsme byli spolu neustále. Časem nás doplnil Radek, jehož jsem poprvé potkala na tenise. Byl to Ondrův nejlepší kamarád už od dětství. Patricie byla rozená dohazovačka. Radek se mi ihned zalíbil. Sportovní typ, blonďaté vlasy a k tomu zářivě okouzlující úsměv. Hned jsem si pomyslela, jak dobře vypadá ten jeho zadek v těch bílých šortkách. Rande naslepo dopadlo úžasně. Plán Patricii vyšel dokonale. Nemusela se ani moc snažit, ale rozhodně nám to usnadnila.

Radek byl okouzlující a bylo na něm znát, že už pár holek vystřídal. Než jsem ho potkala, měla jsem za svůj život tři sexuální partnery. Dva kluci byli od nás z vesnice a s jedním jsem příležitostně spávala na internátě v prváku. Ten kluk, co za mnou lezl na internát, se jmenoval Tomáš – byl zadaný a podváděl svou přítelkyni. Náš krátký vztah se zakládal převážně na sexu, ale to mně nevadilo. Neměla jsem si s ním vlastně ani co říct. Byl to vyhlášený sukničkář, ale něco mě k němu neustále táhlo. Přestože měl dlouhodobý vztah, rád ho okořenil svými zálety. Ach ta jeho nedotknutelnost! Když jsem začala mluvit o tom, jak moc ho chci sama pro sebe, a jak šíleně žárlím, dal přednost své přítelkyni. Bolelo mě to, ale já se něčím poučila.Radek spadal do úplně odlišné kategorie. Jak už jsem vám vyprávěla, neměla jsem v úmyslu skončit jako moje sestra. Když mě nějaký kluk přitahoval, šla jsem s ním, ale první sex v mém životě bych nejraději vymazala z paměti. Čert to vem! Nějak se začít musí.

Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo poprvé s Radkem. Bylo to úžasný a mokrý! Byl to první kluk, co mě v životě udělal. Jednou jsem málem nezvládla pololetní zkoušky, ale dopadlo to dobře. Patricie měla pokaždé připravený tahák na každou písemku. Před námi v lavici seděly takový dvě blbky, co se na intru dokázaly celý dny šprtat, žrát a spát. Taky podle toho ty dvě krasomily vypadaly. Patricie je dokázala přemluvit, aby si na záda nechaly nalepit lepicí páskou tahák. Když se profesorka přiblížila a procházela mezi lavicemi, děvčata se pohodlně opřela a tahák zmizel pod opěradlem židle a rozpuštěnými vlasy. Posledních pár měsíců nám nezbývalo nic jiného než opisovat. Na učení nebyl čas. Naše čtveřice dávala přednost opravdovému životu.

Já jsem chodila s Radkem a Patricie s Ondrou. Byli jsme dokonalí! Společně jsme chodili do kina, do restaurací a klubů. Poslední půlrok ve třeťáku jsem už ani nejezdila domů. Celé letní prázdniny jsem bydlela u Patricie doma, nebo jsem byla s Radkem. Většinou jsme byli všichni spolu. Léto bylo horké a noci dlouhé.

To léto na fakultě jsem se cítila jako v pohádce, nebo spíš v pořádně odvázaném filmu. Celé noci tekl alkohol proudem. Každý den jsem se seznamovala s novými a hlavně zajímavými lidmi. Nemusela jsem nic předstírat. Večírky, jež pořádal Ondřej, končily až k ránu a byly vyčerpávající. Ondrovi rodiče byli bohatí a měli velký rodinný dům na kraji města v té nejkrásnější ulici. Každé léto odlétali na měsíční dovolenou k moři. Jelikož vlastnili úspěšnou cestovní kancelář, létali často pryč a Ondra měl panství sám pro sebe.

První patro domu bylo zčásti prosklené vysokými okny, takže jste se z obývacího pokoje mohli koukat na nádhernou zahradu, kde se prostředkem táhla písčitá cestička až k vysokému kamennému plotu, jenž připomínal část anglického hrabství. Kolem pěšiny byly vysázené nízké ovocné stromky, které v noci ozařovalo světlo venkovních lampiček. Často jsem ráda sedávala v obývacím pokoji na obrovském gauči z pravé kůže a sledovala světlušky, jež tančily v korunách stromků. Všichni čtyři jsme se společně na ten gauč vešli – byl tak ohromný. Připadalo mi to jako to nejbezpečnější místo na zeměkouli, nepotopitelná loď uprostřed honosného obývacího pokoje. Na zdech visely obrazy z dob renesance. Dokonce tam nad krbem byl i obraz Noční hlídka od Rembrandta – jistěže ten obraz nebyl pravý, ale i tak to na vás muselo zapůsobit. Ondrovi rodiče měli vytříbený vkus. Na levé straně u vchodu do obýváků stála dřevěná vitrína s loveckými puškami, z nichž (jak jsem doufala) se už nedalo střílet. Dávala jsem přednost těmhle klidným večerům před bouřlivými večírky, které rád uskutečňoval Ondra. Jsem si jistá, že i Patricii bylo příjemnější, když jsme si objednali pizzu, popíjeli víno a celou noc si povídali. Prostě poklidné dvojité rande v teple domova.

Ten dům jsem si hned zamilovala. Měl krásný obývák, velkou kuchyň a spoustu dalších místností, do kterých jsem nikdy nenahlédla. Dokonce jsme měli možnost s Radkem přespávat v pokoji pro hosty. Ve druhém patře domu byla ložnice Ondrových rodičů, do níž nám zakázal chodit. Byla to ložnice s neobyčejně luxusní postelí a vlastní koupelnou. Zdi obkládané drahým dřevem, na plovoucí podlaze u kraje postele ležel koberec z ovčí vlny. V rohu pod střešním oknem se tyčil banánovník a u dveří byla menší rozkládací pohovka. Na stropě nad postelí byla namalovaná kýčovitá freska, kterou už nikdy nevymažu ze své paměti.

***

Moc dobře se pamatuji na první noc strávenou v té zakázané ložnici. Bylo to za jedné horké noci v září. Ondra pořádal ohromnou párty pro svoje kamarády a známé. Každý, kdo byl pozván, měl dovoleno - nebo spíš nakázáno, přivést si na večírek někoho známého. Okolo desáté hodiny večer bylo v domě přes třicet lidí. Ondra si nechal objednat dva padesátilitrové sudy a dokonce o půlnoci zazvonila na zvonek striptérka převlečená za policistku. Když se policistka začala vysvlékat do naha, udělal se kolem ní uzavřený kruh. Opět jsem na Patricii nevypozorovala ani malý náznak žárlivosti. Nedokázala jsem pochopit, že jí to nevadilo, když začala striptérka tančit Ondrovi na klíně. Ten blbec se k tomu ještě sám přihlásil a užíval si to. Ten večer jsem se od Radka nehnula ani na krok, jelikož se na oslavě pohybovalo pár velmi hezkých kočiček, které jsem nikdy tenkrát neviděla.

Na nástěnných hodinách bylo něco kolem půl čtvrté ráno, když se to stalo. Dům byl plný opilých lidí, kteří si ustlali tam, kam se zrovna zhroutili. Pokoj pro hosty byl obsazený nějakým jiným párem, který nehodlal pokoj opustit a Ondrův pokoj kdosi pozvracel. Naši oblíbenou pohovku v obýváku nám obsadilo pět podnapilých osob.

Ondra a Patricie ulehli do postele v ložnici. Jelikož už nezbylo nikde volného místa na spaní, rozestlal nám Ondra v té samé – dosud pro nás zakázané místnosti. Já a Radek jsme spali hned vedle nich na rozkládacím gauči. Všichni čtyři jsme usnuli – ale jen na chvíli!

V noci mne probudily zvuky sténání. V první chvíli mě napadlo, že se něco zlého děje Patricii, že se snad dáví ze spaní zvratky, nebo že se jí zdá hrozný sen. Podívala jsem se na postel a na ní jsem spatřila Ondřeje, jak souloží s Patricií. Překvapilo mě to, ale hned se mi ulevilo. Po chvíli jsem cítila pohoršení, možná že jsem se jenom styděla. Přesto jsem od nich nemohla odpoutat oči. Patricie ležela na zádech a slastně vzdychala Ondrovi do tváře. Siluety jejich nahých těl se třely ve tmě. Chtěla jsem něco říct, nějak je upozornit, ale nic jsem neudělala. Jen jsem se dál dívala. Všimla jsem si, že Radek má opřenou hlavu o polštář a má otevřené oči. Sledoval je taky.

Začal mě rukou hladit po stehně a po prsou. Prsty mi začal pomalu sjíždět dolů do klína. Chtěla jsem ho zastavit, ale něco mi v tom bránilo. Začal mi to dělat rukou. Líbal mne na krk a já po chvilce též sténala. Svlékl ze mě tričko a kalhotky. Oba jsme byli nazí - stejně tak Patricie s Ondrou. Radek si mě opřel o opěradlo a dělal mi to zezadu. Před sebou jsem měla Patricii, jež se pohupovala na Ondrovi. Obě jsme se na sebe dívaly, jak se milujeme. Připadala jsem si, že se dívám do zrcadla. Patricie si slastně třela svoje prsa a Ondrovy ruce jí přejížděly po celém těle. Byla krásná a divoká. Její postava mě fascinovala. Cítila jsem doposud nepoznaný pocit vzrušení a touhy.

Tu noc neřekl nikdo ani slovo. Nikdo nechtěl kazit tu nevšední atmosféru. Když jsme s Radkem skončili, vydali jsme se společně do koupelny. Oba dva jsme si vlezli do sprchového kouta a pouštěli na sebe horkou vodu. Radek se mě dotýkal a houbičkou mi přejížděl po celém těle. Vtom do koupelny vtrhl Ondra s Patricií a pochechtávali se. Netušila jsem, co bude následovat. Přes prosklené dveře sprchy jsem viděla, jak Ondra popadl Patricii za zadek a přimáčkl ji na umyvadlo. Patricie se pevně v předklonu opírala o porcelánové umyvadlo, zatímco jí to její přítel dělal zezadu. Dlaní stírala zamlžené zrcadlo, aby se mohla na sebe dívat. Oba začali rychle vzdychat. Slyšela jsem, jak mi buší vlastní srdce. Zmocnila se mne opět touha. Pod proudem vody jsem se sehnula a vzala Radka do pusy. Přitom, jak jsem mu to dělala pusou, jsem odsunula prosklené dveře sprchového koutu, abych byla na dosah Patricii a Ondrovi. Řekla jsem Radkovi, aby mi to taky udělal zezadu.

Mezitímco jsem se celým svým tělem třela o párou zahřáté kachličky, sledovala jsem Ondrův výraz, když se s Patricií udělal. Cítila jsem se nepopsatelně dobře. Veškerý můj stud, nebo snad obavy odpluly jako ta horká voda, jež stékala po rozžhavených kachličkách sprchového kouta.

Následující ráno jsme vstali a uklidili celý dům. Vyhnali jsme poslední opozdilce, uklidili pozvracený záchod a Ondrův pokoj a pak jsme spolu s Radkem odešli.To ráno jsme si toho moc mezi sebou neřekli. Místo toho, abychom o tom mluvili, jsme dali přednost přihlouplému smíchu. Hned další víkend jsme si to u Ondry doma zopakovali. Dělali jsme to takhle asi třikrát, než jsme si uvědomili, že můžeme zajít ještě dál!

***

Byl to den jako každý jiný. K Ondrovi domů jsme všichni čtyři dorazili během poledne, hned poté, co jsme odešli z městského koupaliště. Všichni jsme se najedli dopředu uvařeného obědu a osprchovali se – každý sám. Unavení letním sluncem a rozvleklým dopolednem, jsme se společně natáhli na obrovský gauč v obýváku, a po krátké chvíli usnuli. Ondra pouštěl různé filmy na DVD-přehrávači, ale nikdo to stejně nesledoval. Řekla bych, že jsme upadli do spánku na dobrých pět hodin.

Když jsem se probudila, venku pršelo. Kapky deště bubnovaly do oken obývacího pokoje a venku stále slabě svítilo sluníčko. Zadívala jsem se do Radkovy tváře. Měl oči otevřené a díval se přímo na mě. Políbila jsem ho něžně na rty. Vzápětí mě rukou chytnul za vlasy a přitáhl k sobě. Líbali jsme se, a ihned jsem pocítila, jak mi vysvléká tričko a rozepíná podprsenku. Ucítila jsem na sobě pohledy Patricie a Ondry. Věděla jsem, že už jsou dávno vzhůru a sledují nás z druhého konce gauče. Radek mi sundal kalhotky a začal mi jazykem kroužit po stehnech a v klíně. Prsty jsem mu zajela do jeho vlasů, hlavu jsem mu žádostivě tiskla hlouběji k mému nitru, a sledovala, jak Ondra vysvléká Patricii z županu.

Patricie a Ondra byli nazí a začali se milovat. Patricie ležela na zádech na gauči a byla už tak blízko, že mi hlavou narážela do stehna. Radek stále klečel na koberci a věnoval se mému klínu. Patricie měla zavřené oči a sténala. Ondra si mě prohlížel, zatímco se rozkoší svíjel nad Patricií. Po chvíli otevřela oči a dívala se na mě. Nataženou rukou mi prsty přejížděla po prsou a břichu. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli je správné to, co se chystám udělat. Celé tělo se mi rozechvělo a já Patricii začala oplácet stejnou mincí.

Radek si mě obrátil na kolena a dělal mi to zezadu. Můj obličej se tak ocitl nad tváří Patricie. Byla nádherná. Prohlížela jsem si její tělo, které se prohýbalo jako natažený luk. Začala jsem jí líbat na rty, pak po celém krku a mířila jsem jazykem po jejím těle níž. Dívala jsem se, jak se Ondřejovo pevné břicho pohupuje do rytmu sténání Patricie a stékají mu po něm kapičky potu. Začal mě neodolatelně přitahovat. Úplně jsem přestala vnímat Radka, když jsem sledovala Ondru, jak se sexuálně zmocňuje Patricie. Chtěla jsem ho. Ihned jsem ho chtěla cítit v sobě. Dívala jsem se Ondrovi do očí a on do mých. Patricie mě jazykem přejížděla celé tělo, jak jsem se nad ním nakláněla, abych mohla být nadosah Ondrovi. V tom okamžiku mi bylo jedno, co udělá Radek, chtěla jsem, aby ze mě Ondra vyšukal duši.Netuším, jak se to stalo, ale jako by moje přání bylo ihned vyslyšeno. Ondra mě začal vášnivě líbat, přímo nad obličejem Patricie, která to sledovala.

Myslela jsem si, že v téhle chvíli to skončí, ale nestalo se. Ondřej se zvednul od Patricie a chytil mne za ruku. Přitáhl si mě k sobě vší silou – přímo mě vyrval Radkovi z náruče. Položil mě na koberec, podíval se mi dlouze do očí a penisem mi přejížděl po klíně. Přiblížil se mi ke rtům, chtěla jsem ho políbit, ale náhle se odtáhnul a ucítila jsem to. Projelo to celým mým tělem jako elektrický proud. Bylo to tak jiné, tak krásně netušené. Vzrušením jsem ho kousala do ramene a způsobila mu modřiny horší, než by si přivodil při fotbalovém zápase.

Spatřila jsem Patricii, jak to děl á Radkovi pusou. Měl zavřené oči a užíval si to. Jemně ji prsty hladil po jejích vlasech a zádech. Podíval se na mě a já na něj. V tu chvíli jsem na něj nežárlila a vím, že on na mne také ne. Patricie se mu obkročmo vyhoupla na klín a sama si rukou zavedla do sebe jeho penis. Prohnula se v zádech a projížděla se na něm jako na tom nejdivočejším býkovi. Spíš to připomínalo rodeo než sex. Přesto oba dva v ten moment vypadali skvěle, když to spolu dělali. Ten den jsme se my čtyři milovali ještě několikrát a samozřejmě, že jsme si několikrát prohodili partnery.

Doopravdy nevím, zda by se ten náš vztah plný promiskuity, jenž jsme společně prožívali, dal nazvat volnou láskou. Myslím si ale, že nějak takhle jsem to cítila. Možná, že jsem to prvně pocítila, když jsme to dělali v posteli Ondrových rodičů. Všichni jsme leželi v té krásné manželské posvátnosti a já si připadala jako šlechtična, jež je vášnivě laskána svými poddanými. Měla jsem hlavu na hedvábném polštáři a dívala se do stropu. Zatímco mě Patricie uspokojovala jazykem, dívala jsem se na malbu na stropě. Bylo tam namalované modré nebe a nad nebeskou bránou na bílých mráčcích poletovali buclatí andělé. Hned vedle nebeské brány, která byla celá ze zlata, stál Svatý Petr. V levé ruce držel mohutný klíč a pravou rukou se po mne natahoval, jako by říkal – pojď mezi nás! Dole pod nebem byl nakreslený ráj. V trávě ležela nahá dívka, jež se dívala na oblaka a natahovala ruku k nebi. Z rohu malby vycházela smrtka v černém hábitu a kostnatými prsty se natahovala po mladé ženě. Vzápětí jsem cítila, jak moc jsem šťastná – ale i ztracená. Pohltila mě malá smrt, a pokud je orgasmus stejně krásný jako umírání, pak se není čeho bát. S mou sexualitou to nemělo nic společného, ale cítila jsem se nadpozemsky. Do konce života na tu malbu na stropě nezapomenu.

Naše nejšťastnější období muselo jednoho dne skončit. Těžko říct, kdo za to mohl. Pomluvy, které o nás začaly kolovat po celé škole, našemu nevázanému vztahu nic dobrého nepřinesly. Hodně rychle jsem si uvědomila, že nic netrvá věčně. Nezapomenutelné léto skončilo a z Ondřeje se stávalo monstrum. Začal se naší čtveřici vzdalovat čím dál víc. Jeho úspěch mu zamlžil mysl i jeho ego. Jako klavírista povýšil do městského divadla. Neustále nás seznamoval s novými lidmi, o něž jsme ani nestáli. O rozmazlené blbečky z bohatých rodin a soukromých škol jsme nechtěli ani slyšet. Nejhorší na tom bylo, že Ondřej se začal brzy chovat jako oni. Stejný styl oblékání, jeho mluvení a vystupování dalo za své. Ondřej už o nás nestál. A nestál ani o svou Patricii.

Patricii miluji, a proto pro mne nebylo lehké jí sdělit, že ji Ondra podvádí. Dívat se jí přitom do těch krásných a uplakaných očí, to člověka vyčerpá. Ondra jednoho dne dostal od táty k narozeninám novej bourák. Vypadal v něm jako idiot, ale jemu to bylo jedno. Obrážel po nocích kluby a domů si vodil holky na jednu noc. Bylo to zarážející pro nás všechny.

Naše společné noci plné vášně se už nikdy více neuskutečnily. Zůstala jsem jenom já a Radek. Jen my dva. Patricie ukončila studium a přestala navštěvovat zpěv. Tvrdila mi, že odešla za lákavou pracovní nabídkou a že škola pro ni už nemá smysl a že už nemá chuť se dál učit. Moc dobře jsem ale věděla, že odešla kvůli Ondrovi, který obrážel jeden klub za druhým a vrážel ho, kam jen mohl. Patricie to neunesla a raději odešla. Tři měsíce na to, co Patricie zmizela z mého života, jsme se všichni měli opět sejít.

***

Přišel s tím Ondřej a já mu to nikdy nezapomenu. Nikdy ho nepřestanu proklínat. Pamatuji si na ten okamžik, kdy mi do očí řekl, že už je nějakou dobu HIV pozitivní. Jednoho dne prostě stál před školou a zamával na mě. Už z dálky jsem mu na očích vyčetla, že se přihodilo cosi zlého. Váhavým krokem jsem šla k němu a celou tu dobu ho sledovala. Přestože se choval jako ten největší hajzl- stále mne přitahoval jako magnet. Utřel si pot z čela a zadíval se mi přímo do očí. Pověděl mi, že se vyspal s jednou holkou, o níž se tradovalo, že je prvotřídní běhna, co si to rozdává s každým na potkání a že se mu týden na to udělal malý flíček na přirození. Řekl mi, že dostal strach a zašel si k doktorovi, co ho poslal k dalšímu doktorovi, tedy po tom, co mu odebral krev. Sám přišel k praktickému lékaři ze strachu, že by mohl mít nějakou pohlavní nemoc. Přistoupil ke mně o krok blíž a chtěl mě chytit za ruku. Já ale ucukla.

Ondra se nadechl a spustil: ,,Doktor zjistil, že žádnou kapavku nemám, ale že mi bohužel musí oznámit, že jsem HIV pozitivní. „Výsledky krevního testu ukázali, že jste HIV pozitivní,‘‘ opakoval zřetelněji.

    ,,Cože?‘‘ zeptala jsem se ho nechápavě.

    ,,Nevěřil jsem tomu a nechal si udělat další vyšetření v jiný nemocnici, ale byla to pravda!  Na péru mám prasklou žilku, ale našli mi AIDS! Rozumíš tomu, co ti tu teď říkám, Kristýno!‘‘ na moment se odmlčel. ,,Mám AIDS a ty ho můžeš mít pravděpodobně taky. Okamžitě se seber a běž na testy. Vezmi s sebou Radka a běžte!‘‘

Začalo se mi chtít na místě brečet. Udělalo se mi špatně od žaludku a nemohla jsem popadnout dech. Chtěla jsem ho uškrtit. Čas se náhle zrychlil a já si uvědomila, jak moc je vzácný. Když Ondra začal Patricii podvádět, podváděl vlastně nás všechny. Klidně s námi spal dál, aniž by cokoliv řekl. S Radkem jsme už spolu měsíc nechodili. Už nás to k sobě netáhlo, přesto jsme si výsledek vyslechli oba dva. Poté, co jsem se dozvěděla, že je to skutečně pravda, začala jsem se smát jako nějaký šílenec. Nic jiného jsem ani nemohla dělat. Radek neustále dokola opakoval, že se musela stát chyba. On tomu věřit nechtěl. Smála jsem se, jelikož jsem nemohla uvěřit tomu, že by mne v tom můj Bůh nechal. Modlila jsem se k němu. Do posledního okamžiku jsem doufala.

Já, Radek a Ondra jsme to věděli. Někdo to ale musel říct Patricii. Ondra mě prosil, abych se o to postarala. Já to ale odmítla. Neunesla bych to a asi bych se rozplakala. Radek naštěstí souhlasil se mnou. Ondra jí to musel říct sám. Něco mi ale napovídá, že tak stejně neučinil. Patricie to do dnešního dne neví a já jí to sdělit nehodlám. Jsou Vánoce a tohle musí být jen noční můra.

***

Až dnes – dvacátého čtvrtého prosince, jsem přijela domů z internátu. Celé ráno jsem chodila kolem vesnice a rozmýšlela se, kdy vstoupit do dveří našeho domu. Cítila jsem se jako zbabělec. Když jsem se tu zprávu dozvěděla, nikomu jsem nic neřekla a možná, že je to tak i lepší. Nechtěla jsem brečet mámě do telefonu a prosit ji o odpuštění. Nepřeji si, aby si na mě lidi ukazovali prstem jako na nakaženou běhnu morem. Vysmívali by se mně a celé mé rodině. Úplně slyším naše sousedy, jak si šeptají za plotem: Pěkně si dcerunku vychovali! A nezachrání ji už ani Pán Bůh.

Teď tu sedím a čekám, až se máma s tátou vrátí z odpolední procházky. Je teprve půl páté a venku je už tma. Mám strach a cítím, že se brzy sesypu. Sedím na židli a přemýšlím. Vzpomínám na Patricii a toho hajzla, jehož tak kdysi milovala. Představuji si scénu, ve které se Patricie hroutí jako pokácený strom. Ondra jí do telefonu oznamuje tu zprávu a ona se mu chudák ani nemůže podívat do očí.

Sedím přilepená na židli a nemůžu se hnout. Dívám se na hodiny a nepřestávám myslet na to, kdy a jakým způsobem se ta nemoc projeví. Odstartuje se to snad nepřetržitými průjmy a horečkami trvajícími alespoň jeden měsíc nebo snad tuberkulózou plic. Možná, že to začne kožní nemocí a mně naskáčou po těle odpudivé léze fialové barvy, přesně jako měl Tom Hanks ve filmu Philadelphia. Děsím se toho, kdy se to projeví a jakým způsobem. Četla jsem, že bych měla dostat po pár týdnech chřipku, po které následuje zhroucení imunitního systému - AIDS. Bojím se toho! Nenávidím sama sebe za to, jak jsem se chovala.

Chci to brát se vztyčenou hlavou. Třeba se nemoc může projevit až za deset let, kdo ví. Nechci umřít. Už nikdy se ke mně žádný kluk nepřiblíží ani na sto metrů. Už nikdy nedostanu pusu nebo pohlazení. Budu odpudivá a všichni se mě budou bát, nebo mne litovat. Nevím, kde bych měla začít. Netuším, jak mám mámě říct, že jsem vedla marný život a že mám nemoc HIV. Cítím, že jí to nedokážu říct stejně tak, jako bych to nedokázala říct ani Patricii. Asi bych to nedokázala říct nikomu a asi to taky neudělám! Jsem už plnoletá a mám před maturitou. Je to moje rozhodnutí a ani lékaři nemají právo šířit osobní údaje pacientů.

Zvedám se ze židle a papíry strkám zpět do svého batohu. Někam je uklidím a možná, že je i spálím. Jsem rozhodnutá užít si dnešní den. V kapse mého kabátu mi začal vyzvánět mobil. Na displeji vidím číslo, které znám. Nechápu, proč mi ten dotyčný volá zrovna dnes. Rozmýšlím se, jestli to mám vzít. Už nějakou dobu mi píše zprávy, ve kterých stojí, že se mnou musí nutně mluvit. Zprávy typu; Naléhavě s tebou musím mluvit/ Proč mi nebereš telefon?/ Je to smrtelně vážné!

Přijímám hovor a poznávám hlas, který jsem už celou věčnost neslyšela.

,,Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi mi to konečně vzala. Chci říct – ahoj!‘‘ na chvíli se odmlčel. ,,Vlastně nejsem ani tak rád, že jsi mi ten mobil vzala. Rozhodně jsem nechtěl, abys mi to vzala zrovna dnes.‘‘

Nechápala jsem, co se mi snaží říct. Vzala jsem ten hovor jen kvůli dnešnímu dni. Jsou Vánoce a na Vánoce by si lidé měli odpouštět, mít se rádi a takový ty další kecy, řekla jsem si.

    ,,Tady Tomáš, doufám, že si mě pamatuješ? Doufám, že si pamatuješ nás dva?‘‘ řekl do mobilu.

   ,,Ahoj, co se děje? Proč mi voláš? Jsem překvapená, že mi voláš zrovna ty!‘‘ pravila jsem tichým hlasem.

    ,,Jo, já vím. Promiň, že mě musíš poslouchat, ale nemám na vybranou. Promiň mi to!‘‘ Jeho hlas byl rozklepaný. První myšlenka byla taková, že se snad ke mně bude chtít vrátit. Nejspíš měl slabou chvilku kvůli dnešnímu dni, a proto mi volá. Už žádné románky, tak jako v prváku, když za mnou lezl na internát. Nechala jsem ho mluvit.

    ,,Jsem srab, že jsem ti nezavolal dřív. Netušil jsem, kde mám začít a nevím to ani teď. Kristýno, chci ti vysvětlit... nevím kde začít. Doprdele, ani nevíš!‘‘ opět udělal dlouhou pauzu a já slyšela pouze jeho těžký dech.

    ,,O co jde? Co po mě chceš?‘‘ vyštěkla jsem.

    ,,Chci ti říct...‘‘

    ,,Co mi chceš říct? Tomáši?‘‘ začal mě unavovat. Bylo mi celkem jedno, co mi řekne. Čekala jsem, že začne, jak moc mě postrádá a jak mu chybím. Určitě byl jen nadrženej, ale se mnou to nic nedělalo. Letošní Vánoce byly už pro mě stejně ztracené.

    ,,Jsem nemocný!‘‘ spustil. ,,Zjistil jsem, že mám AIDS. Netuším, jak se to stalo a kdy. Nevím, jak dlouho už jsem pozitivní, ale dozvěděl jsem se to už před půl rokem, když jsem byl darovat krev. Proto ti volám! Volám takhle každý holce, se kterou jsem něco měl.‘‘ zase dlouhá pauza. ,,Měl jsem s tebou pohlavní styk. Jsou to už sice tři roky, ale doktoři tvrdí, že to mám v sobě už delší dobu. Odpusť mi! Odpusť! Nechtěl jsem s tebou mluvit takhle po telefonu, ale nemám na vybranou. Proč si mi to musela vzít zrovna dnes? Do hajzlu! Proč zrovna dnes?! Odpusť mi. Já už nevím, co mám dělat. Nemůžu jíst, nemůžu spát. Musel jsem ti to říct a ještě to musím říct několika dalším holkám. Pane Bože, takovou dobu jsem to v sobě dusil. Sbíral jsem odvahu, jak ti to říct,‘‘ chvíli mlčel a já ze sebe nevydávala ani hlásku.

    ,,Zajdi si co nejdříve k doktorovi,‘‘ pokračoval. ,,Budu na tebe moc myslet. Výsledek může být i negativní a já v to věřím. Odpusť mi! Z celého srdce doufám, že budeš v pořádku. Tolik se bojím budoucnosti,‘‘ odkašlal si. ,,Musím pravidelně docházet k lékaři, aby dohlížel na průběh nemoci. Dokonce jsem se už musel registrovat do seznamu nakažených. Jednoduše ti dají nálepku a jsi v seznamu s virem HIV. Funguje to jako kontrola v případě, že bys dostala chuť cestovat přes hranice. Pořád máš ale velkou šanci, že jsi zdravá...‘‘

Větu už nestihl dokončit. Zmáčkla jsem tlačítko a odložila mobil na stůl. Popadla mne hrůza. Z očí mi vyhrkly slzy a já se nepřestala třást. Upadla jsem na podlahu a křičela. Cítila jsem, že mi srdce vyskočí z těla. Vřískala jsem, chtěla jsem umřít, ale nejvíc ze všeho, jsem ho chtěla zabít. Začala jsem být úplně mimo. Věděla jsem, za co všechno jsem zodpovědná. Dopadla na mě nesnesitelná tíha. Ostří gilotiny se už nedalo zastavit a dopadalo pouze na můj krk.

Vtom jsem uslyšela cinkání klíčů v zámku. Máma s tátou byli v předsíni. Sebrala jsem se, otřela si oči a posadila jsem se na židli. Batoh s papíry jsem schovala do tašky. Oba vstoupili do místnosti. Stromeček pestrobarevně blikal v rohu obývacího pokoje a venku za oknem padal bílý sníh. Máma měla ve vlasech bílé vločky a táta si oklepával kabát od sněhu.

    ,,Ahoj Kristýnko, v kolik jsi přijela domů? Měla jsi zavolat, byl bych pro tebe přijel na nádraží,‘‘ řekl s úsměvem na rtech táta.

     Hned za ním stála máma: ,,Ahoj, to jsi nemohla přijet domů dřív? Proč jsi zůstávala na tom intru? Co to máš s očima? Ty jsi plakala?‘‘ strachovala se máma.

    ,,Co se ti stalo? Vypadáš, jako kdybys brečela,‘‘ přidal se otec. Bylo na něm poznat, že se strachuje.

Musela jsem se srovnat. Tělem mi projel zvláštní, doposud nepoznaný pocit. Cítila jsem se klidná. V tom momentě jsem se smířila se vším, co se stalo a za co nesu zodpovědnost. Pochopila jsem, že jsou jenom dvě možnosti a čas mi nedává příliš na vybranou. Lidé jsou jako ovce, jež uvěří pouze tomu, co doopravdy slyšet chtějí, a pomluvy jsou jako poslední záchrana pro ty, co už netuší, čím by měli vyplnit to trapné ticho v rozhovoru, jenž se už nemá kam dál ubírat. Podívala jsem se na mámu a tátu, a řekla; ,,Mám špatné zprávy. Zapomněla jsem vám letos koupit dárky pod stromeček.‘‘

Konec