Úsvit života

Úsvit života


Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.
První list Korintským 13, 1

„Babi, vyprávěj nám pohádku!“ žadonily děti sedící okolo staré dámy v houpacím křesle. Oheň v krbu prskal, hřál zkřehlé ruce a odrážel se v jejich očích.
„Běžte spát děti. Je pozdě a zítra musíte být odpočaté.“
Všechny dobře věděly, že se babička rozmluví, ale patřilo to ke hře. Malá Zuzana úpěnlivě prosila a nikdo se neměl k odchodu. Když se babiččiny koutky úst pohnuly, děti věděly, že mají vyhráno.
„Tak dobrá děti. Budu vám povídat o strýčkovi Erikovi.“
„A budou tam draci a princezny?“ strachovala se Zuzana a přitom se přesunula blíž, aby jí nic neuniklo.
„Neboj se, Zuzanko, budou tam zámky z křišťálu ukryté v polních liliích a vůbec celý ten kouzelný svět, který váš strýc objevil. Vždyť znáte jeho obrazy.“
„Já mám rád tančící vrbu nad krbem!“ volal Jirka a ostatní děti se přidaly.
„A já zase tu copatou holku v máku!“ nadšeně tleskala Zuzana.
„Klid děti, jinak vám nic vyprávět nebudu!“ pohrozila babička a vzpomněla si na syna, který býval taky malý a bezbranný.
„Víte děti, když byl Erik o něco starší než vy, ztratil jednoho dne zájem o všechno na světě. Ví bůh, že jsem se mu snažila porozumět, ale on mě k sobě nepustil. Ze dne na den se z něho stal smutný a zádumčivý kluk. Nevěděla jsem si rady.“
„To jako, že neměl rád lidi a byl zlý?“ překvapeně na babičku vzhlédl Jirka.
„Právě že naopak. Erik byl vždycky vnímavý a citlivý, možná až moc. Teprve později jsem zjistila, že se zamiloval. Zatímco v jeho nitru probíhala bouře, já nic nepoznala.“
„Babi, co je to láska?“ zeptaly se děti sborově.
„Ale no tak! Vždyť jste to vy, támhle ten strom za oknem, i tahle místnost vzešlá z lidské práce. Je to moc tvořící svět, no a někdy se zdánlivě koncentruje do jednoho člověka. Do jedné bytosti, jež je pro vás vesmírem a jiskřičkou naděje. Jednou to také zažijete.
Pro Erika byl celý svět teprve dvaadvacetiletá Marie Novotná, jeho učitelka, a on byl její neviditelný čtrnáctiletý žák. Neopětovaná láska Erikovi způsobovala bolest, až z toho onemocněl.“
„Umřel?“ vykřikly děti vystrašeně.
„Ne, zítra přijde na návštěvu a zase vám něco přiveze. A teď už mě nevyrušujte. Tehdy měl Erik několik týdnů vysoké horečky, blouznil a my jsem se o něj hrozně báli. Tady máte příběh o dracích, zámcích a princeznách. Příběh o zázraku života.“

„Jak dlouho to ještě potrvá, mami?“
Erik ležel v posteli, objímal plyšového medvěda v matném světle staré lampy.
„Neboj broučku, jednou to všechno skončí. Už se těšíš na kamarády?“
Venku za okny zablikala hvězda. Opuštěný maják ukrytý v moři mraků, vševědoucí oko pátrající po vystrašených klucích, anebo jenom babička zdravící z jiného světa svého vnuka?
„Eriku, co se děje? Nebreč zlatíčko.“
Erik cítil horké slzy na tváři a chtěl být sám. Maminka se k němu starostlivě naklonila, pohladila ho po vlasech a šeptala slova, jež k němu doléhala z obrovské dálky. Hvězda zmizela. Opustila ztrápeného kluka, starostlivou matku a temnou místnost s prádelníkem.
„Mami, proč se všichni pořád jenom smějí?“
Matka se naklonila k Erikovi a pátravě se na něj zadívala.
„Kdo se směje?“
„Všichni tam venku, víš! Pro ně jsem jenom vzduch, nikdo se na mě ani nepodívá.“
Maminka ho držela za ruce a cítila, jak celý hoří. Chtěla říct něco o tom, že to bude dobré, že se nemá čeho bát, ale najednou ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Objala malého Erika, chlácholila ho a pobrukovala básničku o mravenci, který se polámal.
„Stoupla ti horečka.“

Přesně o půlnoci se hodiny zastavily. Náhlé ticho vytrhlo Erika z polospánku. Svět byl najednou hrozně opuštěný. Maminka klidně oddechovala ve vedlejším pokoji a na Erika se z temnoty zadíval pár jasně modrých očí. Napřímil se v posteli a nechápavě se zadíval na ty dvě světýlka, jež ho hypnotizovala.
„Maruško?“
Vyslovil to jméno ještě v polospánku a rychle se ohlédl, jestli není některý z kamarádů náhodou poblíž. Nechtěl, aby ho viděli s holkou, ale všude bylo prázdno. A beztak by nikdy nikomu nepověděl, že je do Marušky tajně zamilovaný. Trvalo to celé léto. Ona byla sluncem, jež prosvětlovalo jeho duši, a on byl jenom kluk, na kterého se ani nepodívala. A teď tu byla v jeho pokoji, přízrak z měsíčních paprsků. Všechno podivně utichlo, až na srdce bijící v jeho prsou.
„Tohle ti dám na konci školního roku. Dohlížím na ni, aby jí nic nechybělo.“ Erik ukázal na malou zakořeněnou větvička fíkusu, která vyhnala do světa krásně zelený list, a pohlédl Marušce poprvé přímo do očí.
„Víš, snad budeš mít radost. Snad se usměješ. Možná si mě opravdu zapamatuješ a budeš vědět, že tu jsem. Pořád na tebe myslím a chtěl bych, abys mě měla ráda.“
Teď stála před ním a Erik ji viděl jasně jako předtím maminku. Bledé lícní kosti, zlato pramenící na její útlá ramena, tenké rty, jež ho políbily. Dva poutníci na rozpálené poušti jeho tváře. Pak slova, jež šeptaly těsně u jeho ucha.
„Eriku, nikdy nebudeš sám, i když si budeš připadat jako opuštěný poustevník uprostřed miliónů lidí, já budu vždycky ve všem okolo tebe, já budu v tobě. Až se bude celý svět smát příliš hlasitě a bude ti smutno, vzpomeň si na to, co ti říkám. Nemusíš stát v zástupech, nemusíš sklánět hlavu, jestli máš pocit, že někam nepatříš. Já budu ve hvězdách, já budu ve slovech, já budu láska, jež tě tvoří. Budeš mě vyjadřovat v každém gestu, až se jednou staneš dospělým. Jenom mi prosím něco slib.“
Erik se celý rozechvěl, natáhl ruce před sebe a chtěl se jí dotknout. Tak moc po tom toužil, ale ona byla tmou a světlem zároveň, ona tu byla i nebyla.
„Slib mi, že se uzdravíš, abys tu mohl být pro ostatní. Eriku, víš, ne všechno dopadne tak, jak si vždycky přejeme. Jednou pro tebe budu jenom jedna z mnoha tváří, a pak mě čas vymaže úplně, vzpomínka vybledne a ty dospěješ. Ale ta jiskřička v tobě nikdy nevyhasne. Budeš slýchat můj smích ve větru, až se opře do stromů na sklonku jara, ale už nebudeš vědět, komu patřil. Protože takový je život. Chtěla bych tě ještě jednou políbit.“

Erik se probudil do měkkého úsvitu. Venku za oknem poletovali podzimní draci a život se zpomalil. Chodci bezstarostně přešlapovali v záplavě listí, volali na sebe a kluci viseli na bílých provázcích natažených k prasknutí. Staré stromy se nad tím vším pohupovaly, jako by chtěly poděkovat všem dětem v tomhle chladivém podzimním ránu.
„Čeká nás nejstudenější zima za sto let!“ volal kluk na kole. Jednou rukou držel řídítka, druhou mával novinami, které zachránil ze spárů větru. Uháněl na západ a jeho pláštěnka rudě planula. Prosvištěl alejí za radostného vřískotu. V tom pohybu byl život a ve výkřicích radost. Začínal nový den, který se zdál jako každý jiný, ale přeci se něco změnilo. Malý Erik sledoval nebeské představení papírových draků, usmíval se z okna na děti a poprvé se mu zdálo, že sem patří a že nebude nikdy sám.

„Za pár dnů se Erik zázračně uzdravil a vrátil se do školy. Děti, váš strýc si uvědomil, že zdroj toho všeho, ta zázračná síla, je v něm samém, a toho dne přestal být domýšlivý.“
„A kde jsou zámky, draci a princezny!“ rozčilovala se Zuzana.
„Přeci všude okolo nás, zlatíčko! Jenom se stačí správné dívat a naslouchat jim. Od toho rána nebyl Erik nikdy sám a všechno se zdálo jednodušší. Křišťálové zámky se blyštěly v ranní rose, princeznu nalézal v každém dívčím úsměvu a mlha byla dračím dechem. Cesta do školy se ztrácela v šarlatu jitra, ale Erik už před ním neskláněl hlavu – ani před hvězdami, v nichž byl dětských smích, který ho probudil toho památného dne.“
„A jak to dopadlo s paní učitelkou? Všimla si někdy našeho strýčka, nebo zůstal neviditelný?“ ptaly se děti.
„Ale děti, jak by mohla mít dospělá žena zájem o malého chlapce. Něco vám povím, mezi tím památným dnem a večerem, kdy se s ní Erik opět setkal, uplynulo mnoho let, ale pro mě je to jako okamžik. Živě si vzpomínám na jiskřící kaluže ve světle pod lucernami. Zdálo se, že je to jeden z těch obyčejných říjnových ospalých dnů, ale něco se chystalo. Jakýsi příslib života nutil všechny vyčkávat, zkracoval nám dech a vpíjel se pod kůži…
Víte, cesty života jsou zvláštní. Osud řídí naše cesty, jako si vítr pohrává s opadaným listím, po kterém mu kráčela vstříc, aniž by si jej pamatovala. Vypadala docela jako královna mezi dvořany staletých stromů – a on byl usměvavým, tichým poutníkem, stojícím u laviček a hledícím na planoucí barvy roční doby. Každý její krok se zdál pomalý, směřoval ke společnému cíli v budoucnosti a její oči zářily jako dvě modrá světýlka.
Vězte, že se v té krásné aleji setkali… a tady končí náš příběh, jsem unavená. Půjdeme spát,“ zakončila babička.
„Já chci vědět, jak to dopadne!“ naříkala Zuzana a ostatní se přidávaly.
„Děti, zítra se jich zeptejte sami, rádi vám to dovyprávějí. Já si konečně odpočinu. A teď už upalujte.“