Alkohol a hvězdy

Vždycky mě okouzlovaly její oči. Ale jejich krásná zeleň, posypaná pár kousky hnědé, byla poslední rok hluboce utopená ve smutku a žalu. I když se ústa smála, a kolem těch nádherných očí se jí tvořily vrásky, pořád si zkušený pozorovatel mohl povšimnout toho truchlivého smutku, který se z nějakého záhadného důvodu prohluboval v mé přítomnosti. To mě trápilo. Chtěl jsem vědět, co se za tím vším skrývá. Osud tomu chtěl, abych se to dozvěděl zrovna tu noc...


Vracel jsem se z restaurace, kde jsme měli sraz s pár přáteli. Nikdy nepohrdnu pozváním na dobré jídlo v příjemné společnosti. Byl to velmi příjemný večer. Panovala skvělá nálada, o zábavu nebyla nouze. To jsem potřeboval. Bavit se s lidmi, kteří jsou mi blízcí.


Venku nebylo nejtepleji, což jsem nepředpokládal. Upřímně mi i v mikině byla zima. Avšak i přesto to byl kouzelný večer. Prázdná ulice lemovaná domy a starými, slabě svítícími lampami byla klidná do doby, kdy z jednoho domu vylezla podivná partička lidí. Očivdně právě ukončili svoji soukromou party a loučili se. Nebylo těžké to uhodnout, opilecké výkřiky typu: ,,Čau, vole, a dojdi domů ještě dneska" se rozléhaly ulicí. Po chvíli se však hlasy ztratily v dáli. Ale stejně jsem tu nebyl sám. Naproti mě jemné světlo lampy osvítilo ženu. Potácela se. ,,Znám ji", proběhlo mi hlavou. Doposud ale byla daleko. Nemohl jsem spolehlivě určit, kdo to je. Zpomalil jsem krok. Neřekl bych, že to zaznamenala. Nebyl jsem si jistý, jestli si mě vůbec všimla. Čím blíž jsem byl, tím silější byl pocit, že ji znám. Velmi dobře. Po pár krocích jsem si byl úplně jistý. Stejně tak jsem si už byl jistý, že mě taky vidí. Zastavila se, a její grimasy naznačovaly, že se snaží zaostřit zrak. ,,Arlene?", řekl jsem opatrně. ,,Aaaa, Filipeee, to jsi tyy," prohlásila vesele. I když byla na mol, řeč měla jasnou a srozumitelnou. Na chvíli jsem zapochyboval, jestli její vrávorání není způsobeno něčím jiným, než alkoholem. To mě ale přešlo, když začala nekontrolovatelně máchat rukama. Zřejmě to myslela jako přátelské gesto. Myslím, že mi chtěla zamávat. ,,Fili, tady jsem!", zavolala na mě. Bylo to zbytečné, stála přímo přede mnou. Nebylo možné ji nevidět nebo neslyšet. Párkrát ještě máchla rukama před sebou. Elegantně jsem se vyhl její natažené dlani, která mířila přesně na moji tvář. ,,Vypadá to na povedenou pařbu," poznamenal jsem ironicky. ,,Aaaale, jakpak jsi to uhodl?" odvětila spokojeně. ,,Nebylo to těžké. Doprovodím tě domů, dobře?" Její stav opilosti mi něco, nebo spíš někoho, strašně připomínal. Takový stav už jsem u někoho viděl. A ne jednou... Vrávorání, nekontrolované pohyby, protáhlá slova, ale i přes to všechno srozumitelná řeč. ,,D... Domů?" řekla po chvilce ticha, kdy se snažila udržet rovnováhu. Přitakal jsem. ,,Aaaaale Filiiiii, já nechci domů. Pojď ještě naaaaa skleničkuuuuuu." ,, Dobře, půjdeme se ještě projít, ale ne na skleničku. Pak tě dovedu domů, ano?" Zase bylo chvilku ticho. ,,Uuuuuž jsem říkala, že nechci domuuu? Aaaaasi jo. Vždyť mě tam nic neeeeeečeká." Vždyť mě tam nic nečeká. Ach ano, už jsem si vzpomněl. Otec míval stav opilosti stejný! Vždyť mě tam nic nečeká, říkával v hospodě. Čeká. Žena a syn, říkali mu kamarádi. Pak ho většinou dovedli, nebo spíš dotáhli, před naše dveře. Občas s ním mámě pomohli do postele. Už je to dlouho, co jsem to zažil naposledy... ,,Fiiiilipe? Jsi tu ještě?" probrala mě z přemýšlení. Otec. Nesmím dopustit, aby dopadla stejně, jako on. ,, Kde bydlíš?" zeptal jsem se. Přestala mávat rukama. ,,Filipe. Já nikam nejdu," řekla naštvaným tónem. Musel jsem zůstat klidný. ,,Arlene, jsi opilá, bude to pro tebe nejlepší. Teď se krátce projdeme po parku, pak mi řekneš, kde bydlíš, a já dohlédnu na to, aby jsi dorazila v pořádku. Přiblížila se ke mně. Nevypadala dvakrát přátelsky. Měla stejný výraz, jako měl otec těsně před tím, než se začali s matkou hádat. ,,Tak zaprvé, nejsem opilá." Toto její tvrzení jsem mohl velmi lehce zpochybnit, stačilo se zeptat kohokoliv, kdo by prošel kolem nás, zda-li necítí alkohol. Určitě by prohlásil, že to tu smrdí jak v lihovaru. ,,Za druhé," pokračovala zvýšeným hlasem, ,,se s tebou nehodlám procházet po nějakým debilním parku. A za třetí, za žádnou cenu ze mě nedostaneš adresu mýho dojebanýho bytu!" Poslední slova po mě zařvala. Stalo mě hodně energie být stále v klidu. ,,A kde tedy hodláš spát?" ,,Nevím. Klidně tady na týhle posraný lavičce,"odpověděla, a ukázala kamsi do tmy. ,,No, to je výborný. Nechceš se rovnou připojit k těm ožralým bezdomovcům, který najdeš všude možně po městě?" ,,Rozhodně by s nima byla větší sranda, než s tebou." ,,Víš co, ona by se mnou možná sranda byla, kdyby jsi ty nebyla na sračky!" Přestal jsem se ovládat. Bylo mi jasný, že mě ta slova budou mrzet. Ale nemusela by si je pamatovat... ,,No tak jsem kurva na sračky, a co tě to tak sere, absíku? To, že jseš ty podělanej z každý kapky chlastu, která se k tobě přiblíží na dva metry, neznamená, že já se nemůžu pořádně ožrat, když jsem v prdeli!" Naši hádku slyšela celá ulice. Nemělo cenu se dál snažit nekřičet zas tak moc nahlas. ,,Sere mě to, protože tě, sakra, miluju a nechci, abys dopadla jako můj otec, kterej se uchlastal k smrti!"


Ticho. Po chvíli přemáhání se mi povedlo ho prolomit. ,,Arlene... Na tohle chci znát odpověď už rok...Z čeho jsi v prdeli?" Zvedla hlavu. Vypadala zmateně. Místo odpovědi se zeptala: ,,To... Tobě se uchlastal otec?" ,,Ano, ale já se ptal první." ,,A... Aha... Omlouvám se, nevěděla jsem..." Hlas se jí trochu třásl. Chytl jsem ji za ramena a podíval se jí hluboce do očí. Trochu se leskly. ,,Nechme to teď být. Víš, od té doby, co tě znám, jsem věděl, že chci, aby jsi se mnou strávila více času a možná do budoucna i nějakou část mého života. Později jsem se dozvěděl, že máš přítele. Ani to mé city k tobě neporušilo. Ale poslední rok jsi smutná. A z nějakého důvodu mi přijde, že se to v mé přítomnosti pohloubí. Prosím, přeju si vědět, co tě trápí, a jak to souvisí se mnou." Dřepla si. Schovala hlavu do dlaní, a začala plakat. Stál jsem tam jak ňouma a nevěděl, co mám dělat. Ze dřepu se přesunula do sedu. Přitáhla si rukama kolena k hrudníku, sklopila hlavu a stále brečela. Sedl jsem si vedle ní. Zkusil jsem ji pohladit po vlasech. Nebránila se. Naopak se přisunula a opřela se o mně. Trochu se třásla. Vzal jsem ji kolem ramen a přitiskl k sobě. Po chvíli jí přestaly téct slzy. Pak promluvila. ,,Ano, opravdu jsem měla přítele. Byl to úžasný člověk, chtěl si mě vzít... Zabil se na motorce. Kamioňák usl za volantem a vjel do protisměru... Neměl šanci to přežít. Bylo to přesně před rokem. Proto jsem šla dnes pít, abych na to na chvíli zapomněla. Pořád to bolí... A jak to souvisí s tebou? Jsi mu nehorázně podobný. Vždy, když jsem se na tebe podívala, viděla jsem ho. Po nějaké době jsem si zvykla. Potom ta příčina byla jiná. Uvědomila jsem si, že mi taky nejsi vůbec lhostejný, a že jsem se asi znovu zamilovala. Ale nemyslela jsem si, že bych měla nějakou šanci. To mě mrzelo..." Nevěděl jsem, co říct. Po kratší odmlce jsem konečně byl schopen nějak reagovat. ,,To s tím přítelem je mi opravdu velmi líto. Upřímnou soustrast..." Něco mě napadlo. Vstal jsem, chytl jsem ji za ruku a pomohl jí také vstát. Rozešel jsem se někam do tmy. ,,Ka...Kam jdeme?" zeptala se. ,,Uvidíš," odpověděl jsem.


Dovedl jsem ji na nejvyšší místo v městě. Byla to taková hezká rozhledna na kopci, který ležel na okraji města. Byl odsud krásný výhled jak na město, tak na hvězdy. ,,Je tu opravdu krásně, ale proč jsi mě vytáhl zrovna sem?" Nevěděl jsem, jak na to zareaguje, byla to strašná pitomnost, ale když uz jsem jí dostal až sem musel jsem to dokončit. ,,No...když je to přesně ten rok, tak mu můžeš být blíž..." Čekal jsem okamžitý pláč a nadávky, avšak stále mlčela. Podívala se na nebe. Začala jemně slzet, ale usmívala se. Taky jsem si všiml, že se třese, ale ne od pláče. Svlékl jsem si mikinu a přehodil ji přes její ramena. Otočila se na mě a usmála se ještě víc. Když jsem ji otřel slzu, která stékala po její bledé, krásné tváři, přivinula se ke mně. Objal jsem ji. Stáli jsme tam potichu několik minut. Dívali jsme se na hvězdy. Potom mě pustila, šla blíže k zábradlí, podívala se vzhůru a zamávala. Pak se vrátila a zastavila se přímo přede mnou. ,,Děkuji," zašeptala. Chtěl jsem odvětit, že nemá za co, ale než jsem otevřel ústa, políbila mě. Překvapilo mě to. Poíbil jsem ji nazpátek. Poté jsem ji znovu objal a čekal, až bude připravená jít domů.


Nad ránem jsme došli před její dům. ,,Filipe... Je mi líto tvého otce. Jak dlouho už to je?" ,,To je v pořádku. Už je to patnáct let." Pokývala hlavou. Na jejím místě bych taky nevěděl, co říct. ,,Myslím, že už bys měla jít. Díky za krásně strávený čas," řekl jsem, a dal jí pusu do vlasů. Objala mě, a zašeptala, že také moc děkuje. Za všechno. Pak mě pohladila po tváři a odešla ke dveřím. Tam mi zamávala, a vklouzla do domu.
.
.
.
.
.
.
.
Venku byla tma. Šli jsme podzimní alejí tam, kde se to před lety stalo. Prošli jsme stejnou trasu jako kdysi. Několikrát jsem si zkontroloval náprsní kapsu. Nezapomněl jsem to. Celou cestu jsme si povídali a smáli se. Je mi s ní krásně. Vždy bylo a vždy bude. I přes naše občasné hádky, neshody, výměny názorů, nepovedené plány či špatné dny.
Došli jsme na místo. Obloha byla dnes vyjímečně jasná. To mi hrálo do karet. Rozložili jsme deku a sedli si. Objal jsem ji. Dívali jsme se vzhůru, hledali souhvězdí, vtipkovali a vymýšleli různé příběhy. Teď je ta správná chvíle. ,,Hele, Arlene, támhle jsou blíženci. Ti dali něco do velkého vozu, který překonal dlouhou cestu a doručil to až ke mně do kapsy." Se zájmem se na mě podívala. Pustil jsem ji, vytáhl krabičku, kleknul si, a otevřel ji. Spadla jí brada. ,,Arlene, před pěti lety se ti tu uzavřela jedna kapitola a spolu se mnou jsi začala psát další. Díky za tu poctu. Teď se tě ale ptám, zda-li ti společné psaní vyhovuje, a chtěla bys se mnou strávit zbytek života?"
No co vám budu povídat, řekla ano.