Misky z bulharské keramiky

Jsou mladí. Mají své plány. Představy. Iluze o životě. Zatím oba studují. Rádi cestují. Peněz není na zbyt. Vezmou krosny, stan a odjedou na prázdniny do Bulharska. Není tam draho. Jezdí stopem. Vaří si v ešusu. U moře ve stánku se suvenýry narazí na bulharskou keramiku. Smějí se. Znají ji. Je skoro na každé české chalupě. Z dovolené, ještě za socialismu, si ji přivezl každý. Ale doma ji mít nikdo už nechce. Jim se líbí. Mají rádi tradiční místní věci. Vyhlídnou si dvě malé misky. Jednu žlutou. Jednu zelenou. Koupí si je, i když vědí, že je budou nosit v batohu po horách, kam se teprve chystají.

Při loučení po návratu domů si misky rozdělí. Žluté trochu popraskala glazura. On se nabídne, že si vezme tu. Ona si vezme zelenou. Je přeci jedno, kdo má kterou, vždyť přeci jednou budou bydlet spolu. A misky také.

Studia byla dokončena. Další představy o životě. Tentokrát se neshodují. Každý jde svou vlastní cestou. Ještě jsou občas v kontaktu. Jednou jí pošle fotografii žluté misky. Stala se tragédie. Rozbil ji. Ale zase ji kousek po kousku slepil. Lásku ale už ne.

Vrásčitá ruka se stařeckými skvrnami šátrá ve skříňce kuchyňské linky. Hledá něco vhodného na brambůrky pro pravnoučata. Nahmatá misku. Je zelená. Bulharská keramika. Šedivá hlava si vybaví příběh té misky. Ten si dobře pamatuje. Hodně staré vzpomínky jí nedělají problém. Misky se už nikdy nesetkají. Ví to. I kdyby druhá miska, ta žlutá, stále někde byla. Její majitel před pár lety zemřel. Teď už ta její, zelená, je jen obyčejná miska jako všechny ostatní.

Zelená miska je ve skříňce v kuchyni. Ona píše povídku. Je o miskách. Vedle v pokoji spí její dítě. Je to ještě batole. Je jen její. Vždycky si přála dítě.

Žlutá miska je na poličce v pokoji. On píše smutnou písničku. Je o lásce. Vždycky si přál skládat hudbu.