Všechno mohlo být jinak (1)

Tak jsem na místě. Bude půl dvanácté a pokud tady zvoní plus mínus jak na našem gymplu, měl bych mít ještě nejmíň hodinu. Já, kterej věčně chodí pozdě, jsem někde o hodinu dřív? Tak není to úplně moje zásluha, prostě jsem vystoupil z vlaku, poptal se na cestu a došel sem. Co teď? Sedl jsem si na obrubník tak abych dobře viděl na vchod a vytáhl knížku. Ale zjistil jsem, že číst nemůžu. Nemůžu se soustředit, srdce mi buší a myšlenky se mi splašeně honí hlavou. Samozřejmě ústřední myšlenka, která na mě čím dál častěji a čím dál silněji doráží, je prásknout do bot. Stejně to nemůže vyjít a vykoleduju si jen trapnou scénu a depku na příštích pár dnů až týdnů. Tak proč se nesebrat a nenechat to být? Tak jako vždycky. Kde jsem vůbec sebral tu odvahu, že teď sedím v Havířově před gymplem a čekám na holku, kterou vlastně vůbec neznám? Jo, jsem tady proto, že bych ji poznat chtěl. Myšlenky se začínají rovnat.

Není to ještě ani měsíc…

Koncem srpna jsem přibyl do vesnice Mlýnce u Podbořan na povinnou chmelovou brigádu která předcházela nástupu na vysokou školu. Tenhle devětaosmdesátej rok zatím neprobíhal vůbec špatně. Povedlo s mi dost slušně odmaturovat, vzali mě na vejšku, na brigádě jsem si vydělal slušný prachy a podíval se v sedmnácti letech s partou známých poprvé k moři. Prožíval jsem závěr téměř čtyřměsíčních bezvadných prázdnin. Dva týdny na chmelu, pak zápis a začne škola. Na chmelu jsem nikdy nebyl, my jsme na gymplu chodili na brambory, takže to pro mě byla naprosto nová zkušenost.  Jako v tomto roce téměř stále, jsem měl zase štěstí. Když rozdělovali práci, tak mě ještě s jedním budoucím spolužákem Jardou určili jako pomocný závozníky. Pro srovnání, ti, co chodili na pole vstávali v šest a dost tvrdě makali. Ti, co dělali na česačkách a na sušce, vstávali v sedm a práci měli poněkud lehčí. My s Jardou jsme vstávali v osm. Areál družstva byl kousek od ubytoven a skládal se ze tří česaček a sušky plus pár obslužných budov. Mimochodem, kromě ubytoven a areálu česaček bylo v Mlýncích už jen pár baráků, jinak nic. Ani obchod ani hospoda, nic. Stálí obyvatelé se dali spočítat na prstech. Když tam měli brigádníky, jezdíval tam soukromník s pojízdnou prodejnou. Vozil i stolky s židlema, takže jsme chodili „do hospody K Soukrovi“. Povedlo se nám tam i párkrát pěkně zmazat. Takže když jsme dorazili do práce, naším úkolem bylo svézt s traktorem pytle s načesaným chmelem od česaček a výtahem je poslat klukům na sušku. Práce tak na hodinu. Pak jsme museli být k dispozici traktoristovi, kdyby bylo něco potřeba. Většinou nebylo, takže jsme někde na pytlech dospávali, než bylo třeba opět svézt pytle. Pokud už nebylo ve volném čase potřeba dospat, chodili jsme po návštěvách na česačky, kecali, hráli karty, četli…  Hned třetí den jsme se domluvili s klukama, co měli stejnou práci na druhé směně, že se budeme střídat ne po směnách, ale po dnech. Jeden den celej my, druhej den celej oni, to znamenalo pro nás celej druhej den volno. Byla to práce snů.

Během našich společenských návštěv na česačkách jsme se seznamovali s dalšími spolupracovníky a to nejen z řad našich, tedy nastávajících vysokoškoláků – spolužáků. Kromě nás tu na brigádě byli i třeťáci z gymnázia v Havířově. A co si budeme povídat, zajímaly nás hlavně holky.

Holky a já, to je kapitola. Na jednu stranu jsem byl, co má paměť sahá, téměř pořád do nějaké holky zamilovanej. Na první si pamatuju už ve školce. Na druhou stranu byly pro mě holky něco jako jinej živočišnej druh. Teda jako přitažlivej, vesměs krásnej, ale absolutně nepochopitelnej. I když jsem si občas jako malej s holkama sem tam hrával, později jsem se dokázal s nimi i tak nějak bavit, stejně jsem nakonec skončil s otevřenou pusou a totálně nechápavým výrazem. Prostě jsem holkám nerozuměl. To mi ale nebránilo v tom, abych se do nich periodicky nezamilovával. Všechno to byly platonické a romantické lásky, většinou bez odezvy, i proto, že jsem se většinou neodvážil ničeho víc, než romantických představ. To zase mělo důvody v mém sebevědomí. Měl jsem ho celkem dost, ale jak došlo na holky, padalo k nule. Za prvé jsem nebyl žádnej krasavec, a to zcela objektivně, no a za druhé jsem, jak už jsem zmínil, holkám vůbec nerozuměl, takže jsem nevěděl co říkat, jak se chovat... většinou jsem si připadal trapně. Když jsem byl uvolněnej a o nic nešlo, bylo to jakž takž v pohodě, ale jakmile mi na některé začalo trochu víc záležet, přišla křeč.

Nicméně jsem poslední rok cítil mírné zlepšení, a to i přes jedno otevřené odmítnutí a jedno decentní odmítnutí. Možná to bylo tím, že jsem ke svému velkému překvapení naopak zaznamenal nesmělý leč nepřehlédnutelný zájem o mě z té druhé strany. Párkrát, ale přece. 

Takže když jsme tak s Jardou bloumali po česačkách, v seznamování jsem si nevedl tak špatně. 

Nejdřív jsem se seznámil s jedinou místní dívčinou Martinou. Byla ze začátku hodně fajn, pak to vychladlo, byť to bylo celou dobu jen kamarádské.

Pak jsme se postupně začali seznamovat i s těma gymplačkama. To bylo zajímavý po všech stránkách. Za prvé, to byl první a jediný kolektiv, který jsem poznal, kde byly samý pěkný holky. Shodli jsme se na tom s klukama obecně, že mezi nima není jediná, která by byla nehezká. Samozřejmě některé byly hezčí, některé ne tolik, ale všechny se nám vlastně líbily. Druhá věc – na třeťačky na gymplu to byly překvapivě vesměs zdravě sebevědomé a šikovné holky, přitom jsem nepoznal ani jednu nějak namyšlenou nebo nafoukanou. S tím jsem se do té doby nesetkal. Jako jo, poznal jsem i takové holky, ale spíš výjimečně a ne v takové koncentraci. S některýma jsem se seznámil, byly většinou milý a usměvavý, dokonce jsem si s nima i dobře pokecal, zdravili jsme se ... prostě fajn. Pak jsem poznal Sylvii.

Sylvie jsem si všiml možná trochu později, protože se nejevila tak společenská. Jevila se mi odtažitější než ostatní, ale byla rozhodně zajímavější. Předně nebyla jen hezká, byla krásná, ale její krása mi přišla taková ušlechtilejší, celá její osobnost byla jakoby vznešená. Prostě princezna. Zamilovával jsem se postupně ale zamiloval jsem se moc. Navíc to byla první holka, u které jsem začal výrazněji vnímat, jak to říct, ženské rysy. Až dosud byly všechny moje „zamilovanosti“ platonické, romantické a až průzračně čisté. Všechny představy byly pouze romantické, neměly téměř žádnou erotickou složku. Přišlo by mi to asi skoro znesvěcující. Do Sylvie jsem byl taky zamilovanej velmi čistě, ale už jsem částečně vnímal, že je to v podstatě již krásně plně vyvinutá žena.

Začal jsem na česačku č. 2 chodit čím dál častěji. Ta parta holek byla fajn, ale chodil jsem tam hlavně kvůli Sylvě. Jenže čím víc jsem se do ni zamilovával, tím opět rostla moje nesmělost vůči ní, blok a křeč. S ostatníma jsem se bavil ještě docela normálně, ale se Sylvou to nešlo. Najednou jsem měl knedlík v krku, srdce mi bušilo a tak jsme prohodili sem tam pár vět. Zpětně si teď uvědomuju, jak to muselo být průhledný. Několikrát se stalo, že se ostatní holky s potměšilým úsměvem vytratily a nechaly nás se Sylvou o samotě. Někdy to byly skoro trapný chvilky, když jsme tam tak spolu mlčky seděli, já nevěděl co říct a Sylva se tvářila velmi neutrálně. Je možný, že by to ostatní poznaly a Sylva ne?

 

Na schodech ke škole se objevili první lidi. Vstal jsem s udělal pár kroků blíž, abych ji nepřehlédl, když už teda jsem jednou tady. Ale ne, v této vlně nebyla, mám teda ještě čas. Znovu jsem si sedl a vrátil se v myšlenkách zase zpět.

 

A tak proběhl pobyt. Jak jsem vnímal blížící se konec, tím víc jsem panikařil a tím víc to nešlo. Chtěl jsem Sylvu alespoň pozvat ven, jen tak se projít, ale nešlo to. Poslední večer byla dočesná, pili jsme s klukama, bylo veselo, ale jen povrchně. Už mi bylo jasný, že to nedám, Sylva odjede a už ji nikdy neuvidím. Věděl jsem, že to časem přejde, ale velká útěcha to nebyla. Poslední den jsem ještě Sylvii viděl, stála tam sama a stačilo pár kroků, ale nedokázal jsem to. Pak už jsem jen svedl se dlouho dívat za autobusem, kterým odjela. Nedlouho poté jsme odjeli i my.

Za týden nám začala škola, všechno nové, zajímavé hektické, vzrušující... přesto jsem na Sylvii nedokázal zapomenout.  

 

Bylo to předevčírem, když jsem se večer vrátil na kolej utahanej po celodenních laborkách. Dal jsem si nohy na stůl a pustil rádio. V rádiu moc často teda folkaře nehrajou, já jsem to však pustil přímo doprostřed Dobešovy písničky Něco o lásce. A zrovna tam Pavel zpíval: „... protože jestli byste na ni měli myslet, to radši vstaňte a jděte za ní ihned, utíkejte než vám zmizí navždycky.“  Bylo to jako znamení. Já ji nechci nechat zmizet. Musím za ní. Nikdy jsem k realizaci divokých nápadů neměl daleko. Bylo pondělí, ve středu jsem měl volno tak pojedu do Havířova. najdu gymlp a najdu i Sylvu. Kdybych musel spát někde na nádraží, tak ve čtvrtek máme jen přednášky a tam přinejhorším chybět můžu. A dokud jsem byl v ráži, sebral jsem se a jel zase přes půl Prahy na nádraží zjistit si vlak a koupit lupen.

A tak jsem tu. Nutno říct, že mě odvaha opustila ještě v pondělí, ale už jsem měl lístek v kapse. Celý úterý se ve mě pak praly pocit rezignace a pocit euforie. Když jsem si vzpomněl na tu písničku, odvaha nabrala vrch, aby se přes ni obratem převalila vlna pochybností. Trochu jsem se uklidnil, až jsem seděl ve vlaku.

Ze školy začínají proudit další davy. Opět vstávám a jdu o pár kroků blíž. Sylva mezi nimi není. Až teď. Vychází v doprovodu dvou holek, jednu si pamatuju z chmelu. Jsou zabraný do hovoru. Co teď? Mám tam mezi ně vtrhnout? Horečně přemýšlím, ale situace se řeší sama. Sylvie mě uviděla, zmlkla uprostřed věty a zastavila se. Holky se udiveně zastavily s ní a když si všimly jejího pohledu, otočily se na mě taky. Pak se zase otočily k Sylvě, něco si říkaly a pak s pohledem na mě a s potutelným vševědoucím úsměvem ve tváři Sylvu nechaly stát na schodech a obě se vydaly někam pryč. Ten jejich úsměv mi trochu uvolnil napětí na hrudi. Udělal jsem pár kroků a konečně se pohnula i Sylva. Potkali jsme se na půl cesty. „Ahoj“ řekl jsem a pokusil se usmát.

„Kde se tu bereš?“

Její odměřený tón a nepřístupný výraz mě zase srazil na dno.

„Eehm... já ...“ zakoktal jsem se. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se vůbec nepřipravil na to, co budu říkat. „Můžu tě kousek doprovodit?“ spásná myšlenka na získání trocha času a rovnováhy.

Pokrčila rameny, otočila se a vydala se po ulici. Já za ní. Chvíli jsme šli mlčky. Tak už něco řekni, nadával jsem si.

„Tak co škola?“  Ach né, takový klišé!   

„Dobrý.“ zněla odpověď. Co taky jinýho.

Nastávající trapné ticho prolomila k mému překvapení ona.

„Co vejška?“

Uf. Tak neposlala mě do háje hned a dokonce konverzuje. Trochu se mi povedlo se uvolnit.

„Jo, dobrý. Je toho hodně jiný než střední, je to dost náročný, ale zatím dobrý.“ přidal jsem ještě pár obecných vět a nastalo zase ticho. Šli jsme vedle sebe po ulici, Sylvie hleděla před sebe a já jsem hleděl na ni.  Její nádherný, ušlechtilý profil poněkud kazil jen stále nepřístupný výraz její tváře. Vnímal jsem její krásnou šíji, ozdobenou jednotlivými vlasy, které nedržely nebo vypadly z drdolu. Uvědomil jsem si, že jsem ji vždy viděl jen s drdolem a zatoužil ji vidět s rozpuštěnými vlasy.

Už to takhle dál nešlo. Sebral jsem veškerou svou sílu.

„Sylvi, já jsem se tě celou dobu na chmelu chtěl něco zeptat.“

 „Na co?“ 

 „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by ses se mnou nešla projít.“

Zastavila se a trochu užasle na mě pohlédla.

„Cože?“

„No moc jsem se tě chtěl zeptat, jestli by ses nešla projít, ale nějak to tam nevyšlo, tak jsem teď tady.“

Její nepřístupný výraz konečně trochu polevil.

„Tys jel z Prahy do Havířova jen aby ses mě zeptal, jestli bych se nešla projít?“

„No jo.“

Otočila se, aby pokračovala v chůzi. „Ty jsi blázen.“  řekla, ale zaznělo mi to neskutečně něžně.

Šli jsme mlčky dál.

„Proč ses mě nezeptal už tam?“ zeptala se náhle.

Na to byla jednoduchá odpověď „Protože jsem trouba. Víš, já jsem totiž strašně nesmělej.“

Podívala se na mě a já ke své nesmírné úlevě zahlédl v jejích očích plamínky úsměvu.

Šli jsme zase mlčky dál.

„Ano.“ prolomila ticho Sylvie, zastavila se a otočila se ke mě. Ve tváři už byl znát zřetelný náznak úsměvu.

  „Co ano?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jo, půjdu se s tebou projít.“

Hleděla mi do očí a její úsměv už byl úplný, nefalšovaný a zářivý.

Po těle se mi rozlil nádherný pocit štěstí. Ten úsměv byl kouzelný.

„Tak to je senzace.“ nedokázal jsem ze sebe vypravit nic duchaplnějšího.

„Jen si hodím domů věci.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že má batoh s učením. Trapas.

„Jejda, promiň, můžu ti pomoct?“

„Nemám to těžký a je to už támhle za rohem.“

Zbývajících pár desítek metrů jsme šli opět mlčky, ale moje srdce zpívalo a burácelo.

Když jsme došli k domu, Sylvie se na mě obrátila „Nechceš jít nahoru?“

„Nevím, jestli se to hodí.“

„Hodí, naši na tebe budou určitě zvědaví.“

„Jak jako, zvědaví?“ nechápal jsem.

Sylvie se na mě vážněji zahleděla.

„Víš, když jsme se vrátili z chmelu, naši na mě poznali, že se se mnou něco děje. Dost si rozumíme, takže jim neudělalo větší problém to ze mě vytáhnout. Vyprávěla jsem jim o jednom klukovi, kterej byl ze začátku docela roztomile nesmělej, ale postupem času to bylo roztomilé stále míň a pak už to bylo skoro k nesnesení. A já jsem nevěděla, co mám dělat, jsem totiž docela plachá. Pamatuješ se, když jsme odjížděli?“

Přikývl jsem. Na tu chvíli se nedá zapomenout. Sylvie ke mě přistoupila blíž.

„Snažila jsem se co nejvíc to zdržet, zoufale jsem čekala, že se ještě něco stane, a když jsi se pak vydal směrem ke mě... jenže jsi jen vrátil Davidovi půllitr a zase jsi odešel. V tu chvíli jsem myslela, že se mi rozskočí srdce. Málem jsem to obrečela. Naši ten můj smutek vycítili a pomohli mi. Řekli, že to přebolí. Že čas všechny rány zhojí.“

Konečně jsem pochopil tu neuvěřitelnou sílu onoho okamžiku. Tak proto jsem měl tehdy pocit, že mě něco roztrhá. To tam na tom místě ve stejnou dobu zběsile tloukla dvě srdce na stejné frekvenci.

„Šel jsem tehdy vlastně za tebou, ale najednou jsem ztratil odvahu.“

Díval jsem se jí do hlubokých očí a uzardělé tváře. Náhle byla zase úplně jiná. Křehká a něžná.

„Je fajn, žes tu odvahu našel alespoň teď.“ zašeptala.

Nato se jako mávnutím proutku zase proměnila. Vzala mě za ruku a vykročila ke dveřím.

„Tak pojď. Máma včera pekla a koláče ona umí. A pak se spolu konečně půjdem projít.“

  

-----------------------------------------------------------------------

 

Všechno dnes mohlo být jinak.

Kdybych tu odvahu, nenechat Sylvii zmizet z mého života, ve skutečnosti opravdu našel.