Margareta

Margareta byla čtyřicetiletá psycholožka, nepříliš spokojená se svým životem. Připadal jí až příliš fádní a šedivý. Práce už ji tolik nenaplňovala, měla pocit, že zahrabaná mezi stohy různých formulářů, dotazníků, žádostí a tabulek. V pracovním kolektivu převážně žen, nebyla oblíbená. Nerada se zapojovala do kafových dýchánků, kde se probíralo většinou to, kdo kam, s kým a na jak dlouho jede na dovolenou, bolestivá menstruace, nadcházející přechod, případně nový milenec právě chybějící kolegyně… .
Ani pětileté manželství neprobíhalo podle jejich představ. Manžel se vrhl na podnikaní ve kterém se mu poměrně dařilo. Současně se vrhl i na opravu starého domu po babičce. Nevědě l kde mu hlava stojí, neznal víkendy, nevěděl co je dovolená. Únik z reality všedních dní, nacházel v oblíbené hospůdce, domů se vracel často až nad ránem.
Margareta zůstávala doma často sama, společnost ji dělaly jenom kočky, nestěžovala si, jen občas si před Jiřím posteskla, že by mohli někam na pár dnů vyrazit jako dřív. Nebo alespoň do kina nebo na večeři. Její snaha se, ale minula účinkem a dostávala se jí stále stejná odpověď, „Ses asi zbláznila ne, víš, co toho mám, nemám čas!“ Zkusila to ještě párkrát, nakonec to vzdala.
Ze studií naštěstí měla několik dobrých přátel. A tak když měla tu možnost, využila příležitost a vyrazila za nimi. Někdy se z toho vyklubal čistě holčičí výlet, po obchodech, kde objevila tu šatičky, které čekaly právě na ní, tu botičky, ve kterých měla nožku jako v peřince. Tu se objevila kabelku, která byla třešničkou na dortu a dolaďovala celý audit. Dělala si alespoň malé radosti, které ji zpříjemňovaly šedivou realitu všedních dní.
Občas měla to štěstí, že vyrazila na poznávací výlet s celou partou, většinou v létě, když bylo pěkné počasí, sbalila starou krosnu, která toho už hodně pamatovala, nezapomněla přibalit i pár ženských nezbytnosti a vyrazila za dobrodružství. Jiří zpočátku brblal, ale pak nad tím mávl rukou, „jeď si….!“ V duchu už se viděl večer u piva.
Tak vyrážela celkem pravidelně, na výlety se těšila, těšila se na nové zážitky, historky a zkazky, kamarádi byli vtipní a ona se ráda a nahlas smála. Jiří ji k tomu moc příležitostí nedával, mrzelo jí, že Jiří se pro všechno to podnikání a budovaní rodinného hnízda zapomněl smát. Často jí přepadl stín pochybnosti, jestli nějaké rodinné hnízdo vůbec bude, vždyť už má své roky…. . Ale právě v partě starých přátel tyhle chmurné myšlenky pouštěla z hlavy.
Když o prázdninách zase vyrážela na další letní výlet, už ani nevěděla kolikátý a zase bez manžela, objevil se v jejich staré partě nový čel. Ignác byl svalnatý, vysoký chlapík ve středních letech. Působil však plaše a zamlkle. „Ignác je Milanův bratranec, je čerstvě po složitém rozvodu, proto ho Milan vzal sebou, aby přišel na jiné myšlenky.“ Špitla tiše Margaretě Helena. „Já jen, aby si byla v obraze, dodala .
Bylo vedro k zalnutí, Margareta s Ignácem šlapali s námahou do strmého kopce. Sláva, kousek za kopcem byl kemp ,kde měli všichni domluvené ubytovaní. „Tak mládeži, tady rozbalíme tábořiště, a „leháro“ zavelel Milan, všichni nadšeně souhlasili.
Večer celá banda seděla u ohně, opékala si špekáčky, mastnota z nich kapala do ohně, čím černější špekáček, tím lepší, povídalo se, vzpomínalo na staré časy, hrálo se na kytaru. Margareta i Ignác mlčeli, jen se zasněně dívali do zářivého ohně. Najednou se jejich pohledy setkaly. Usmáli se na se na sebe, skoro neznatelně, oběma projelo podivné mrazení po těle, nikdo na sobě nedal nic znát, i když si to moc dobře uvědomovali. Druhý den, podle předen naplánované trasy, následoval další výšlap, pršelo, cesta byla kamenitá a kluzká. Ignác , neslyšně přiskočil k Margaretě, „ Ukaž, podej mi ruku, pomůžu ti!“ Margareta se překvapením nezmohla na slovo. Jeho ruka však byla, velká, pevná a hřejivá! Mrazení po celím těle se opakovalo, bylo silnější a intenzivnější……
Margareta se cítila jako v jiném světě, prožívala znovu to, na co už dávno zapomněla. Kouzlo láskyplného doteku…. Rozum jí však říkal, „Co to děláš, vzpamatuj se, jsi vdaná, doma máš Jiřího….! Srdce jí bušilo jako o závod a odmítalo rozum poslechnout!
I Ignác prožíval něco, co si myslel, že už nikdy neprožije, byl přesvědčen, že všechny ženy jsou vypočítavé, hamižné motory a najednou se mu stane tohle…
Margareta i Ignác už dávno dobře věděli, že nic se neděje náhodou. Pomalu, pomaličku k nim přicházela láska, zakázaná, ale to vroucnější a srdečnější!