Illa dies (2)

Doma byla jen Sylviina maminka. Byla trochu vykolejená, ale nebylo divu, když ji dcera přijde ze školy s cizím klukem a hned ve dveřích prohlásí: „Ahoj mami, to je Petr, my pak půjdeme ven. A zbyly ještě nějaký koláče?“ Ale zachovala dekórum, pěkně mě přivítala a ke koláčům nám udělala čaj. „Co trénink, Sylvinko?“ zeptala se, když jsme seděli v kuchyni u stolu. „Dnes nejdu, mami.“ „Co trénuješ?“ zeptal jsem se. „Házenou,“ odpověděla. „To je mi líto, že přijdeš o trénink.“ „Jsou důležitější věci,“ opáčila Sylvie a opět se jí na tváři objevil jemný ruměnec. I když jsem hleděl na Sylvu, periférně jsem zaznamenal, že se to mamince příliš nelíbí. Celkově se jí to asi tak nějak nelíbilo. Když jsme odcházeli, tak mi například neřekla abych přišel zas. Vnímal jsem to, ale jak už jsem říkal, jen okrajově. Byl jsem příliš zaujatý Sylvií a tím, že prožívám sen.

Konečně jsme byli před domem. Sylvie mě vzala za ruku a nepustila ji pár dalších hodin. Chodili jsme po městě a ona mi ukazovala věci hodné zaznamenání, jako třeba kam chodila do školky a na základku a tak. Povídali jsme si nebo mlčeli v němém souznění. Ona byla tak milá, spontánní a přirozená a já jsem pořád nemohl uvěřit, že tu můžu být s ní. Já byl trochu jako u vytržení a ona to všechno brala tak samozřejmě. Drželi jsme se za ruce a já jsem fyzicky cítil, jak její dlaň hřeje a jak z ní proudí nesmírně příjemná přívětivá energie. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak bych asi řekl láskyplná. Občas Sylva pozdravila nějakého dospělého, občas se pozdravila s někým mladým a většinou mi pak sdělila, o koho šlo. Většina obojích si mě se zájmem prohlížela a Sylvie se usmívala. Jen jednou to bylo jinak. Z protější strany ulice se ozvalo: „Čau Sylvo!“ Jak zaslechla ten hlas, z tváře jí zmizel všechen výraz a cítil jsem, jak mi pevněji stiskla ruku. Byl to starší kluk a široce se usmíval. „Čau,“ odpověděla chladně a téměř mě táhla pryč. Ještě jsem se otočil. On se za náma furt díval a ten jeho úsměv se mi vůbec nelíbil. Sylvie mlčela a já měl tolik rozumu, že jsem se nevyptával. Chvíli jsme šli mlčky a mě to po čase stejně nedalo a zeptal jsem se: „Všechno v pořádku, Sylvi?“ „Jo, jasně,“ a jakoby to ze sebe sklepala, byla zase zpět. Nechal jsem to být.

Čas se hnul strašně rychle. „Budu muset pomalu na vlak,“ konstatoval jsem. Sylvie jakoby si až teď uvědomila pokročilou hodinu a střásl jí najednou chlad. Dal jsem svou džísku. Padla ji jako ulitá. Mě, starýmu horalovi, zima nebyla. „Doprovodím tě domů,“ navrhl jsem. „Ne, já s tebou půjdu na nádraží. Nejsem malá holka, z nádraží domů trefím a tmy se nebojím,“ dodala, když viděla, že váhám.

Když jsme přišli na nástupiště, vlak už tam stál, ale do odjezdu bylo ještě času dost. Bylo mi těžko a Sylvie byla taky zamlklá. „Přijedeš zase?“ zeptala se najednou. „Chtěla bys?“  Místo odpovědi mě Sylvie chytila za obě ruce a políbila mě. Ta pusa byla velmi něžná a ostýchavá, ale zároveň plná, horká a vlhká. „Stačí to jako odpověď?“ zašeptala. „Ne, potřebuju to zopakovat.“ Usmála se, celá uzardělá, a políbila mě ještě jednou. Pak se ke mně stulila a položila mi hlavu na rameno. A já si vzpomněl na myšlenku, která mě před pár hodinami postrčila k tomu, abych překonal sám sebe. Že bych ji chtěl vidět s rozpuštěnými vlasy. „Sylvi, udělala bys pro mě něco?“ Tázavě se na mě podívala a já pokračoval: „Mohla by sis na chvilku rozpustit vlasy?“ Usmála se, odstoupila dva kroky ode mě, zvedla ruce a sundala si gumičku z drdolu. Pak potřásla hlavou, rozhodila záplavu světle kaštanových vlasů a mě se zatajil dech. „Ach, Bože, to je krása!“ vydechl jsem. A skutečně byla. V tom přirozeném jednoduchém gestu bylo úplně všechno, veškerá krása, něha, půvab, nesmělost i přirozenost, život, energie, mládí, čistota i smyslnost nádherných sedmnácti let. Zatočila se mi z toho hlava. Sylvie se zarděla asi nejvíce za dnešní den a rychle se ke mně znovu stulila. Přivinul jsem ji k sobě a poprvé jsem vnímal její celé tělo. Vnořil jsem tvář do jejích vlasů a hlava se mi zatočila znovu a ještě silněji. Její vlasy opojně voněly. A mě najednou tu euforii přeťala deprimující bolestná myšlenka: jakým že to omylem se Sylvie ocitla v mém náručí? Jak se stalo, že ke mně něco cítí a to něco je tak silné, že to až fyzicky vnímám? Něco jako předtucha mi prolétlo myslí, že takovou holku si nemůžu udržet. Že jí nebudu mít do budoucna co nabídnout a pak to všechno skončí špatně. Nemělo to logiku, ale byl to velmi intenzivní pocit. Sylvie jako by něco vycítila a silněji se ke mně přitiskla. Pak zvedla hlavu a zadívala se mi vážně do očí. Nic neříkala, ale já jako bych slyšel jak ke mně její oči mluví: „Nikdy tě neopustím!“ Nato zjihly, hleděly na mě něžně a laskavě a já vyhnal z hlavy špatné myšlenky. Jakmile se to stalo, položila si hlavu zpátky na moje rameno. Byl to prazvláštní zážitek. Jako by byla schopná vnímat a dešifrovat moje pocity.

Pak zapískal vlak a já si uvědomil, že za chvíli to pojede a my na sebe nemáme žádné spojení. Rychle jsem vytáhl blok a napsal Sylvě svou adresu do Prahy i domů. Ozvalo se pískání výpravčího. „Napiš mi, brzo! Spíš do Prahy,“ vrazil jsem jí papír do ruky. „A nezapomeň na zpáteční adresu.“ Pohladil jsem ji po tváři, dal pusu na čelo a naskočil do vagónu. Akorát. Vlak se začal rozjíždět. Vyklonil jsem se z nejbližšího okna. Sylvie mi mávala a jako bych viděl se v jejích očích zalesknout slzy. Asi se mi to jen zdálo. Zamával jsem jí taky, vlak nabral rychlost a Sylva byla pryč. Šel jsem si najít nějaký místo, cesta bude dlouhá. Místo jsem našel, zavřel jsem oči a přemítal nad dnešním dnem, co překonal všechny moje představy. Z myšlenek mě vytrhl hlas průvodčího: „Dobrý večer, kontrola jízdenek.“ Jízdenku jsem měl koupenou předem a dal jsem si ji do kapsy u bundy. To by bylo v pohodě.

 Jenže moji bundu ještě pořád měla na sobě Sylvie.