Krabička Camelek

Stojím před zamčenými dveřmi s číslem 21.

Chodba činžáku je podivně zašedlá a temná. Jde poznat, že naposledy tady člověk vkročil už dávno – no, možná tu našel noční útočiště nějaký bezdomovec či feťák. 

Teď tu po všech zbyly jenom odezvy spodiny – ze všech rohů na mě barevné graffity křičí ty nejodpornější vulgarismy; na podlaze se valí nejrůznější odpad – oči mi padnou na injekční stříkačku, nedopalky od cigaret a jejich obaly a použitý kondom. Ve vzduchu se mísí smrad moči a zatuchliny.

Těžko uvěřit, že tohle kdysi býval útulný několikaposchoďový dům s nájemnými byty. Jasně, nebyl to kdovíjaký luxus a nebydleli tu nóbl lidi s namydlenýma bavorákama. Spíš páry zamilovaných vysokoškoláků, kteří už měli po krk kolejního života, anebo lidi, kteří potřebovali někde složit hlavu a většinu času trávili venku. Co se z něj ale stalo teď? Dost mi to připomíná, že když člověk přestane dbát o sebe a o svůj život, pak se z něj zbyde jenom tohle – odumřelé zbytky lidskosti.

Mezi prsty svírám malý klíč s pěti zuby. Stačilo by jej jen zasunout do zámku, otočit a... Ale zaváhám.

Neumím se rozhodnout. Nebylo by lepší otočit se a ujet někam zatraceně daleko odsud? Proč jsem sem já debil vlastně chodil? Copak si to chci prožít všechno ještě jednou? Fakt chci čelit tomu, co je hluboko ve mně? Podívat se do tváře chladnému zrcadlení minulosti?

Doprdele, co si to namlouvám!? Neměl bych ze sebe dělat mučedníka a rýpat nepřízní osudu ve svým kurevsky malým egu. 

Jsem tu, protože se chci vrátit! 

Nějak přinutit čas, aby se vrátil! 

Sevřu klíč pevněji, jako by mi v tom mohl pomoct. A taky že může. Stačí je jen zasunout do zámku, otočit a vrátit se zpět.

Když jsem dneska ráno vstal, nenapadlo by mě, že se ocitnu před tímhle prahem, který jsem s taškou přes rameno opustil před čtyřmi lety. Vlastně ani nevím, jak se ke mně ten klíč vůbec dostal.

Dnešek je fakt jiný než všechny ostatní.

Zdálo se, že bude jako každý jiný.

- - — - -

Dny míjejí za sebou.

Pořád to samé. 

Stejná rutina. 

Stejný nevětraný pokoj. Stejné špatné ranní kafe. Stejná krabička cigaret. Stejné čínské jídlo. Stejná hříčka bezduchých keců. 

Myslel jsem si, že mě čeká zase stejný den, kdy si budu v duchu stěžovat, jak je život mizernej, a potom svou mizérii utopím u barového pultu a následně ji pohřbím v náhodným ženským klíně.

Probudil jsem se jako kolem poledne na stejné rozházené posteli. Rozespale jsem se rozhlídnul po pronajaté garsonce a zaposlouchal se do jejích zvuků. 

Jsem sám. 

Už odešla. 

Díky bohu. 

Se zasténáním jsem zabořil hlavu zpátky do polštáře. Paradox byl, že jsem chtěl znovu usnout, ale zároveň jsem byl rád, že jsem vzhůru. 

To kvůli tomu snu.

Pořád ten samý sen - už tolik nocí po sobě. 

Ta místnost…

Ta tvář…

Sebral jsem džíny z podlahy, udělal si instantní kafe a natáhl se na stůl pro svou denní dávku nikotinu. Nebyla tam. S hlasitým bouchnutím dveří jsem vyšel na chodbu. 

Než jsem seběhl ze schodů, všiml jsem si, že moje dvacetiletá sousedka sedí před vedlejším bytem a kouří cigaretu. Na klíně jí ležela kniha a kolem ní se povalovaly skripta. Kývnutím hlavy a mávnutím potetované ruky mě pozdravila.

„Zkouškové?“ zeptal se jsem.

Přikývla.

Přidřepl jsem si k ní a kývl ke krabičce cigaret. Nabídla mi a já si zapálil. 

Popelník vedle ní byl plný nedopalků. 

„Neměla bys kouřit. Není to zdravý.“

„Ty máš co mluvit,“ zasmála se. „Kdyby ti ďábel sáhnul do plic, vytáhl by ti z nich dvakrát víc hnusu než Keanu Reevesovi v Constantinovi.“

Nevšímal jsem si její poznámky. „Proč nejsi ve škole?“

„Protože je sobota?!“  

„Tak proč se učíš, ty šprtko?“

„Někdo se zupe, jiný dupe.“ Zastříhala obočím, čímž mi jasně ukázala, že ví o mé noční návštěvnici. „Tak co? Byla dobrá?“

Nervózně jsem si odkašlal, tipnul cigaretu a rozloučil se.

Vyšel jsem ven a zamířil ke své čtyřkolé kraksně. Slunce svítilo, ale našedlé mraky předpovídaly déšť.  Vykasal jsem si rukáv zmačkané košile až k loktům.

Na ulici si hrálo několik dětí. Jeden z chlapců mi omylem hodil míč pod nohy. Usmál jsem se a kopnul mu ho zpátky.

Nasedl jsem do kraksny a rozjel se do centra do svého oblíbeného zapadlého podniku. Projížděl jsem městem a nechal stereo hrát co nejhlasitěji. Mohl jsem se tak spolehnout, že hudba utiší moje myšlenky a já si nebudu vyčítat chyby, které jsem kdysi dávno udělal. To neustálé hlodání mysli mě po celých pět let nechtělo pustit.

Zaparkoval jsem jen kousek od podniku. Nejdřív jsem ale zamířil do své oblíbené trafiky, která byla dva bloky opodál. 

Zasalutoval jsem prodavači místo pozdravu.

„Zdrávas, krasavče! Jako obvykle?“

„Vždyť mě znáš.“

Namarkoval Camelky. „Jak jde život?“

Vyndal jsem jednu cigaretu a zastrčil si ji za ucho. Krabičku jsem schoval do zadní kapsy džínů. „Totálně na hovno.“

„Nebuď takovej, ty vole! Seš mladej a ženský se na tebe lepjej, kam se jen hneš! Co budeš proboha dělat v mým věku?“

„Asi už budu dávno pod drnem.“

Vrhl na mě káravé pohled. „Když jsem byl stejně starej jako ty, proháněl jsem sukně v celým okrese a těžce jsem se v tom vyžíval.“

„Byl‘s ženatej a totálně pod pantoflem,“ opravil jsem ho.

„To se vzájemně nevylučuje,“ uchechtl se. „Dej na starýho bracha a ulov dneska nějakou fajnovku. Bude ti líp.“

„Jednu už jsem dneska měl, nepotřebuju další.“ 

„Tak proč máš takovou depku, ty magore?“

„Už mě to načíná unavovat.“ Nevěřícně jsem sám nad sebou zavrtěl hlavou. V životě by mě nenapadlo, že to někdy řeknu nahlas.  

Muž za pultem nad mnou také zavrtěl nevěřícně hlavou. „Kam se ksakru poděl ten hřebec, co mi tady před pěti lety nakráčel tak sebevědomě, že z něho testosteron stříkal na míle daleko-“

„Zase se mi zdál ten sen,“ skočil jsem mu do řeči, aniž bych se mu podíval do očí. 

„Myslíš o-“

Přikývl jsem a on si povzdychl. 

„Zase na tebe jen koukala?“

„Tentokrát se i usmívala.“ 

Povzdychl si.

„Víš, myslel jsem, že už budu mít klid, pokračoval jsem, zatímco on jen protáčel oči. Naposled se mi zdál pár měsíců zpátky. Teď ji vidím každou noc, kdykoliv zavřu oči. Jenomže dneska to bylo jiný. Opravdovější. Měl jsem pocit, že se to skutečně děje. A ten její úsměv - nebyl zlý, ale moc milý. Myslíš, že to může něco znamenat?“

„Už jsou to čtyři roky, chlape, přestaň se v tom nimrat,“ radil mi od srdce.

„Jen mě napadlo, že by v tom mohl být nějaký smysl, který zatím nevidím. Pořád mám ten stejný pocit. Sice trvá jen chvíli, ale je to takové to co když? Chápeš?"

„Nic ve zlým, ale můžeš si za to sám,“ zvedl ruce jako obranu před mým vražedným pohledem. „Hele, mám tě rád, ale už mě nebaví dělat ti cvokaře.“ 

„Teď ale dobře mě poslouchej,“ pokračoval. 

Vydechl jsem a otráveně se podíval ze dveří na ulici. Do sámošky vešel desetiletý kluk a zamířil si to s regálu s čokoládou. 

„Přestaň hledat smysl tam, kde není, a hledej ho tam, kde být má. Nemůžeš přece doufat, že se s čista jasna objeví a-“

Jako by to byla divadelní narážka.

Právě v tu chvíli jsem ji uviděl.

Seděla na zadním sedadle černého mercedesu, který před trafikou zastavil na červenou. Vím, že to byla ona! Její tvář jsem znal z tolika úhlů. 

„Bo…“ vydechl jsem.

„Co?“

„Bo!“ řekl jsem mnohem hlasitěji.

„Ty seš sjetej?“

Najednou se mercedes rozjel.

„Bo! Počkej! – Doprdele, tumáš [hodil jsem dolary na pult a vyběhl z trafiky] Bo! BO!“ zařval jsem z plných plic.

Auto ujíždělo dál.

Kraksna byla příliš daleko - a než bych k ní doběhl, Bo by ujela. Když poběžím, tak to taky nestihnu.

Mercedes ujížděl ulicí. 

Poskakoval jsem tam jako naprostý idiot, dokud jsem si nevšiml, že je o trafiku opřené chlapecké kolo. Nasedl jsem na něj a rozjel se za černým mercedesem. 

Musel jsem s ní mluvit. Nevěděl jsem, co bych jí řekl, ale musel jsem. Neviděl jsem jí celé tři roky! Jestli s ní nepromluvím, tak…

Šlapal jsem do pedálů, oči upřené na mercedes, s klením zběsile projížděl ulicí, div jsem někoho nezabil. Chodci na mě pořvávali a řidiči troubili. 

Najednou jsem viděl, jak mercedes v dálce parkuje u chodníku. Přidal jsem ještě víc, ale najednou se na semaforu objevila červená.

„DOPRDELE!“ Smykem jsem zabrzdil a seskočil z kola.

Přeskakoval jsem kapoty jednotlivých aut, která mě blokovala od chodníku. Neviděl jsem nic než ten mercedes. Běžel jsem k němu a vzdálenost se zmenšovala. 

A čas se zastavil.

Řidič vystoupil a otevřel dveře - a já jí uviděl v celé kráse. Na okamžik jsem se lekl, že je to jenom další sen, že kterého se znenadání probudím. 

Vůbec se nezměnila. Byla možná elegantněji oblečená, ale jinak to byla přesně taková Bo, jak jsi ji pamatuji. 

Byla naprosto úchvatná. Jevila se jako bytost stvořená ze slunce, mlhy a deště. Její krok na vysokých podpatcích byl ladný a půvabný. 

Už jsem nemohl křičet, nemohl jsem ani mluvit. Byl jsem jen kousek od ní, když mizela ve dveřích restaurace.

Chtěl jsem jít dovnitř, ale týpek elegán stojící přede dveřmi mě nehodlal pustit a důrazně mi naznačoval, že má přítomnost není vhodná. 

„Prosím vás, chci jenom s někým mluvit.“

Nedal se obměkčit. V duchu jsem ho posílal ho nejtmavšího místa lidského těla. 

Jak jsem přešel k velkému oknu, které mi umožňovalo vidět celý vnitřní prostor, pochopil jsem proč mě nemohl pustit. 

Byl to luxusní podnik. Lidi uvnitř byli dokonale upravení a vymódění. Hledal jsem mezi nimi Bo. 

Kam jenom mohla—

Támhle je! 

Bože, jak je krásná. A ten zářivý úsměv… , který věnovala jednomu muži!

Byl asi stejně starý jako já. Boháč a gentleman od pohledu.

Vzal Bo do náruče a vášnivě ji políbil na ústa. Ona vzala jeho tvář do dlaní – a na jejím levém prsteníčku se zatřpytil diamantový prsten.

Žaludek se mi proměnil v kus ledu. Ona šperky nikdy nenosila!

Nechala snoubence, aby jí odsunout židli. Usedli společně ke stolu. Dívala se na něj jako stejně kdysi na mě – a on se na ni díval, jak já neuměl. 

Byl to důstojný soupeř.

Odstoupil jsem od okna. Promnul jsem si zátylek a podíval jsem se na hlídače-elegána. Měnil si mě a můj laciný a sepraný oděv znechuceným pohledem.

Sebral jsem poslední zbytky své hrdosti a vrátil se směrem, odkud jsem přišel. 

Nasedl jsem do kraksny a rozjel se pryč – ani jsem nevěděl kam –, tentokrát v tichu, a se vztekem vzdouvajícím se hrdi. Co chvíli jsem praštil do volantu, abych si ulevil.

Znenadání se otevřela nebesa a New York zbičovaly provazy deště.

Podvědomě jsem věděl, kam mám nařízeno, ale došlo mi to, až když jsem zastavil před činžákem a v ruce držel malý klíč s pěti zuby. 

- - — - - 

Zhluboka se nadechuju a otáčím klíčem v zámku, čímž otevřu dveře. 

Místnost je prázdná. Děravé záclony se nebesky nadnáší v mírném větru, který proudí rozbitým oknem. Na zemi se válí suché listí a zbytky útržků papíru. Je tu několik krabic, které se rozvalují v koutech, na zdech jsou nedokončené květiny namalované Boinou rukou.

Stojím uprostřed toho všeho a nechávám vzpomínky, aby mně odnesly zpátky.

Cítím vůni jejího parfému. Vidím ji, jak si před zrcadlem češe vlasy. Slyším její zpěv, jak kouzlila v kuchyni nebo se sprchovala; slyším také její smích, kdykoliv jsem ji lechtal. Kůže mi opět hoří v místech, kde spočinuly její ruce. Vzpomínka na chuť jejích rtů omamuje mou mysl. Všechna ta slova, která mi řekla nebo pošeptala, najednou mají větší váhu než kdysi.

Pamatuji si každou její část. Každou stánku její osobnosti, každý její detail, její atom.

Jak jsem mohl být tak slepý?

Kolikrát mi řekla, že mě miluje? A kolikrát jsem ji nechal vyčkávat v tichu? 

Zklamal jsem ji. Byl jsem sobec a nevážil si toho, co mi mohla nabídnout – tenkrát mi to nepřipadalo důležité. Přestože jsem to vnímal stejně - ale neuvědomoval si to. 

Když si balila věci, aby mohla odejít, nebránil jsem ji. Nesnažil jsem se ji zastavit a přemluvit, aby se mnou zůstala. Neudělal jsem nic. Jen jsem tam stál a díval se, jak nadobro odchází z mého života. Byla ke mně otočena zády, ale jsem si jist, že v očích měla slzy.

Možná doufala, že něco z toho udělám. Měl jsem. 

Vytahuji z kapsy mobil a vytáčím její číslo, které jsem za ta léta nezapomněl.

Ozývá se hlasová schránka.

„Bo…“ šeptám, když zazní pípnutí. „To jsem já. Vím, že jsi řekla, že už se mnou nechceš mít nic společného, ale musím ti něco říct. Možná mi to mělo dojít dřív, ale nedošlo - nebo nemohlo -, ale… můžeš mi to prosím odpustit – všechno, co jsem neudělal? Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to hned teď. Každý den bych ti nosil květiny – lilie – ty máš nejraději. Večer bych tě vynášel do schodů, tančil s tebou v obýváku, probouzel bych tě čerstvou kávou, pomáhal ti s výchovou našich dětí... [polykám slzy, které mě pálí v krku] Jen chci, abys byla šťastná. A taky, abys věděla, že tu pro tebe vždycky budu, jestli o to budeš stát. [Ze rtů mi unikl vzlyk] Je pozdě, zkrátka je příliš pozdě. A vlastně už na tom nesejde, ale upřímně… Miluju tě, Bo." Zavírám oči. V hrudi se mi rozlévá příjemné teplo. “Panebože, jak já tě miluju…“

„Fredericku?“ ozývá se znenadání na druhé straně.

https://www.youtube.com/watch?v=wVyggTKDcOE

___________________________________________________________________________________________

Moje povídka, opět upravená, převzatá z mého bývalého účtu na OurStories.

C. Adler. Goodbye my lover. [online]. OurStories, 20.4.2014 [cit. 3.11.2022] . Dostupné na: http://www.ourstories.stmivani.eu/5-jednodilne/goodbye-my-lover/