Tekutý čas ve skleněné lahvi

Jeho povaze jsem přihlížela odmalička. Tehdy jsme spolu pravidelně čekali v budově městské tělocvičny na naše matky, které chodily na lekce tance apache pro lepší pochopení doutnajících manželství.
Snažila jsem se ho ignorovat. Neustále se oblékal do maskáčových barev, plazil se po zemi a mračícím pohledem tyranizoval všechny bytosti, které byly menší než on. Smál se, zatímco jsem křičela, protože po mně házel slimáky, kteří s sebou připletli i pár sedmikrásek.
Jeho energie mi připomínala tornádo, proto jsem se v jeho přítomnosti snažila udržet všechen svůj majetek na stálém místě. V den, kdy jsem se na chvíli zahleděla do červánků na opačné straně oblohy, jsem poznala jeho sílu. Zjistila jsem, že pokud sedíte na čalouněné lenošce přímo v oku tornáda, jste ochráněni před veškerou bolestí.
Do deníčku, kam jsem kreslila obyčejnou tužkou, recitoval beatnické básničky plné kočovných plánů za použití psychedelických barev a já jsem se do něj zamilovala. Stal se z nás jeden neposedný dalmatin, kterého nedokážete správně vychovat, protože ve své hlavě se rozhodl páníčka vnímat jako ovečku, kterou musí ochránit před kýmkoliv; těmi špatnými, ale i těmi dobrými.
Z magazínů jsem nůžkami stříhala mé nejoblíbenější svatební šaty, má vysokoškolská skripta byla plná infantilních srdíček. Brzy jsem však zjistila, že v jeho srdci, malé chatce u lesa, kde jsme společně zapálili krb, skladoval rachejtle, prskavky, všechny ty hlasité látky, které zazáří v deseti vteřinách, aby po nich další hodinu zbyl zápach a mlha.
Má křivda přerostla všechno pochopení pro jeho bouřlivé předpovědi a po pětadvacátých narozeninách jsem se vypařila z jeho aleje jako déšť z asfaltové silnice. Mimo jeho čas, mimo jeho prostor, do jednoho z opuštěných kráterů na měsíci, kde mě nikdy nenajde.
Dlouho jsme to bez sebe však nevydrželi. S pravidelností jsem se vtírala do jeho bytu, schovávala se za velkou lampou, kterou jsem přibližně jednou za třicet dní svítila na jeho opuštěné lože. Kdokoliv se k němu dostal blíž, viděl moji podobiznu nad jeho polštáři.
Brzy oslavil třicátiny. Čas se k němu choval jako k italskému vínu. Ostříhal si své černé vlasy po vzoru amerických vojáků, peníze přitahoval kvůli své pracovité broži, kterou každý den hrdě nosil na své košili.
Vzpomínám si, že jsem několikrát přišla do jeho bytu, když zrovna pořádal večírek se svými přáteli, kam pozvali i mladé studentky, které hledaly náhradní tatínky. Usmíval se, dokud nezpozoroval mé pátrací oči, jak na něj nahlíží zpoza dohořívající čajové svíčky. Pak se celý zachmuřil. Má silueta se hýbala na jeho okrové zdi, pořád s kaštanovými vlasy, jež zasahovaly k bedrům, v džínové vestě, s obličejem bez vrásek.
Krátce po padesátých narozeninách mu přišla účtenka za roky, ke kterým se choval jako k kasinovým žetonům. Jeho zevnějšek působil jako nezateplený panelový dům, elán rozežrali moli, krása se rozpila v jaterních skvrnách. Připoutal se k práci bankéře, kterou neměl rád. Naklepávala jsem mu polštáře, zalévala filodendrony, které proměňovaly zelené listy ve zlato. Nořil se do mých dolíčků, proto jsem ho hladila po šedivých vlasech a ujišťovala ho, že v jeho očích pořád spatřuji oheň jiskřící z jedlových polínek.
Když mu bylo sedmdesát tři, navštívila jsem ho naposledy. Zatuchle kašlal po vrzajících parketách, jeho plíce se stačily proměnit v popelník. Tancuji u oken, do rytmu našich písniček, které pustil na gramofonu, aby usměrnil tíseň. Naše budoucnost, naše nadcházející svatba. Mhouří na mě očima, skoro upadá do spánku. Jdu za ním, natahuji k němu ruku, pobízím ho k tanci. Spolu zůstaneme navždy mladí.