Prvomájová lovestory

„O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel…“

Ležela na zádech, jednu ruku za hlavou, druhou na břiše, jedna noha pokrčená, druhá natažená. Přes drobnými květy obalené větve stromu nad její hlavou sledovala oblohu. Obehraný kýč.

„…a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky…“

Poslouchala jeho přednes. Bonifác ležel na boku, otočený k ní. Jednou rukou si podpíral hlavu, v druhé držel osahaný paperback, na jehož stránkách se odehrával všeobecně známý příběh vytěžený všemi uměleckými cestami.

„…až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.“

Zavřela oči. Bonifác četl pomalu, bez přehnaného prožívání. Čím hlouběji se dostával, tím tišší a hlubší byl jeho hlas. Otevřela jedno oko a podívala se na něj. Počáteční pobavený úsměv, když ho poprosila, ať jí ten literární výkvět teda přečte znovu, když ho podle něj nechápe, se přeměnil na soustředěný výraz. Četl teď rychleji, naléhavěji. Jako by skoro zapomněl, že tam je ona, že jsou tam spolu.

„…Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.“

Nebo ne? Přetočila se na bok, hlavu si podepřela rukou a s přimhouřenýma očima ho sledovala. Byl to snad její pohled, nebo ten zvuk ohýbané trávy, který upoutal jeho pozornost. Ztichl. Koutek mu cukl. Naklonila se k němu.

***

- Budu už muset jít. Zapnula si poklopec a vlasy, které se jí uvolnily z neuspořádaného culíku, si zastrčila za ucho.
- Já vím. Žmoulal v ruce lem modré kšiltovky.
Poskládala si věci do batohu a zkontrolovala telefon. Spíš ze zvyku, než pro cokoliv jiného, si v odrazu tmavé obrazovky zkontrolovala obličej. Nikdy nebyla spokojená. Nos se jí stáčel k levé tváři, následek rozsáhlé infekce, kdy se jí zbortila nosní přepážka. S malou, nevýrazně tvarovanou pusou a kravíma očima byl prohnutý nos jediným, co mohlo zaujmout. Vypustila téměř neznatelný povzdech.
- Už zase to děláš, poznamenal.
- Co?
- Podíváš se na sebe a povzdechneš si.
- Ne, nepovzdechla jsem si.
- Ale jo. Ty to nevnímáš, ale kdykoliv se na sebe podíváš, tak si povzdechneš.
- Dýchání je potřeba k životu. Asi si to pleteš se snahou udržet se naživu.
- A já si domýšlel, že jsem to já, kdo tě drží při životě.
- Haha.
Přikradla se k ní myšlenka, jestli to tak skutečně je, jestli je Bonifác v jejím životě jen demonstrace toho, že i navzdory všem a všemu žije. Že to není hluboké spojení s druhou osobou, ale vyrovnávací mechanismus, sobecká snaha cítit se líp navzdory a na úkor všech ostatních. A jestli to tak je, ví to i on? Rychle tu myšlenku zaplašila.

Zvedla se a přehodila si batoh přes rameno. Sklonila se k němu a políbila ho. Ne, cit tam rozhodně nějaký byl.

- Bude to takhle pořád? Spíš to zašeptal jejím vlasům, které znovu vypadly zpoza uší a pár se mu jich zachytilo za strniště na tváři.
- Na co se mě ptáš?
- Jestli… Ne, nic. Promiň. Myslim na sebe.
- To my oba.
Překvapeně k ní vzhlédl. Chtěl říct, že většinu času myslí na ni, na ně, že se s myšlenkou na ní probouzí, že ji vidí v každém hrnku kafe, co si udělá, v každém meme na instagramu, ale jen zavřel pusu.
- Snad se neurážíš.
- Ne, samozřejmě že ne.
Nemohl na to nic říct. Ne s tím, co měl za sebou, ne s tím, co na něj čekalo.

Dobře si uvědomovala, že mu nemá co vyčítat. Že v tom hraje stejnou roli jako on. A občas, když si nedala pozor, jí vtíravý hlas v její hlavě napovídal, že na tom nejsou stejně, že ona je na tom hůř, ona je ta horší z nich dvou, ta jasná záporačka. Ale nemůže přece nést odpovědnost i za něj. Oba jsou dospělí. Oba jsou svéprávní. Oba všechno věděli. Jen ona to možná věděla o něco dřív.

- Tak mi dej vědět, až zas tvoje žena pojede pryč. Pa.